Neděle 26. června 2022, svátek má Adriana
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 26. června 2022 Adriana

Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

PremiumPoradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| vztahy na pracovišti| otázky početí, těhotenství| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| seznamