Sobota 23. ledna 2021, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 23. ledna 2021 Zdeněk

Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Poradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| otázky početí, těhotenství| vztahy na pracovišti| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| neimponující muž| seznamování| poruchy příjmu potravy| životní nezdary| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

vlastní právo na život podle sebe
část 2...nicméně vím, že bych si u něj časem zvykla. V domečku se zahradou bych bydlela ráda a časem svůj byt třeba pronajímala. Jen trochu mi to přijde nefér, já tu mám svoji rodinu, mamku, starší dceru, práci. Musela bych celkem daleko dojíždět. Přítel by nemusel nic měnit...a má svou rodinu kolem sebe. Navíc s mladší dcerou jsme na sebe hodně fixované, má však také přítele u kterého tráví hodně času, zůstala by tu v bytě dál a časem by jsme to nějak vyřešili, bude ještě nejméně další dva roky studovat. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli se mám k příteli nastěhovat. Dcery mě v tom celkem podporují, prý bych měla už mít svůj život, ale za jakou cenu ? Můžete mi prosím poradit ? Děkuji ,hezký den
GracieJ
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Nikdo jiný, než vy sama, nemůže poznat, co bude pro vás lepší, která z obou variant, GracieJ. Přítel mluví za sebe a své potřeby, nějak to cítí a vidí vaše dcery. Ale vy se opravdu rozhodujte především podle sebe. Nemáte na sebe naštěstí vyvíjený žádný tlak, máte v tom svobodu. Zdá se mi, že váš život zatím ještě spočívá víc v současném modelu - jste pánem svého času, máte zachovaný svůj vlastní domov, máte i žádost o ruku od přítele a jeho lásku. Jste svobodnou paní. Jediné, co je trochu na překážku, je to, že vás víkendové dojíždění již někdy unavuje. Co kdybyste vycházela víc z toho? Proč by nemohl přítel někdy přijet za vámi, proč byste někdy nemohli na víkend oba vyrazit na nějaký prodloužený výlet mimo své domovy? Zkuste si sama zavřít oči a představit si různé varianty současného života se zachováním toho, co máte. Nechte se vést svým citem. Mně se zdá, že čas k rozhodnutí přestěhovat se ještě nenazrál.
vlastní právo na život podle sebe
1. část ...Dobrý den paní doktorko, prosím o radu. Delší dobu řeším dilema. Jsem hodně let rozvedená, žiji s mladší dcerou ( bude jí 19 let, studuje ), starší pracuje i studuje, už bydlí s přítelem. Mám téměř 3 roky přítele, vídáme se o víkendech, zpravidla jezdím já za ním cca 40 km, na vesnici do domečku. Já bydlím v malém bytě. Celkem mi to tak vyhovovalo, měla jsem čas během týdne na sebe i dceru, na své věci. Ale to víkendové dojíždění mě už někdy unavuje. A cítím, že do nekonečna to takto nemůže fungovat. Můj přítel je hodný pracovitý člověk, velký kutil, rád se stará o dům a zahradu. Rozumíme si, cestujeme, máme psy se kterými chodíme rádi na procházky. Přítel by byl rád, abych se k němu přestěhovala a žila sním a chtěl by si mě vzít ( požádal mě vloni o ruku ). Žije v domě s maminkou a jejím přítelem, oba jsou moc fajn, ale stejně cítím, že bych se tam asi dlouho necítila jako doma. Jsem uzavřenější a mám ráda svůj byt, který jsem si vytvořila dle svého, cítím se tam dobře...
GracieJ
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Milá GracieJ. Důležité je, co vy sama cítíte, třeba ještě nedozrál čas na definitivní změnu? Ale jdu si nejprve přečíst druhou část vašeho vyprávění.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, chtela bych radu jak vysvětlit partnerovi, že potřebuji taky svůj čas pro sebe, a že nemá slídit co ve svém čase dělám, že to je moje věc do které ho nic není.
Seznámili jsme se asi před rokem a půl. Chvíli bylo vše perfektní a dělali jsme vše spolu, ale postupně jsem se začala vracet ke svému zaběhnutému programu. Samozřejmě partner je na prvním místě a trávím s ním většinu času. Tedy kromě práce a dvou-tří večerů v týdnu.
Partnerovi to nejdříve nevadilo, ale pak se dověděl, že jeden z večerů trávím pravidelně se svým dlouholetým kamarádem. Pak začal naléhat, abych mu říkala, co dělám ve svém volném čase. Nechci mu to říkat, myslím, že by mu to překáželo a chtěl by mi to zatrhnout.
Ríkala jsem mu, že co dělám ve svém čase, ho nijak neovlivní, a navíc nikdo to neví, tak proč by to měl vědět on.
On tvrdí, že ve svém čase nemůžu dělat co chci. Hrozí, že se se mnou rozejde, když mu to nepovím.Má právo mi mluvit do co smím a nesmím?
Měla ve svém čase omezovat jeho uzkoprsostí?
Jana
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Jano. Na vašeho přítele jste příliš svobodomyslná, z předešlých vztahů byl nejspíš zvyklý na "sevřenější" model. Cítí se být v tomto nekomfortně, ohroženě. Ale nemyslím, že by potřeboval mít nad vámi kontrolu. Jen mu přijde normální, že o sobě navzájem ve svém volném čase víte. Důležité je, že v tomto modu jste spolu začínali i vy dva - vše jste dělali zpočátku spolu a bylo to perfektní, jak říkáte. Ale vy jste začala postupně své vlastní aktivity od něj odklánět s tím, že je to ryze vaše věc. Je to poněkud prudký zlom, nemyslíte? Jeden večer týdně trávíte pravidelně se svým dlouholetým kamarádem. Chápete, že jej to znejisťuje? Zkuste si to představit celé v opačném gardu. V jeho roli byste byla vy. Měla byste to v pohodě, že každý jeden večer týdně tráví se svou dlouholetou přítelkyní a odmítá vám říct, co spolu podnikají? Bylo by to pro vás zcela OK? Neboli - na vaši přímou otázku, zda má právo vám mluvit do toho, co smíte a co nesmíte. Ta otázka není dobře postavená. Nejde o právo. Jde o vaši společnou dohodu na tom, co od důvěrného vztahu očekáváte jeden od druhého. Jak si to představujete, a proč? Takto to na mne působí, že máte před ním tajemství, na jehož držení si stojíte a vnímáte to jako princip vašeho práva mít v rámci vztahu své. Ano, v dobrém vztahu musí mít svou osobní svobodu každý, netvoříte jen těsně semknutý pár, jste každý i jednotlivec sám za sebe, ale nemělo by to být obestřeno tajemstvím. Ke vztahu patří respekt k osobní svobodě druhého, ale osobní svoboda nemůže být zaklínadlo o netransparentnosti některých věcí. Snad jsem srozumitelná...:-)
vlastní právo na život podle sebe
Jsem tělesně postižená a delší čas vdova. Mám po padesátce. Bydlím v malém městě. Momentálně nemám žádný zájem o vztah s osobami opačného pohlaví. Přesto mě, a to i na ulici, oslovují jenom chlapi s psychickými problémy, alkoholici a podivíni. Proč prosím Vás? Začínám mít z toho špatný pocit. Děkuji.
Viera
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Viero. Asi pro ně něco vyzařujete, něčím je přitahujete, patrně od vás očekávají pomoc a podporu. Nemějte z toho divný pocit, prostě to slušně negujte a nezapřádejte s nimi žádný rozhovor, abyste se do toho moc nezapletla a nevyvolávala zbytečně jejich naději.
vlastní právo na život podle sebe
ad.2 Je mi 48 a občas si připadám jak malé dítě. Umí být velmi milý, dokáže mi říct čeho si na mě váží , ale kritika je častější. Hloupá ukázka jeho chování je odpadkový koš na WC ..žiji s dospělou dcerou tak ho máme ..výtka byla že na WC nepatří a že nikdy u nikoho nic podobného neviděl, tudíž jsem nenormální..nechci mu křivdit, ale přijde mi to tak nějak divné.. děkuji za odpověď
Sylva
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Nevšimla jsem si, že na mne čeká pokračování, ale asi nic nepřidám k odpovědi v první části - ohlídejte si i své soukromí, nenechávejte si mluvit do vašich věcí. Partnerský vztah je o vzájemném respektu a úctě, i respektu k osobní svobodě každého z partnerů. Vám by vadilo, kdyby si přítel někdy zašel na kávu s nějakou ženou? Kritizujete jeho způsob vybavení bytu?...
vlastní právo na život podle sebe
ad1.Dobrý den, mám asi problém ... Jsem rozvedená po 3letém manželství, poté jsem měla 4roky vztah s ženatým mužem(ano nepatřičné) ale nechtěla jsem ho odvést od rodiny..poté jsem se seznamila s otcem mé dcery s malou přestávkou jsem s ním žila 20let přestože by alkoholik. Je to víc než rok co jsem ukončila i tento vztah.. na seznamce jsem poznala muže . Byl milý pozorný a bylo mi s ním krásně, ale již velmi brzy mi začal zakazovat (nenásilnou formou) přátele (muže), nesmím si s nimi psát a ani jinak je kontaktovat. Mluví o nich jen velmi ošklivě a vždy mi připomene že i on se stýká pouze s muži..takže já smím jen se ženami. Ale to není vše vždy když mě z něčeho obviňuje ihned používá to že jsem měla vztah s ženatým a jsem tedy "k...a" a i v období klidu mi předhazuje že já jsem ta co ho léta přehlížela. (bydlíme totiž jen přes ulici) pokud neřeknu nebo udělám něco co se mu nezdá odmitne mě třeba i obejmout nebo dát pusu ,protože jsem se zachovala nepatřičně. - otázka upravena poradcem
Sylva
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Sylvo, nemáte problém asi, ale určitě. Váš partner si moc nevěří, je žárlivý a postupně vás začíná skoro terorizovat. Navíc zneužívá toho, co jste mu o svém předchozím životě spontánně sama od sebe řekla, jak je dnes vidno, neprozřetelně. Nevím, zda je tento vztah do budoucna nosný, ale pokud vám na něm záleží, měla byste se včas začít vymezovat vůči jeho zákazům i invektivám.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, chtěli jsme si s manželem udělat týden jen pro nás dva bez dětí. 2 starší děti jsme udali na tábor a 1 menší jsme si domluvili hlídání u babičky. Jenže když jsem mámě řekla, že spolu s manželem pojedeme pryč. Odezva nebyla pozitivní, dokonce taková, že nám nepohlídá. Tvrdí, že na dovolenou se jezdí jen s dětmi. Mámu během roku moc nevytěžujeme, jestli nám hlídá 1-2 do měsíce, tak to je někdy moc. To dělá můj bratr, bydlí totiž pohromadě a jejich 1 dítě je tam pořád. Na moje děti už není prostor a nikdy nebyl i když bratr neměl děti.
Je dobře jezdit bez dětí na dovolenou? děkuji za odpověď
Jitka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Jitko.Ano, je velmi dobře udělat si i dovolenou, nebo aspoň prodloužený víkend bez dětí, abyste posílili s manželem i aspekt partnerství. Lidé, kteří mají děti, často pak společný život zredukují na rodinný, stává se z nich primárně rodičovský pár, ale to není dobře. Potřebujete mít čas i sami pro sebe vy dva. Vaše maminka je "stará škola" a vidí to tak, jak deklaruje. Jenže vy jste na ní závislí, takže jí to potřebujete vysvětlit a obhájit - právo na to máte a potřebujete to z psychohygienického hlediska, aby váš vztah prosperoval. Vymysleli jste to dobře, tak teď ještě, abyste to obhájili u maminky :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,jsem 13 let vdaná,máme dvě děti školního věku.Manžel je hodný(až moc),o děti se stará dobře,ale necítím se vedle něj jako žena a necítím zastání ani oporu.Vlastně si připadám pořád sama.V intimní oblasti to taky od začátku skřípe.Dlouho jsem mu spoustu věcí,co mě zraňovaly,neříkala-myslela jsem si,že si jen vymýšlím hlouposti.Než jsem si uvědomila,že to je jinak,úplně jsem na šťastný vztah zrezignovala a jen počítala roky,až děti vyrostou a já od muže odejdu.Nemám už chuť něco spravovat,komunikovat atd.Cítím jen odpor (vím,že si za to můžu sama).Do toho se objevil jiný muž,který se do mě zamiloval,a později i já do něj,nabízí mi všechno,co má,chce se mnou i mými dětmi žít,starat se o nás.Jsme v kontaktu rok a půl a vypadá to tak, že já opakovaně tento vztah ukončuji, protože cítím obrovskou vinu,ale pak všechno začíná nanovo,protože bez něj neumím vydržet.Připadá mi,že v manželství jen umírám,ale zároveň nedokážu rozbít rodinu a ublížit dětem i manželovi.Je z toho cesta ven?
Dana
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
To je ohromné dilema, Dano, jaké zažívá hodně lidí, kteří nežijí ve šťastném manželství, ale jsou zodpovědní jak vůči manželovi, tak vůči rodině. Co vám na to můžu říct? Je to vaše volba, kudy půjdete dál, jakou životní cestu si zvolíte. Píšete, že přítel by se rád věnoval vám i vašim dětem, ale to jsou děti vás a manžela.Tátu mají určitě rády, říkáte sama, že se o ně dobře stará, je otázka, jak by vašeho přítele přijaly. Bude to běh na dlouhou trať, pokud se rozhodnete manželství opustit, s tím ale určitě počítáte. Život máme jen jeden, pokud jste v manželství opravdu dlouhodobě nešťastná a nespokojená, nemá smysl to nějak zvlášť dlouho protahovat, ale musíte si být "jistá" krokem, který byste učinila se všemi důsledky a s plnou zodpovědností za ně. Doufám, že to ode mne neberete jako moralizování, ale poctivé zamyšlení se nad tím, co vše by se ve vašem životě změnilo. Budou tam určitě zisky a ztráty, zkuste si je vypsat na papír do sloupečků vedle sebe, abyste to měla vizuálně před sebou a i podle toho se mohla rozhodovat. Určitě bych vám na cestě za zásadním životním rozhodováním doporučovala spolupráci s partnerským psychologem :-) Je to někdo, kdo je nezávislý, má profesionální zkušenosti, může vám zprostředkovat odstup, který vy už mít nemůžete.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko.Mám problém.Před více jak půl rokem jsem se rozešla s přítelem a našla si jiného partnera.S bývalým jsme byli 5 let,ale přestalo nám to klapat.Jedním z důvodů bylo,že sázel za peníze.Nicméně byl moc pracovitý až workoholik.Navenek jsme působili jako harmonický rár.Ale opak byl pravdou.Krizi jsem neustála.Rozchod byl z mé strany.S novým přítelem se poznáváme,on mě představil rodině,přátelům.Já ho představila rodičům a bratrům,ale problémem je moje babička.Ta ignoruje změnu partnera a bez ohledu na mě zve bývalého přítele k sobě.Jezdí tam dost často a mě to už vadí.To je i důvod,proč babička nechce mého současného přítele ani poznat.Od příbuzných se neustále dovídám,že tam bývalý pravidelně jezdí.Já jsem tam proto jezdit přestala i když mě to mrzí a štve.Dřív jsem tam trávila víkendy,na zahradě,v přírodě.Nevím co mám dělat.Připadá mi,že mi vlastní babička hází klacky pod nohy a já si od ní ve 30 letech nenechám diktovat,s kým mám žít..Poraďte prosím
Radka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Radko, neměla byste si s babičkou separátně popovídat? Nevím, co ji na bývalém příteli tolik upoutalo, co na něm měla tolik ráda, ale chodili jste spolu 5 let, navenek jste působili jako harmonický pár, babička si ho prostě velmi oblíbila, zvykla si na něj, a nechce se jej vzdát. Nevím, kolik vaší babičce je let, ale je to její právo, zvát si k sobě toho, koho má ráda. Takže - promluvila bych si i s babičkou, i s ex partnerem a požádala ho, aby jí vysvětlil, že jste se rozešli, každý z vás má svůj nový vlastní život, a že ji rád někdy uvidí, ale pro vás je důležité, aby přijala i vašeho nového přítele, o stejnou intervenci bych případně požádala i členy vaší rodiny. Další variantou je, že se prostě domluvíte s babičkou na tom, že byste byla ráda, kdyby poznala vaši novou lásku a on ji, a že byste tam za ní rádi někdy přijeli.
vlastní právo na život podle sebe
S bývalým manželem nežiji 6 let, máme dceru (9). Jako otec funguje dobře. Po rozvodu jsme žily rok v pronájmu, následně necelé dva roky s novým partnerem. Vztah poslední rok soužití již nefungoval, s dcerou partner vycházel velmi dobře. Následně jsem koupila byt, ve kterém s dcerou žiji necelý rok. Muže jsem si již nechtěla vůbec připustit k tělu...život mění, mám půl roku přítele. Partnerský vztah nám funguje, ovšem dcera je vůči němu odtažitá. Společné chvíle i s dcerou jsou skvělé, ovšem než k setkání dojde, tak se mu brání. Chceme rodinu, navrhl stěhování k němu (do sousedního města). Přítel je bezdětný, pracuje, má zázemí, velice si rozumíme, k dceři se chová rovněž báječně. "Jen" prostě dcera se stěhovat nechce a zachovává si odstup. Jsem v rozporu: nevím, zda se přestěhovat, když tomu dcera není nakloněna. Je mi již 38 let, tudíž pro pořízení miminka je opravdu čas nejvyšší, ovšem bez společného bydlení do dítěte jít nechceme. Plácám se v tom a prostě nevím. - otázka upravena poradcem
Jitka Jančová
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Jitko. Uděláte si to, jak vy dva budete chtít, ale ptáte se mě na názor, takže za mě: Dcera zažila rozvod rodičů ve svých 3 letech, pak se objevil váš nový přítel, ale vztah dlouho nevydržel, nyní je tu nový muž. Na vaši dceru je toho moc. A po půl roce plánovat tak zásadní změny, jako přestěhování se jinam, než kde je dcera doma? To považuji za hazard. Váš vztah potřebujete prověřit po mnohem delší dobu, než můžete podniknout něco tak zásadního.
vlastní právo na život podle sebe
..pokračuji..
..přece jen potřebuji vědět, jestli vztah někam směřuje a kam ? Jestli to má smysl. U něj v domě bych se necítila jako doma, přítelova maminka je fajn, ale má vše pod palcem, zahradu, domácnost, denně vaří pro tři chlapy. Přítel by jinam bydlet nechtěl, já to chápu, do bytu by nešel, je velmi šikovný a pracovitý, stále něco kutí na zahradě. Nekouří, nepije, je velmi pozorný, hodný, má mě rád. Nechci tento vztah zahodit, přesto si říkám kam to může do budoucna vést...Děkuji
GracieJ - 2. část
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Aha, a už je to tady - přítelova maminka, která má vše pod palcem, on věčně kutící na zahradě, mohla byste se tam cítit komfortně, jako opravdu doma?... Já bych na vašem místě zatím žila v modu, v jakém jste nyní, není kam spěchat. Takto je to ideální, ne?
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko,
prosím o Váš názor.
Je mi 45 let, jsem rozvedená, žiju s mladší dcerou, která studuje. Mám přítele ( 50 let ), více jak rok. Rozumíme si, jezdíme na dovolené do hor, jezdíme na kole. Vídáme se o víkendech, zpravidla já jedu k němu, bydlí v domě, já v malém bytě. Jsme od sebe cca 35 km. On by jednou rád žil se mnou, vzal si mě, ale chtěl by, abych já šla za ním. V tom případě bych já musela vše změnit. Práci ( nebo dojíždět ? ), bydlela bych dál od svých dcer, rodičů.. On by nemusel měnit nic. Má v domě rodiče a staršího syna. Práci má kousek od bydliště.
Dost na mě tlačil, ale vysvětlili jsme si to a chápe to, že v současné době nemůžu ani nechci tento krok udělat, ale já nevím jestli vůbec. Nic mu neslibuju. Užíváme si společné chvíle a nic neřešíme. Žila jsem dlouho sama a jsem tak na to zvyklá. Na druhou stranu nechci stále zůstat na vše sama, živím dvě studující dcery, platím hypotéku, jsem soběstačná ...
GracieJ 1. část
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, GracieJ. Přejdu nejprve na druhou část vašeho dotazu. Ale  rozumím vám, jste zvyklá na svůj klid u sebe doma, na svou vlastní svobodu, nezávislost. Mít přítele, s nímž sdílíte společné volné chvíle, máte společné zájmy, to je velmi osvěžující a příjemné. U něj v domě byste se musela jistě přizpůsobovat jejich řádu doma, zvlášť, když tam bydlí jeho rodiče. A svou nezávislost byste ztratila...
vlastní právo na život podle sebe
Prosim pani doktorko, poradila byste mi?Je mi 34 let,bydlim v Anglii 12let.Mam dve deti, manzel je Angican.V Anglii jsem spokojena,coz moji rodice neberou dobre.Velmi casto mi vycitaji,ze jsem jim “utekla” a zklamala, ze bydlim takhle daleko.Moje setra je navstevuje tydne,drive jsme se kontaktovali jednou tydne (telefon/zpravy) – nez se nas vztah vyhrotit (nevydrzela jsem poslouchat vycitky, pohadali jsme se).Do Cech jezdim tak dvakrat rocne.Nas vztah je plny napeti.Kdyz prijedu, vyzaduji,abychom spolu byli 24h denne,coz neni ralisticke(i plne napeti),protoze ja musim svoji pozornost rozdelit mezi deti a manzela (cesky neumi,deti ano).Kdyz se vidime,rodice mi deti okrikuji,rikaji,co delam spatne - ja jsem uz dospela a zvykla na svuj vlastni zivot.Tez hodne predemnou breci,abych videla jak jim ublizuji.Kdyz je vidim jednou za cas,moc me boli jejich vybuchy hnevu a jejich pocit me stale vychovavat.Nevim co delat,vysvetlit se jim to neda,jelikoz stale mluvi o tom,ze doufaji, ze i moje deti mi jednou utecou a ja se budu trapit.Dekuji
Lenka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Lenko. Prostě svým rodičům scházíte, stýská se jim po vás, ale svou lásku neumějí dát najevo tak, jak byste vy potřebovala - tj. respektem k vámi zvolené životní volbě. To, co prožívají, nijak nezakrývají, jsou plni bolesti, ale jejich projevy nesou jasné znaky citového vydírání..Co s tím můžete udělat vy, úplně nevím. Protože vás zase trápí to, jak oni vaše odloučení prožívají, a vlastně vás hážou do pocitů viny. Je to tak trochu začarovaný kruh. Vyrovnaná rodičovská láska spočívá v tom, že přejeme svému dospělému dítěti jeho životní štěstí. Oni vaše životní štěstí nepochopili a nebyly na tak velkou dálku mezi vámi psychicky připraveni. Zkuste jim to vše kompenzovat, pokud jste v Čechách. Zajímejte se o jejich život, radosti i starosti. Víc asi udělat nemůžete...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, je mi 17 let, mám přítele už 2 roky, jsem s ním šťastná, ale rodiče mi ho neustále zakazují a nadávají na něj, přesto ho znají stejně dlouho jako já.
Rodiče mi zakazují chodit ven s kamarády, jezdit k přítelovi a mnoho dalšího. Musím každý den uklidit skoro celý dům, musím poslouchat svou mladší sestru (14).Moje mladší sestra cokoliv udělá je dobře, ale cokoliv udělám já, tak to mám doma peklo. Den co denně poslouchám urážky a slovní napadání mé osoby a mého přítele, chtěla bych se k němu odstěhovat ale není mi 18 a já se za chvilku z toho teroru zhroutím. Co bych podle Vás měla dělat..? Děkuji za odpověď
Lucie
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Lucie. Jste velká a dospělá holka, zkuste se chovat před rodiči tedy dospěle a nenechejte si do svých věcí zasahovat - tím mám na mysli vaše soukromí. Co se týká povinností v domácnosti, to je věcí všech, jak se podělí  o úkoly v domě, mělo by to být spravedlivě rozděleno. Co můžete dělat? Nedokážu vám poradit, do vašeho rodinného života nevidím z blízka, ale existují linky důvěry, kde můžete o sobě a problémech s rodiči mluvit víc, aby se našlo nějaké východisko. Pořád budete dcera svých rodičů, z toho neutečete, tak by bylo lepší - než útěk k příteli - to vše narovnávat. Třeba prostřednictvím rodinné terapie.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsme s přítelem 1,5 roku,nemáme žádné společné zájmy, nejí to, co já uvařím, protože já držím zdravou stravu,on má rád fast food, nemáme ani společné sporty.Proto přemýšlím, jestli má cenu budovat budoucnost s někým, se kterým nemám nic společného.Před přítelem se mi líbil jeden bývalý kolega z práce,měl holku, takže jsem respektovala jejich vztah(už nemá, rozešli se, teď je sám, píšeme si tajně každý den). Zjistili jsme,že máme toho hodně společného-zájmy, sporty i jídlo. Takže nevím, zda mám být s člověkem, který má toho víc společného jako já, nebo kluk, který nemá se mnou skoro nic společného.Když jsem s nynějším přítelem začala chodit, tak jsem se s ním chtěla/chci rozejít, ale bylo/je mi ho líto, nemá to v životě lehké, říkal, že se ani rozcházet nechce. Snaží se,chce dělat kompromisy, roli tatínka by zvládl asi dobře, udělal by pro mě první poslední, má mě rád takovou jaká jsem. Nechci zase litovat toho, kdyby nebyl bývalý kolega "ten pravý". Díky moc za radu. - otázka upravena poradcem
Anna
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Anno, kdybyste neměla s přítelem nic společného, nebudete s ním ve vztahu 1,5 roku. Něco vás přeci spojovat muselo. Jinak ale - podle toho, jak se cítíte v daném vztahu, nemá smysl v něm dále pokračovat, ať již to s kolegou dopadne jakkoliv. Buď sázíte pragmaticky na jistotu - byl by dobrý otec, a zároveň je ve vás soucit - ale - myslíte si opravdu, že by to bylo udržitelné na celý život s tím, že byste mohli být ve vztahu šˇastní, vážit si jeden druhého, atd.? Já ten pocit nemám...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
paní doktorko předem moc děkuji za skvělou poradnu. Mám dotaz, asi divný, ale budu doufat, že třeba nejsem sama. Je mi 35 let mám již dlouho fajn manžela a dlouho jsme si tak nějak žili pro sebe. Teď by manžel chtěl miminko nicméně já jsem na rozpacích neboť v sobě nemám tu klasickou touhu a té změny se v mnoha směrech spíše bojím. Mám nějaké špatné zkušenosti z rodiny, problematický bratránek a bratr. Dále jsem léta nebyly úplně zdravá a také mám ráda svoji svobodu a práci. Také se mi moc nelíbí dnešní doba to jak se kolem dětí šíleně nadělá a hlavně jaké děti jsou (vidíme myslím všichni). Ale svého muže moc miluji a nerada bych mu cokoliv odepřela, navíc nejsem striktně proti.Trošku mám také obavy ze svého věku a případných komplikací. Všichni mě straší mým věkem. Co si s tím počít? Máte radu? Psycholožku se chystám vyhledat asi, ale může to pomoci? Znáte ze své ordinace případy žen, kterým se do dětí nechce? U nás na malém městě je to málem zločin. Díky za všechny reakce
Alenka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Milá Alenko. Ano, mám klientky, které po dítěti netouží, nebo je aktivně odmítají, a lehké to ve společnosti nemají, ani ve velkém městě. Nejen, že jsou neustále dotazovány přáteli, rodinou, tak co, kdy už??? Ale postupně přicházejí o možnost kontaktů s kamarádkami, které děti mají a mají úplně jiný režim, než byl předtím. Sociální tlak je fakt silný, k tomu si váš přítel dítě přeje. Měli byste si spolu hodně povídat o tom, proč ne, proč případně ano - jedná se o vás dva a vaši společnou volbu, ale jedná se zde hodně o VÁS samotnou - dítě život velice změní, životní styl, čas, atd. Je to velká radost, ale pro toho, kdo po dítěti touží a má silné mateřské instinkty. Je otázka, zda vy je od přírody nemáte, nebo jsou potlačeny právě těmi zmiňovanými špatnými zkušenostmi z rodiny. A že je to na malém městě zločin, nemít dítě? Jedná se o váš život, ne? :-).......
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
s přítelem jsme spolu 3,5 roku. Je mi 37 let, příteli 30 let. Přál by si dítě, já si však nejsem jistá, zda dítě vůbec chci. Nevidím v něm smysl života, navíc trpím úzkostně depresivní poruchou, tedy by pro mne celé těhotenství a porod byli pravděpodobně velmi náročné stejně tak pozdější péče o dítě. Přítel mne do ničeho nenutí, pouze vyslovil přání, že by si dítě velmi přál. Ve mně se teď kříží dva pocity, na jednu stranu dítě asi nechci, ale na druhou stranu vím, že je tu opačné přání partnera. Ráda bych to pro něj udělala, nicméně nevím, zda to je dostatečný důvod mít dítě, abych splnila přání partnerovi. Žádnou touhu po dítěti nepociťuji, na druhou stranu vím, že mi moc času vzhledem k mému věku nezbývá a říkám si, že třeba se ve mně mateřské pudy probudí, až by bylo dítě na světě, ale na druhou stranu vím, že se probudit také nemusí. Nevím, zda vyhovět přání partnera nebo raději zůstat bez dětí a smířit se s tím, že partnerovi jeho přání nesplním
Lenka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Na jednu stranu dítě "asi" nechcete, na druhou stranu je tu opačné přání partnera. Je tam to vaše "asi", je v tom hodně obav, ale nemáte v sobě na 100 % rozhodnuté, že dítě nechcete. Zkuste si někdy s přítelem o tom více povídat - o  svých očekáváních od sebe, od vašeho vztahu, o tom, co by znamenalo pro něj, mít bezdětný vztah, co by znamenalo pro vás, mít vztah s dítětem. To vše byste měli probrat, po kouskách, ne v jediném dialogu, zkuste spolu mluvit o tom, jak by měl váš případný rodinný život vypadat, co pro vás oba znamená rodičovství, které s sebou přináší samozřejmě limity, ale i veliké radosti. Víc vám toho říct nemohu, Lenko. Ale měla jsem dost klientek, které děti aktivně nechtěly, oproti svému partnerovi, a rozebíraly jsme společně příčiny. Nechcete zkusit individuální psychologická sezení? :-))
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko,

mám nový vztah s mužem, kterého jsem potkala přes internetovou seznamku, je to cizinec. Nejprve jsme se scházeli nezávazně, po čase projevil zájem mít opravdový vztah a před měsícem jsme spolu začali bydlet. Moje dvě kamarádky mají také vztah s cizincem a obě už plánují svatbu - jedna v Íránu, jedna v Egyptě. Jsou to mé dvě velmi blízké přítelkyně, samozřejmě jsem slíbila, že na svatbu přijedu do obou zemí. Nepojedu tam sama, bude nás tam samozřejmě více. Nemyslím si, že jednám neopatrně, nechci se vystavovat nebezpečí. Přítel nicméně řekl, že tam nesmím jet, že by se o mě příliš bál a že jestli chci jet, tak ať se nevracím domů. Do Egypta se ale běžně jezdí na dovolenou a v Íránu si dám samozřejmě pozor. Bývala bych byla ráda, aby mě doprovodil, ale nemá dostatek dovolené. Říkal, ať počkám, dokud nebude moci jet taky, ale svatba mých přítelkyň se podle tohoto samozřejmě řídit nebude. Bojím se, že mě bude chtít kontrolovat víc a víc. Co si o tom myslíte? Díky
Katka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Milá Katko, myslím, že se bojíte oprávněně. Nevím, jaké národnosti váš přítel je, neboli, jaké má on zvyklosti z rodiny, jak vidí postavení ženy v rodině a společnosti, možnost její emancipace v tom, že vy se budete jako doposud svobodně rozhodovat o tom, co podniknete. Ale případný rozdíl mezi vámi dvěma by měl pochopit co nejdříve, to je opravdu důležité, ale opravdu. Pokud je jeho kultura úplně jiná, buď si zvykne na to, že začíná žít s Evropankou, která je samostatná, nebo se asi dlouho váš vztah neudrží. A na závěr - poněkud mě zaujalo, že se v případě uskutečnění vašich rozhodnutí nemáte vracet domů. A doma pro něj je kde??? Váš domov je váš domov, váš život, váš azyl. On je zatím u vás host...
vlastní právo na život podle sebe
Nejvíce si rozumím s mladšími muži než jsem já.Snažím se vždy toho mladšího pochopit poněvadž mám z prvního manželství mladšího syna tak s mladšími lidmi dobře vycházím.i přesto že jsem ženou ve zralém věku tak mám mezi mladými lidmi daleko lepší pocit z pozitivních výsledků své práce a to mě naplńuje.Jeden mi před 2 lety nabízel pomoci s moji situací ale moje odpověd se ho asi dotkla, ale špatně jsem to nemyslela spíš naopak snažím se v mladých lidech vyvolávat lepší náladu než kolikrát mají.A to snad není nic špatného. třeba si to přečte a změní názor.
Any
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Any. Měla jsem trochu problém se zařazením vašeho dotazu do kategorie, která k němu sedne. K vašemu psaní - on to není dotaz, je to popis sebe sama, a možná vzkaz pro někoho. Mluvíte o kontaktech s mladšími muži jako o své práci - to mne zaujalo - "mám mezi mladými lidmi daleko lepší pocit z pozitivních výsledků své práce". Zkuste přemýšlet hlavně sama nad sebou, co vám to dává, proč to tak máte, a co to dává těm druhým - mladým mužům, jimž dáváte své pochopení.Jste - li dostatečně empatická, musíte si uvědomovat, co to pro ně znamená. Jste pedagog? Nebo já nevím, jak tomu mám rozumět. Ale vy se snažte hlavně porozumět sama sobě, své motivaci.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko, potýkám se v posledních letech s takovým problémem, proto prosím o radu. Manžel je podnikatel, já jsem zaměstnaná. Abych podnikala, nikdy nechtěl, říká, že časově vytížený může být jen jeden. To moje zaměstnání taky není úplně časově mizivé, ale všechno zvládám. Pracuju jako obchodní zástupce, občas musím na několikadenní schůzi anebo kongres. Vždycky jsme se domluvili, bylo to za cenu, že všechno měli doma přichystané, jen si vytahovali jídlo z lednice. Manžel v průběhu času začal spolupracovat s firmami vzdálenými 200 km, nejdřív jezdil na otočku, pak třeba na dva dny. Láká ho to tam, protože ti chlapi z firem jdou třeba na bowling nebo do sauny, tak jde občas s nimi. Přespává tam, v místě kousek bydlí jeho rodiče. Někdy sice řekne, že odjede - já si přizpůsobuju podle toho program, ale pak neodjede, že to nestihl. To mi nevadí, je to jeho práce. V posledních letech mi začal ale dělat problémy. Když musím odjet, řekne, že si naplánoval cestu tam. Snažím se mu vysvětlit, že já jsem zaměstnanec a máme tam schůzi třeba 20 lidí a že tam být musím, zatímco on si může případnou schůzku posunout anebo program upravit tak, aby jel až ráno. Vzteká se, že to musí být podle mě a že on se musí přizpůsobit. Nejsem schopná už mu to nijak vysvětlit. Zaměstnancem nebyl přes 20 let. Paní doktorko, jak to vyřešit? Ta schůze je tak jedna do měsíce. děkuji
Ilona
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Ilono. Zdá se mi, že vašemu muži vadí nejvíc ze všeho to, že on se má přizpůsobovat vám. Jako by tím ztrácel na své důležitosti - tak to prožívá. Ale dominantní, a diktující věci doma, potřebuje být on. Nějak se mu to vymklo z ruky, a to ho zlobí. Nedokáže být dost hrdý na vaše schopnosti a kariérní úspěchy, on potřebuje být tím prvním. Takto to aspoň cítím, neříkám, že je to tak doopravdy. A z toho pak vznikají ty konflikty. Měli byste se pokusit přesmyknout vše do věcné a konstruktivní roviny. Předpokládám, že pracovní několikadenní cesty víte dopředu, proto je dobré domluvit se, že dostane okamžitě termín vaší služební cesty, aby se podle toho mohl zařídit on. Mám též pocit, že od vás dostává málo ocenění za to, jak je dobrý, jak se mu v podnikání daří, jak jste na něj hrdá. Poskytujte mu to, aby se cítil lépe a neměl pocit, že ztrácí svůj kredit. On je soutěživý typ :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,

prosím, jak vyřešit tuto situaci. Už to trvá dlouho a zhoršuje se to. Naše manželství je přes 15 let a manžel jako kdyby nesnese. když máme víc věcí. Když jsme bydleli v paneláku, nechtěl ,abychom měli třeba zavařeniny ve spížce, že je vždycky doveze od tchýně (zavařeniny jsou moje, donutil mne i tam zavařovat), jak budu potřebovat. Tchýně bydlí 50 km daleko. Ale nefunguje to, zapomněl nebo neměl čas tam zajet. Pak jsme se přestěhovali do domu a 20 km od nás je větší rekreační dům se zahradou, který patří sice tchánům, ale spravuje ho manžel. A zase se to opakuje. Když jsem začala chodit do práce, dala jsem si do sklepa svoje pracovní věci - asi 4 bedny věcí, zase brblá. Když jedeme na hory, je nás pět s dětmi a nevejdeme se do 2 tašek (oblečení, boty , jídlo) - zase se vzteká, že je to ve 4 taškách. Nově začal nadávat v kuchyni, že mám tři octy a dva oleje. V komoře zase že mám víc úklidových prostředků. Ale já nechci a ani nemohu celý dům mýt jenom jarem, jak to dělá jeho máma. Taky jako jeho máma ho nehoním pro každý sáček těstovin do obchodu, jak musí tchán (je v důchodu). Co se s tím dá dělat? velice děkuji.
Katka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Milá Katko. Snad byste měli mít rozdělené kompetence, kdo se o co v domácnosti stará. K ženským kompetencím patří např. kuchyně a zásoby v ní - to je vaše věc, vy jste hospodyně. Vy se asi manželovi nepletete do garáže a do dílny, a nekontrolujete, kolik má nářadí a šroubků. Srovnává vás s jeho matkou, ale zásoby má tedy ona, když se tam odtud mají čerpat další zavařeniny. Katko, nenechte si do toho mluvit a buďte více asertivní - umějte se vlídně a v klidu vymezit.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
mám problém s rodinou svého partnera. Nemám sourozence a z předchozích vztahů jsem si udělala závěr, že v dalším vztahu už nebudu trávit čas se sourozenci partnera, protože v jejich přítomnosti mi je úzko a některé komentáře mě zraňují (např. pojmenování "bratříčku"). Nechci dělat naschvály, nechci nikomu škodit. Bohužel, když se vyhýbám oslavám a situacím, kde sourozenec partnera je, tak jsou ostatní na mě naštvaní. Partner mě částečně chápe, nevíme, co dělat. Je pro mě těžké se přemáhat více, jak 2krát ročně, mám depresivní a úzkostné stavy po návštěvách. Co máme dělat, aby rodina přítele ani mě nezavrhla a zároveň nás pochopila a do ničeho nenutila?

Děkuji moc za radu

Andrea - otázka upravena poradcem
Andrea
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Andreo. Vlastně vás vaše jedináčkovství dosud zraňuje v konfrontaci s širšími přátelskými a rodinnými vztahy v jiných rodinách. Potřebujete mít svůj vlastní sevřený svět s partnerem. Tisíckrát vám může říkat někdo jiný, jaká je výhoda, mít k dispozici i širší rodinu a sdílet tak další emoční vazby. Vy to máte takto, nedělá vám to dobře, a vlastně na ty vztahy žárlíte. Po návštěvách máte úzkostné a depresivní vztahy. Jednoznačně bych vám doporučila individuální psychoterapii, kde si to vše můžete s psychologem více rozkrývat a rozmotávat.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
Je mi 24 let a přítelkyni 16. Oba jsme se do sebe už při prvním setkání šíleně zamilovali, skvěle si spolu rozumíme a máme společné zájmy a nikdy se spolu nenudíme. Na svůj věk je mentálně velmi vyspělá.

Problém je ten, že její rodiče se chovají naprosto iracionálně. Dovedu pochopit, že o svoji dceru mají strach, ale to co nedovedu pochopit je to, že jí vyhrožují, že se jí zřeknou pokud se se mnou nerozejde a taky to, že jí chodí do soukromí (telefon, facebook a pod.)

Snažím se to dát nějak do pořádku, ale nedávají mi absolutně žádnou šanci. Nechtějí mne ani poznat a rovnou mne jen zavrhli jako špatného člověka.
Přitom práci i vzdělání mám, nekouřím a jsem abstinent.

Uvědomuji si, že věkový rozdíl mezi námi není běžný, ale v lásce se přeci meze nekladou.
Momentálně nám téměř znemožnili veškerý kontakt.
Další věc, která mi nepřijde normální je, že když jí napíšu zprávu tak za ni odepisuje její otec a tváří se že je ona. Navíc je to surovec a bije ji.

Děkuji za odpověď
Libor
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Libore. Nemám z vašeho psaní pocit, že největší problém je věkový rozdíl mezi vámi. Nevnímám jej až jako tak velký, pokud říkáte, že je mentálně zralejší, než je její fyzický věk. Ale nepomůžu vám v tom, jak ovlivnit rodinný limit její rodiny. Mluvíte o nedůvěře rodičů, která vyúsťuje v permanentní kontrolu jejího soukromí, mluvíte i o fyzickém násilí. Ale to máte zprostředkovaně od přítelkyně. Ale ona přeci chodí do školy, na kroužky, s přáteli, nemá za sebou v patách věčného hlídače. Asi je lepší se domlouvat na setkání operativně vždy při osobním setkání s ní.A přítelkyně by měla facebook s vámi vynechat, zprávy si hned mazat.
vlastní právo na život podle sebe
Dobry den ,
S pritelem jsme spolu 4 roky , oba jsme spolu stastny , ale bohuzel uz pres dva roky se pereme myslim pro oba s nesnesitelnym problemem . Nejdrive me jeho mama a sestra meli radi , rekla bych ze jsme mely hezky vztah . Bohuzel po tom co jsme se zminili ze neplanujem bydleni spolecne s nima ve vicegeneracnim dome zaclo peklo . Citove vydirani ze strany mamy k jejimu synovi je takrka pravidelne a s jeho sestrou zacal boj . Ma triletou dcerku , kterou oba milujeme a ona nas . Od narozeni jsme se ji venovali snad vic jak rodice , pro vysvetleni , jeho sestra je takova mama vecne na fb nejlepe v posteli a jeji manzel na Pc . Proto i neter si k nam vytvorila velke pouto . Jakmile ale zacal konflikt , byl ji i zakazovany kontak s nami a hlavne semnou . Je mi lito pritele , oba se s tim zatim statecne pereme , ale on ma svazane ruce tim ze na nej byla mama sama a ona nema problem mu to pripomenout a rict ze kdyby nemnel ji , zkoncil by v detskem domove . Uz vazne premyslim nad nakou partnerskou psychologickou poradnou , jen nevim zda to neni treba jen pro manzele .
Tereza
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Terezo. Přítelova matka se rozhodla pro metodu velmi silného citového vydírání. Synové na to slyší často, zvlášť, když matka zahraje na tu nejjemnější strunu. Ale měli byste o tom s partnerem spolu otevřeně komunikovat - tak, aby to nebylo konfrontační z vaší strany, jen jemné upozornění na to, že matky se věnují svým dětem, když jsou malé, je to přeci o mateřství a všemu, co k němu patří. On si v dospělosti vytváří svůj vlastní život, bude si vytvářet svou rodinu, a je na volbě jeho a vás, kde budete chtít společně žít. Takový je samozřejmý koloběh života. Ona jej odstěhováním neztratí - ani jeho lásku, ani společná setkání. On dá zase lásku vašim dětem, tak, jako ona dávala jemu. :-) Do partnerské poradny byste zajít mohli, rozhodně není jen pro manžele, to by byla dost nesmyslná diskriminace v dnešní době, nemyslíte? :-)...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, potřebovala bych se s Vámi poradit. Je mi 45 let a příteli 40 let. Žiju u přítele v domě, ale ve stejné vesnici jak bydlí přítel, žijí také jeho rodiče. Nemáme spolu děti. Přítel je hodný, snáší mi modré z nebe, když jsme spolu sami, ale jakmile přijde k nám jeho maminka anebo my jsme u nich na návštěvě, přítel se chová úplně jinak a mám pocit, že jsem pro něj vzduch. Uvedu Vám pár příkladů, Když jsme venku, nejdříve se zeptá maminky, jestli nechce mikinu, jestli ji není zima ale až po chvilce se na to samé zeptá mě, ikdyž vidí, že klepu kosu. Další.. sedíme venku v pergole, já jsem člověk, který trpí na záněty močáku a proto si na židli musím dát vždy podsedák. Přítel přinese podsedáky, nejdříve jde za maminkou, jestli ji náhodou není zima a až pak teprve jde za mnou. Nikdy nejsem ta první. Když jsme sami, oslovuje mě Miláčku nebo Broučku, ale před jeho maminkou mi ještě nikdy tak neoslovil, nedal pusu, atd. Je to normální ? Děkuji a přeji hezký den.
Kamila
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Kamilo. Vlastně žijete v jakémsi pomyslném trojúhelníku, v jehož rámci je přítelova matka vaší rivalkou a vy žárlíte na jeho péči o ni. Jako přítel snáší modré z nebe vám, když jste spolu sami, chce snášet modré z nebe i mamince - ctí ji, má ji rád, ona je starší, než vy. Chápu vaše pocity, ale tak o tom zkuste spolu nekonfrontačně mluvit, že byste byla ráda žena č.1 i před jeho maminkou, že je vám to líto, cítíte se upozaděná, určitě se spolu domluvíte na kompromisu, když to bude v přátelském klidu bez lítostivých výčitek z vaší strany :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsem 40 let vdaná s manželem se znám od svých 15 let, v 18 se nám narodila první dcera. Máme tři dospělé samostatné vdané dcery a 5 vnoučat. Žila jsem pro rodinu, pro děti, ale najednou jsem zjistila po 50, že nic jiného neznám než starost o jiné a můj vlastní život už bude pomalu pryč. Pomalu každý víkend u nás jsou děti s vnoučaty, přijedou v pátek v neděli odjíždí. Někdy si připadám jako mamahotel.Poznala jsem partu nadšených turistů (většinou v důchodu) a začal s nimi jezdit na tůry. Moc jsem si to užívala, jezdili jsme po Čechách , ale i do zahraničí, výšlap kolem 15- 20 km. Miluji hory. Můj manžel je samotář, ale jinak starostlivý, pracovitý, spolehlivý, ale i když jsem mu říkala aby jel se mnou tak nikdy nechtěl. Ale je pravda, že jsem pak už byla pryč i 10 dní. Manželovi to začalo vadit a žárlit. Po příjezdu z jedné expedice, se změnil. Byl někdo jiný, sliboval, že se mnou bude jezdit a dokonce se mnou začal jezdit na kole, na kterém neseděl tak 15 let. Ale po dvou dnech na mne vystartoval, že se rozvedeme, hledal si podnájem, prý mu jsem nevěrná,, přitom neměl jediný důkaz. Já ho prosila a dělala vše jen aby u mne zůstal. Zjistila jsem, že na mne žárlil celý život, vyčetl mi věci staré několik let o kterých mne ani nenapadlo, že by mu mohlo vadit. Podotýkám, že jinak jsme nikam nechodili, neměli přátelé. Už dva roky mne hlídá, sama pomalu nesmím nikam, dokonce mi hlídá jak dlouho mi trvá cesta z práce. Všechny kamarádky ode mne odehnal. Je pravda, že se mnou jezdí na výlety, chodí tancovat, jezdí na kole, ale nesmím se na nikoho usmát s nikým se moc bavit. Jsme spolu celý den v práci i doma. Chybí mi kolem lidičky, které jsem mněla ráda s e kterými jsem mohla mluvit . Nevím jak dál, zbytek života prožít ve zlaté kleci, nebo se v 60 letech osamostatnit.
Marie
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den,Marie. Řekla bych, že manželův problém by vás v žádném případě neměl limitovat v tom, jak jste procitla a zase si užíváte života. Odstěhoval se manžel do podnájmu, nebo to byla jen planá manipulativní výhrůžka? Nenechávejte se vydírat a žijte radostně po svém, víte, že je to čisté a že máte jiný životní styl a potřeby, než manžel. Ten je na vás fixovaný a neobávám se, že by vás chtěl reálně opravdu opustit. Mohl by se ale pokusit o spolupráci s partnerským psychologem a zapracovat na své žárlivosti, která ve finále omezuje nejen vás, ale i jeho...
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den.Jsem studentka VŠ,jsem proto finančně závislá na rodičích.Mám přítele,přibližně o 30 let staršího.Zpočátku jsem to brala jako hezké dobrodružství,to se ale v rozmezí několika měsíců změnilo a já se bláznivě zamilovala.Chodíme spolu už dva roky a já bych s ním nejradši strávila celý život.Háček je ale v tom,že moje ani jeho rodina o nás neví.Otec by to vzal lépe,ale matka po pouhé smínce o kávě za mnou měsíce chodila,aby mi vysvětlila,že pro mě není perspektivním partnerem.Je to ale přeci můj život.Od té doby jsem ho doma nezmínila a jakýkoli vztah s kýmkoli popírám.Mám už ale lhaní dost,nechci se stydět za to,koho miluji,nechci lhát,že jsem na koleji nebo s přáteli,když jsem s ním.Chci to své rodině říct,ale nevím jak.Mám z toho strach.Přítele velice miluji a obdivuji.Kdybych už žila samostatně,nebylo by to tak těžké,ale matka má hysterické sklony a je například schopná mě o půlnoci budit a terorizovat opakováním svých názorů a pláčem,že si kazím život. Poraďte, prosím.
Ivona
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Ivono. Pokud jste si "jistá" svou láskou k příteli, chovejte se dospěle i přesto, že jste částečně na rodičích ekonomicky závislá. Dospělost můžete projevit i tím, že si při VŠ studiu budete vydělávat. Ale v kontextu vašeho dotazu mám na mysli to, že prostě rodičům asertivně oznámíte existenci svého hlubokého láskyplného vztahu, který je pro vás důležitý, a tím si řeknete o respekt k vám a vašemu životu. Pokud vás mají rodiče rádi, přijmou to. Hlavní je být asertivní :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
už dlouhodobě se zaobírám otázkou společného bydlení s partnerem. Žijeme už dva roky v bytě, který vlastní město a partnerova maminka má na něj dekret (bydlí ale jinde). Nicméně po ní v bytě zůstal téměř všechen nábytek atd. Já ve svých 26ti letech bych už ráda měla vlastní domácnost, zařídila si byt dle sebe atd. Proto přemýšlím o stěhování a koupi bytu, který by byl jen náš, a který bychom si mohli zařídit po svém. Narážím ale na partnera, který má úplně jiný názor - chce v bytě zůstat, nic neměnit a počkat, dokud radnice byt nebude prodávat. Dlouho se nic nemění a ve mě už narostla averze vůči bytu, jeho vybavení a mamince, která např. očekává, že o Vánocích si tam bude moci udělat oslavu pro "svou" rodinu a já budu jinde.Mluvit o tom dokola nestačí a já už nevím, jak přimět partnera k tomu, aby bral ohledy i na mé sny.Je na byt hodně fixovaný a chce čekat,dokud se neprodá a já o to více chci pryč do vlastního.Ale jak to mám řešit? - otázka upravena poradcem
PJ
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, PJ. Problémů je víc. Nerovnováha mezi vámi dvěma s přítelem, on je více ekonomicky přemýšlející a bydlet v bytě matky mu zákonitě tolik nevadí, jako vám, pak váš vztah k jeho matce. Nedokážete se dohodnout, a ani nemůžete. Jsou mezi vámi rozpory, díky nim stoupající vzájemná averze. Pokud byste chtěla nějakou změnu, odstěhujte se zatím sama a vraťte se k chození na rande. Řekla bych, že vám to prospěje :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý večer, je mi 22 a bydlím matkou a sestrou v 3+1. Každý máme svou místnost. Sestra krade, když má možnost a brala drogy, do školy nechodí a je nezletilá. Matka prožila složitou minulost kdy byla pořád na vše sama. Já mám už od dětství psychický problém SU. Otec odešel za milenkou, když jsem odmaturovala. Rodiče spolu nemluví, majetek nevyřízen, žádný rozvod...doma celý život vládne tiché dusno. Já pracuji. Problém je, že doma se mi už nic nechce, ztrácím všechny zájmy, přestávám fungovat a selhávám ve všem, kromě placení nájmu. Už ani o sebe nedbám. Padám do depresí, začala jsem chodit k psychologovi. Bydlet jen s matkou bylo by to v pohodě, ale jelikož sestra je k nenapravení (sice od doby, co mám zamikací vlastní pokoj se vztahy napravily, věřit jí a nechat věci a peníze bez dozoru rovná se o ně přijít.). Dál nemůžu, chtěla bych se odstěhovat, ale mám strach že beze mne se to tu zhroutí. Ale matka mě má jako oporu...žel i finanční, jinak by musela řešit majetek :( Co dělat?
elen
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Hezký den, elen. Co dělat? Osamostatnit se co nejdříve. Začít žít svůj život. S matkou můžete dál zůstat jako přítelkyně, které si volají, povídají si o životě. Ale nesdílejte už dál společný prostor v tak komplikovaném ovzduší. Máte právo na svůj život, nemyslíte?
vlastní právo na život podle sebe
a většinou (i teď, protože více času nemám) se vídáme tak jednou týdně. S žádnou kamarádkou se nevídám tak často, protože každá máme svůj život a samozřejmě v dnešní době toho času tolik není. Chci se s ní bavit, pomohla mi v krizových situacích, ale zároveň nechci pořád poslouchat takové citové vydírání a nechci, ať je na mě někdo takto závislý a mít strach ji vubec odepsat, že prostě čas nemám, aby mi zase nepřišla taková sms, už když vidím, že mi přišla od ní zpráva je mi nepříjemně. Myslím, si že je optimální, když se s kamarádkou vidím jednou týdně. Nehledě na to, že mám i jiné koníčky, třeba sport a už tak málo času pro sebe. Na druhé straně chápu, že nemá přítele a třeba moc přátel, ale nevím, zda ji v tomhle můžu pomoci, asi by měla začít sama u sebe a taky se do toho neumím vžít, prootože mám od 14 let partnerský život i spoustu přátel a skvělou rodinu. Je lepší se s takovou kamarádkou raději už nestýkat? Děkuji za Váš názor.
Lucie
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Lucie, to ne. Proč se přestat stýkat? Jen se vymezte, jak jsem to psala v předchozí části. Vy dvě jste si pomáhaly, jste kamarádky od dětství. Musíte tomu dát jen jiný ráz,měla by vědět, co to s vámi dělá. Proč s ní být 1x týdně, když vám tato frekvence nevyhovuje? Musí si zvyknout na to, že to nejde takto často, ale to neznamená, že přestáváte být kamarádky. Vztah se neprojevuje kvanitiou, ale kvalitou. Tak pozor, aby kvalita vašeho vztahu nedostala definitivně na frak. Nějak jí to diplomaticky sdělte :-)
vlastní právo na život podle sebe
Vážená paní psycholožko, nevím přesně, kde tento dotaz zařadit, ale týká se mé kamarádky. Znám ji od dětství, nyní je mi 22 let (jí 24). Problém je v tom, že je pravděpodobně na mě závislá, mám partnera nyní půl roku, dříve osmiletý vztah. Snažím čas si rozdělit mezi přítele, rodinu, přátelé a školu a práci. Momentálě končím VŠ, takže času je ještě méně. Ona proto, ale nemá pochopení, chtěla by se nejraději stýkat tak 3x týdně a to často o víkendu, když chci být s přítelem. Stalo se už, že mi napsala hnusné zprávy, že je "super, že si neumím udělat ani chvíli čas a na jiné jo a ironicky ať se mi teda hezky učí, když neumím ani na chvíli nikde jít apod." Buď jsem ji na to odepsala svůj názor, že bohužel čas nemám, že mám taky své zájmy a spoustu práce a nebo jsem to už ignorovala. Teď mi napsala, zase že ji to mrzí, že si neudělám čas, že to je asi její chyba, že nemá kamarády, už jsem nic neodepsala. Jak mám na její reakce reagovat? Dříve,když měla přítele po mě tolik času nevyžadovaal - otázka upravena poradcem
Lucie
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Lucie. Váš problém není tak vzácný, ale je velmi zajímavý. Single kamarádka, která je na vás závislá, psychicky vás vydírá. Je osamělá, žárlí na váš čas a používá manipulativní prostředky ostrého kalibru, manipuluje vás do pocitů viny. Jdu číst dál, zatím jen tolik - nemůžete se nechat vmanévrovat do pocitů viny člověkem, který se cítí osamělý a apeluje na vaše přátelství. Ona nedokáže přestřihnout pupeční šňůru. Nezvládá, že už máte každá svůj život, že už nejste ty nej kamarádky na základce, které spolu sdílejí všechno, Tak to nejde a nemůže jít. Ale ona má v sobě bez vás vzduchoprázdno. Možná to sama reflektuje, když mluví o tom, že to je možná její chyba. Ale pak opět přitvrdí. Vám nezbývá nic jiného, než empatická asertivita.Můžete se mít pořád rády, ale musíte obě respektovat životní vývoj, který s sebou přináší rozvoj dalších kontaktů a aktivit.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, už léta mám zvláštní vztah se svojí babičkou. Vadí jí, že chodím do práce, vydělávám si a pokud jsem zrovna bez práce, buzeruje mě a nadává mi do lenochů. O ničem jiném, než o práci se se mnou bavit nedovede. Nanejvýš o penězích. Př: Jedu z města s plnou taškou, ona mě potká a první co mi řekne, je: Byla jsi utrácet? Nesmím se před ní ani zmínit o tom, že jsem např. byla s kamarádkou na koncertě. Hned řeší, kolik ten koncert stál, kde byl, kolik tam bylo lidí a jestli se to vyplatilo na něj jet. Všichni se diví, že k ní nechci chodit, jenomže každá návštěva probíhá tak, že sotva si sednu do obýváku, hned řekne: " Já se podívám, v kolik ti jede autobus." Potom mi nadiktuje spoj, kterým mám jet a mám si hlídat, aby mi neujel, jinak je to můj problém. Přitom já bych se s ní ráda stýkala, jako vnučka s babičkou, ale kvůli tomuhle nemůžu. Vadí mi to, našim taky a i oni se s ní nechtějí stýkat. Ona s námi taky ne, natož komunikovat. Co s tím máme dělat? Jsme bezradní. - otázka upravena poradcem
Kamila
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Kamilo. Vaše babička je akurátní, asi generál, ale nejspíš i starostlivě pečující a milující. Vy dvě nemůžete být ve vyrovnaném přátelském vztahu, přesto byste se mohly někdy vídat. Její mentorování berte s úsměvným nadhledem, vždyť ona má o vás starost a proto vás pořád vychovává. Myslí to dobře. Nemusíte se s ní stýkat často, ale nepropásněte hezké chvilky, které můžete navodit i vy :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den.Jsme s manželem deset let, máme 2 děti, oba ucházející práci, stále je mezi námi ta fajn jiskra jako dřív, problém je bydlení, resp.společné soužití s celou jeho rodinou. Bohužel jsem na začátku souhlasila se společným bydlením s jeho rodiči a tehdy i sourozenci, s tím, že v dohledné době zůstaneme s rodiči sami. Jenomže uplynulo 10 let, jeden sourozenec se odstěhoval, ale tak, že denodenně dochází i s dětmi na hodinové návštěvy tchýně, druhý sourozenec je stále svobodný a stále bydlí s námi na patře. Chci to celé rozseknout, protože 10 let v podstatě žijeme v provizoriu a pod taktovkou rodičů. Navrhuji odstěhování pryč, přijde mi to jako logické vyústění, když se neodstěhuje sourozenec, jako že to už nevypadá, tak půjdeme my. Konečně budeme žít po svém. Manžel o tom nechce ani slyšet, protože byl vychovaný v tom, že celý barák bude jednou jeho. Nevím, zda trvat za každou cenu na svém, mívám pocit, že už to nevydržím ani minutu, že jen ustupuju, nebo dál být toleratní. Děkuji
Alžběta
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Alžběto. Máte s manželem problémy v komunikaci, jinak byste  mohli vyřešit danou situaci již dříve. Žijete v něčem, co je pro vás provizorium, již 10 let. Manžel je spokojený, nic ho netrápí, je to jeho rodný dům a přeci ten dům bude jednou jeho.  Ale vy se tam necítíte být ve svém. Až jednou bude dům manžela, tak  zemřou jeho oba rodiče... Postavil si to někdy on takto? Čekat na vlastní dům s tím, že bude jeho až po jejich smrti? Můj názor je totožný s vámi - tj., vytvořit si samostatné bydlení pro vaši 4člennou rodinu a fungovat jako samostatná jednotka je to nejlepší, co by od sebe měli dospělí lidé očekávat. Ale můj názor není podstatný, podstatné je to, abyste se vy dva posunuli k nějakému konsensu. Co pro to můžete oba udělat? Vy potřebujete získat jeho promotivaci - tu nezískáte výčitkami a stesky, ale dobrými argumenty... :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsme s prítelem pres rok ja byla z čr on ze slovenska. Udržovali sme dva mesíce vztah na dálku a pak jsem se prestehovala na slovensko za ním. Klape nám to ale dostala jsem nabídku práce o které jsem vždy snila ale je to daleko a on se se mnou nechce o tom bavit jenom poznamenal at si jdu... strašne me to mrzí na takovou nabídku jsem dlouho čekala ale stejne tak i na takového chlapa... prosím poradte
Henrieta
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
To je samozřejmě závažné dilema, Henrieto, které si musíte podle svých priorit rozhodnout sama, pokud je přítelovo slovo poslední. Faktem je, že po 2měsíčním vztahu na dálku jste to byla vy, která odešla z Čech na Slovensko, za ním... Musela jste změnit hodně věcí po krátké době - své přátelské a rodinné zázemí, své zaměstnání. A on se teď o tom nechce bavit, což znamená, že když si to promyslí a bude mít více času, byl by ochotný vás následovat? A nebo si prostě "máte jít"? Těžko se mi to soudí, v partnerství by si měli být oba oporou a řešit věci, které se týkají společného života, oba a SPOLEČNĚ.Ale co mohu říct?
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko.Můj problém je trošku složitější,ale pokusím se stručně.Netýká se tchyně,ale mé švagrové.25 let žijeme v domě jejich rodičů.Tchán se svými despotickými,direktivními a výchovnými metodami ve mně vypěstoval značnou averzi.Organizoval mi chod rodiny,neustále hodnotil a posuzoval každou věc(děti,výkony,odpočinek atd.)a rád vyvolával konflikty.Snášela jsem to téměř mlčky s respektem až do jeho smrti.Teď ovšem nastoupila švagrová!!!Povahy mají hodně podobné , i ona je učitelka.2 měsíce po odchodu tchána zjišťuji,že .....budeme pokračovat:-)Jelikož jí nemíním respektovat a nemíním se nechat řídit a nechci to vyhrocovat,budu ráda za vhodnou radu.Cítím se hrozně,protože jsem plná vzteku.
Ivana
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Ivano. Na první pohled to vypadá jednoduše - s novými podmínkami si můžete začít s vaší švagrovou vytvářet i nové podmínky. Neměla byste být submisivní, neboli ta, která se bojí konfliktů a raději v sobě nechává kumulovat vztek. Mělo by to být tak, že si o všem popovídáte nejdříve s manželem, potřebujete získat jeho porozumění pro problémy a jeho podporu, a pak s vaší direktivní švagrovou. Čím dříve nastolíte nová pravidla společného soužití, tím lépe. Doporučuji úžasnou publikaci Dr. Jána Praška "Asertivitou proti stresu" :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, Nevím, jaký máte názor na výchovu postižených dětí. Nedávno jsem prohlásila, že pokud by mi v těhotenství bylo řečeno, že se mi narodí dítě postižené, tak, že bych ho prostě na svět nepřivedla. Nedokázala bych se totiž o takové dítě postarat, vím to. Přítele se to ale silně dotklo. Prý, že to je špatný postoj a že starat se jenom o zdravé děti by se prý líbilo všem a že jsem sobec. Jenže to je přece úplně normální, že se chce každá máma mnohem radši starat o zdravé dítě, tak jaká pak sobeckost? Nebo vy si také myslíte, že jsem v tomhle případě sobec?
Květa
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Květo. V rámci vašeho dotazu není moc důležitý můj názor na výchovu ( péči ) postižených dětí. Někdy má člověk jasno již dávno předtím, než se pro dítě rozhoduje, někdy to zvažuje ve chvíli, kdy se objeví riziko a je nutno vše rozhodovat. Přijde mi jako zodpovědné i zralé, že se o všech těchto důležitých věcech s přítelem preventivně bavíte. Tříbíte si tak svá očekávání od života, hodnoty, i když je vše na platonicky akademické rovině. Je moc dobře, že tyto diskuse vedete. Ono to bude mít svůj vývoj. Přítel nyní přemýšlí nějak, pod vlivem aktuálna, možná předchozích zkušeností, a vy také. Vy jste obviněna ze sobectví, mohla byste ho de facto, kdybyste mu chtěla dát revanš, obvinit z něčeho také. Ale to by samozřejmě bylo kontraproduktivní. Chce to zachovat věcnost a chladnou hlavu a o těchto věcech, které se týkají vás obou, více přemýšlet :-)
vlastní právo na život podle sebe
(CAST 2.) Přítel plánuje postavit dům, šetří na to, a právě proto stále bydlí u rodičů. Zahrnuje mě do všeho, do projektu, dělíme se o názory…ale již několikrát se zmínil, že až se jeho rodiče nebudou schopni o sebe postarat, tak se o ně postará, a nejlépe tak, že si je třeba k sobě vezme domů. A z toho já šílím, sama se těším, až odejdu od rodičů a zařídím se „pro sebe“. Ne, že se nastěhuji k dalším, o které se navíc budu muset s partnerem pernamentně starat…A jelikož ještě studuji, vím, že pánem domu nikdy nebudu, když se nemohu zatím na bydlení finančně podílet. Navíc když s nimi moc nevycházím, je to ještě těžší. Přítel mi tvrdí, ať toto neřeším, ale mě myšlenka nějakého společného soužití s jeho rodiči děsí, navíc, když vím, že tu pomoc budou potřebovat v dost brzké době. Necítím se na to ještě zralá. Napadá mě myšlenka,že nejsem ta pravá pro přítele, když mu v tomto nechci pomoci :(
Jana23
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
A nebo plánujete příliš brzy. Vy dva jste každý jiný. On je s nimi hodně propojený, vy potřebujete více vlastní svébytnost. Nechte tomu zatím volný průběh, ono se to nějak vykrystalizuje. Dům je zatím ve stádiu stavby. O svých pocitech byste ale měla s přítelem mluvit, to do vztahu patří :-)
vlastní právo na život podle sebe
(CAST 1.) Dobrý den paní doktorko,
zajímal by mě Váš názor, nebo Vaše rada, na řešení mé situace. Se svým přítelem jsem 3 roky. Mně je 23 a jemu 28. Máme moc hezký vztah a milujeme se. Mluvíme a plánujeme budoucnost. Bohužel nic není bez mráčku a pro mě to je jeho rodina. Rodiče ho měli v dost pozdním věku a teprve teď se to projevuje. Přítel s nimi stále žije v bytě a já k nim tedy chodím na "návštěvy". Nemám si s nimi co říct, většinou jen sledují TV a vlastně si mě ani moc nevšímají a já je přestala vyhledávat taky. Jejich přítomnost pociťuji jen, když přítel ruší schůzky, protože je musí odvést k lékaři, do města nakoupit, na návštěvy ke známým, když potřebují doma pomoci atd. A když je se mnou, volají mu, kdy se vrátí, protože něco potřebují. Můj přítel je trpělivý a moc dobrosrdečný a bere to jako samozřejmost, ale já jsem asi SOBEC, protože chci, aby někdy myslel pouze na sebe a na nás. - otázka upravena poradcem
Jana23
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Hezký den, Jano. Nejste sobec, je zbytečné, se obviňovat. Je srozumitelné, že si s nimi s jejich životním stylem a potřebami nemáte co říct. Necítíte se mezi nimi dobře - neuměli vás přijmout, zajímat se o vás, jakožto o důležitého člověka v životě jejich syna. Asi to nehodnoťte před přítelem, je zvyklý na jejich rodinný režim a potřeby i požadavky jeho rodičů. Vyrostl v tom a nezná jiný model fungování, vnímá to jako samozřejmost. Možná jsou jeho rodiče sebestřední, ale jak říkáte, mají svůj věk. Asi by bylo dobré být s přítelem mimo ně a tam vzácně vykonávat zdvořilostní návštěvy. Jdu číst dál...
vlastní právo na život podle sebe
2//A samozřejmě bych to špatně zvládala i časově a navíc by dcera musela zůstat bydlet sama v našem domečku což nechci.Stěhovat se mnou by se nechtěla, i kvůli dojíždění do školy a přítel s tím ani nějak nepočítá.Snažila jsem se to příteli vysvětlit,všechny moje důvody,ale nelíbí se mu to prý chce být se mnou že si mám zkusit najít jinou práci někde blíž což je ale velký problém v našem kraji.Navíc práci mám dobrou a moc se mi nechce ji měnit,mám strach musím živit dceru která bude ještě víc jak čtyři roky studovat.
Navíc bych bydlela u přítele v jeho domě, přítel si představuje že bysme dům společně opečovávali a zvelebovali,mě by tam samozřejmě nic nepatřilo a ještě bych měla podotknout že přítel se ženit prý už nikdy nechce.Docela mě tlačí do toho abych se přestěhovala ale on by nic měnit nemusel jako já, mám z toho všeho strach jestli bych to zvládala.Navíc ale nechci o přítele přijít.Co byste dělala vy?
- otázka upravena poradcem
Jana
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Nevím, co bych dělala já, Jano. Vašim pochybnostem i argumentům rozumím. Mám pocit, že vy dva  máte problém v komunikaci na toto téma. Jste na přítele možná i docela dost samostatná a emancipovaná žena. Na druhou stranu si kladu otázku, proč také nejezdí přítel k vám? Jezdíte vy za ním??? 2x týdně po dobu 2 let. To z jeho strany moc gentlemanské není... No, každopádně byste spolu o tom měli mluvit, dopodrobna probrat zisky a ztráty různých možných variant vašeho dalšího společného života. Ale mělo by to být někde na neutrální půdě - udělejte si výlet na prodloužený víkend někam, kde to bude pro oba nové, a povídejte si, i si to užívejte :-) Neboli - žádné starosti o dům, užívání si venku, se servisem hotýlku nebo penzionu - bezstarostnost může vést k lepšímu porozumění.
vlastní právo na život podle sebe
1//Dobrý den,už delší dobu řeším problém s kterým si nevím rady.Jsem rozvedená je mi 39 let mám 19 letou dceru která studuje.Bydlíme v domečku na vesnici který mi po rozvodu zůstal.Mám dva roky přítele který bydlí asi půl hodinky autem od mě.Má velký dům žijí tam s ním jeho dvě dospělé děti které ale většinou bývají doma jen na víkendy, někdy ani to ne.Přítele mám moc ráda, rozumíme si.Teď to funguje tak že za ním jezdím asi dvakrát týdně.Mám časově náročnou práci, na starosti svůj dům, přítel by chtěl, abych se nastěhovala k němu a bydlela u něj.Jenže to bych pak do práce dojížděla kolem 70 minut jednu cestu autem a kolik bych dala za benzín ani raději nepočítám..
Jana
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Jano.Moc jsem nevěděla, kam váš dotaz zařadit, tak jsem mu přiřkla bez přečtení druhé části tuto kategorii. Jdu dál. Jen si tak říkám, že přítel chce váš vztah posunout dál, chce, aby měl nějaký vývoj, neboli od chození spolu, k vzájemnému soužití :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobry den, rada bych se poradila o zacyklenem vztahu spritelem, ktery ma dve deti (8)ve stridave peci, ja mam syna (5).Bydlime oddelene, pritel s nami, kdyz nema deti.Jiz od zacatku si preje, abychom bydleli s nim, ale ja to nezvladam.Miluju svuj domov a klidne chvile se svym synem, se kterym jsme na sebe velmi napojeni.Nezvladam 5-clennou rodinu a jeji neklid.Take nam deti davaji najevo zarlivost a vetrelstvi v jejich domove.Nedela mi dobreani pocit, ze se mam stehovat do domu, kterybyl postaven pro jinou rodinu.Pritele miluju, nikdo mi nikdy nebyl tak blizko jako on, ale nase predstavy o rodinnem zivote se rozchazeji,i vychovu ci zivotni rytmus pojimame kazdy jinak.Snazim se celou situaci chapat,i vzhledem k jeho detem, kteri prisli ozdanlive harmonicky fungujici domov.Pritel, ale chce vidinu realneho posunu vztahu, otevrenou otazkou je i dalsi dite.Ja jsem rada za stastnou pritomnost a co bude nechci moc resit, navic rozvod neni jeste zcela u konce. Predem dekuji za Vas nazor. Sarka
Sarka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Sarko. Nenechte se tlačit někam, co cítíte, že by to bylo v této chvíli předčasné. Jakákoliv zásadní rozhodování v našem životě musí uzrát...
vlastní právo na život podle sebe
Je to mezi námi nekonečné téma a já už vážně nevím jestli po něm žádám tolik, jestli mít čas sama pro sebe je něco špatného. Byla bych Vám moc vděčná za Váš názor či radu. Děkuji
Aneta- pokračování
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Tak to jsem vám nyní již poskytla :-) Hodně štěstí vám oběma.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, chtěla jsem Vás moc poprosit o Váš názor, či Vaši radu. Je mi 18 let a přítel je o dva roky starší. Budeme spolu za měsíc dva roky. Já jsem z Přerova a Přítel z Hranic. Nikdy jsme se moc nehádali, vše klapalo. V poslední době co jsou prázdniny a my spolu býváme třeba 14 dní v kuse. Poslední měsíc školy jsme spolu byli též v kuse. Čas od času prostě cítím, že bych chtěla být chvíli sama, mít čas sama na sebe a na své kamarádky a rodinu. Jenomže když už od něj odjedu nebo se zmíním o tom, že chci být aspoň dva dny sama, je oheň na střeše. Přítel mě nechápe, nechápe proč chci být sama když máme možnost být spolu, myslí si, že už ho nechci, že ho mám už dost, že o něj nestojím a říká mi, že když chci být sama tak je něco špatně. Mluvíme o tom spolu, řešíme to, ale on nedokáže pochopit mě a já asi jeho. On mi říká, že si připadá jak použitej hadr, že na něj neberu ohledy, že si ho nevážím. Ale mě jde jen o to, že chci být pár dnů sama. Cítím, že potřebuji i čas pro sebe samotnou.
Aneta
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Milá Aneto, zdravím vás.Přítel je na vás závislý, není si jistý svou pozicí ve vašem životě. Vy si ale svůj osobní prostor vedle vašeho vztahu obhajte. Vaše argumenty by jej měly přesvědčit, že není na vedlejší koleji, ale je pro vás důležité mít i svůj vlastní život. Jinak byste si vytvořili ze vztahu ponorku, což vnímám jako nebezpečné...
vlastní právo na život podle sebe
Pro Katku "bez biologických hodin": Milá Katko, já jsem to měla přesně jako ty. Finanční zázemí, šťastný dlouholetý vztah, a představa "dětí někdy v budoucnu". Ale to "budoucno" ne a ne přijít. Nakonec asi po 11 letech se náš vztah "přechodil", následoval rozchod. A pak teprve v 36 letech s novým přítelem jsem zjistila, že děti chci, a to hned! Je to tím přítelem. Prostě ho "moje tělo" vyhodnotilo jako geneticky ideálního otce dětí a chce se rozmnožovat :-D Asi to není to, co jsi chtěla slyšet, ale já už jsem o tom přesvědčená... že je to prostě partnerem, jestli s ním ty děti chceme, nebo ne.
Heluš
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Paráda, Heluš :-) Díky, přeposílám Katko.
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko, mám dotaz, který je asi trochu mimo oblast partnerských vztahů. Je mi 34 let a stále mi "netikají biologické hodiny". Partner to má podobné. Není to náhlá změna, vždycky, jsem říkala, že děti budu mít někdy v budoucnu, jenže čím je člověk starší, tím víc vidí, jak je ta budoucnost stále v nedohlednu. Okolí je v pohodě, já si však vytvářím tlak sama na sebe, že je něco špatně. Snažím se přijít na to, co se děje, proč to tak mám. Mám báječného partnera, zázemí, měla jsem štastné dětství, mám zajímavou práci, která však není to světobod mého života, mám koníčky, které se s dětmi dají provozovat. Kamarádky mi občas jejich mimča půjčí - hlídám, ale ani to mě "nenakazilo". Je to fajn, ale vrátím se domů a tam je fajn také... Díky za Váš názor. Katka
Katka
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den, Katko. Není samozřejmostí, že by každá žena měla být automaticky vybavena mateřským pudem. Jako důležité vidím to, že na vás není vyvíjen žádný tlak zvenčí. Vy se tím trápíte sama za sebe, přemýšlíte nad důvody, ale na vašem místě bych tomu nechala volný průběh :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, po rozvodu (synovi byly 3 roky) jsem navázala nový vztah - ten trvá 3 roky, přítel se k nám velmi brzy nastěhoval a vybudoval si krásný vztah s mým synem (nyní 7 let), bohužel mezi námi již tak krásný vztah není, citím, že vztah udržuji jen proto, že syn je spokojený a bojím se, jak by se vyrovnal s rozchodem (je spokojený , když se máme všichni rádi a doma je klid a pohoda), jednou, když jsem se ho ptala, co by dělal, kdyby nás přítel musel opustit, tak jen začal plakat. Pouto mezi nimi je velmi silné, s vlastním otcem se syn nestýká...bojuji sama ze sebou, abych vztah udržela, ale někdy je to velmi těžké a spory mezi námi jsou častější a nepříjemnější...avšak synovi nechci ublížit, má cenu vztah zkusit utužovat nebo spíše připravit syna na rozchod - a jak? díky za odpověď mariana
Mariana
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Milá Mariano. Vy tím nadřazujete syna nad svůj vlastní život. Zkuste jen přemýšlet nad tím, v čem bude v budoucnu pro syna důležitá vaše "oběť"? Pokud je vztah s přítelem stále komplikovanější a náročnější, pak s ním buď musíte něco dělat - např. navštěvovat párovou terapii, nebo se dohodnout na klidném rozchodu, pokud to na možnost změny nevypadá. Jestli je mezi nimi dvěma tak silné pouto, mohou se stýkat spolu dál i po vašem partnerském rozchodu...
vlastní právo na život podle sebe
Stojím před rozhodnutím, co dál – nechat to takhle dál? Ujasnili jsme si, že se k sobě nevrátíme (protože nám to prostě neladí, i intimně – možná důsledek toho „zpackaného“ začátku?), ale já ho brala jako toho Muže s velkým M, plánovala jsem mnohem víc, už právě proto, že to přežilo všechny ty počáteční strasti a pořád se máme rádi. Nebo to úplně utnout a zkusit jít dál za cenu toho, že ztratím i kamaráda, a že to období po tomhle konci bude asi ještě bolestivější? Děkuji Barbora
Do poradny 4
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Milá Barboro.Ten váš vztah neměl od začátku rovnováhu. Nejdříve to byl on, který o vás usiloval, a nenechal se tak snadno odbýt. Chtěl s vámi zůstat aspoň v kamarádské rovině, a předpokládám, že doufal v to, že se to časem překlopí. Byla to taková zvláštní "adrenalinová" stagnace a zakonzervovanost ve formě předchozí podoby vašeho vztahu. Psala jste, že to byl váš dávný kamarád, který se po delší době ozval. Důležitý byl pro vás již na prvopočátku v tom, že jste dokázala odejít z přetaženého 5letého vztahu. Jako velmi důležitý moment vidím i to, že jste poslouchala své rodiče. Kdybyste po tomto muži opravdu maximálně toužila, asi byste si dříve uvědomila, že v určitém věku vám nemůže již nikdo moc mluvit do života, natož do partnerské volby. To není zdravé v rámci rovnováhy vztahů - ani pro vás, ani pro rodiče, protože popírají vaši dospělost. Opět tu máme další moment s problémy v rovnováze vztahů...Podstatné je ale to, že jste si po nějaké době přiznala právo na vlastní život a chtěla jste to vnést mezi vás dva. Už relativně ustálená rovnováha mezi vámi dvěma ale zase dostala na frak, a tak to pořád pokračovalo v různých podobách dál. Najednou on, který musel o vás bojovat, byl dobyt, a neuměl si s tím poradit. Jo, přeskakovali jste klasické fáze partnerství, ale to neznamená, že by to mělo být špatně! Spíš mi přijde, že si nejste tak úplně souzeni, že těch rozdílů mezi vámi je více. A teď vaše závěrečná otázka. Zdá se mi, že pokud to povedete dál jako nekonečný příběh kamarádství na hraně partnerského vztahu, VY se z toho nedostanete. Můžete se z toho dostat tehdy, až budete zamilovaná do někoho jiného. Ale je to jen můj pocit, Barboro.
vlastní právo na život podle sebe
Trvalo asi 4 měsíce a zkusili jsme to, já ale odjela opět na dva měsíce pryč, náš vztah tedy neprobíhal za úplně standardních podmínek, během té doby, co jsem byla pryč, jsme měli pár nedorozumění, ale přičítala jsem to tomu, že nejsme spolu, on tomu zřejmě dával větší váhu. Po 3 měsících se se mnou rozešel, ale kamarádský vztah jsme udržovali dál. Ještě jsme to (na můj podnět) spolu zkusili jednou, ale po měsíci to opět krachlo. Zatímco jemu vyhovoval vztah tak, jako když jsme kamarádi, já to chtěla někam posunout a asi jsem na něj moc tlačila, nevím, možná mi jen chyběl dostatečný projev lásky. Po tom druhém rozchodu jsme si řekli, že zůstaneme kamarádi, ale popravdě jsem to chápala spíš jako – budeme spolu normálně mluvit, když se potkáme, občas si napíšeme/zavoláme, ale on to myslel jinak a vyvinulo se to opět do toho „nevztahu“, který jsme spolu měli v mezidobí (je nám spolu dobře, důvěřujeme si, respektujeme se, jen nemáme fyzický vztah).
Do poradny 3
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Přecházím na poslední díl vašeho vyprávění.
vlastní právo na život podle sebe
Zprvu se mě snažil přesvědčit, že za to riziko mu stojím, ale později (hlavně kvůli mně) přistoupil na to, že budeme kamarádi. Myslím, že on stále cítil něco víc, já stále city potlačovala a tak jsme šli dál jako kamarádi… Jenže časem se situace začala obracet, já si uvědomila, že je mi přece 22 a že se příliš nechám (možná chci nechávat?) ovlivňovat rodiči a že to takhle nechci, rozhodla jsem se to řešit /psycholožka/. Že mi na tom člověku opravdu hodně záleží (že jsem možná přeskočila úvodní zamilovanost ve smyslu růžových brýlí, ale přehoupla jsem se rovnou do kolonky „milovat“), byla jsem mu vděčná a obdivovala jsem ho, že respektuje mnou nastavenou kamarádskou úroveň a že teď jsem to já, komu to nestačí a chce to posunout dál. Na druhou stranu jsem cítila, že z něho taková ta počáteční zamilovanost postupně vyprchává. Odhodlala jsem se mu to říct (cca půl roku od začátku), dohodli jsme se, že tomu necháme volný průběh.
Do poradny 2
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Jsem zvědavá na pokračování :-)
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko, prosím vás o radu, protože se naše situace táhne už téměř dva roky a pořád tak nějak nejsem spokojená. Po 5ti letech už nefungujícího vztahu jsem se rozešla s přítelem, když se mi ozval dlouholetý kamarád, psali jsem si, já byla daleko, ale poznala jsem, že je v tom něco víc. Když jsem se vrátila, vyslovil se, že by se mnou chtěl být. Strašně mě to k němu táhlo, ale snažila jsem se „rozumově“ své city potlačit (máme mezi sebou 16letý věkový rozdíl a bydlím u rodičů, kteří hned na první zmínku o něčem podobném reagovali tak, jak jsem čekala – v žádném případě, dokud bydlíš u nás, máme právo i na výběr/schvalování tvého partnera (dokonce!)), věděla jsem, že tenhle nátlak by našemu vztahu ubližoval, tak jsem mu řekla, že ačkoli anebo právě proto, že si ho moc vážím, do toho vztahu teď jít nechci, že mu nechci ubírat šanci najít si něco „vztahovitějšího“.
Do poradny 1
PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...
Dobrý den. I když mi už po přečzení první části vašeho dotazu běží hlavou různé myšlenky, nebudu se unáhlovat a raději přeskakuji dál :-)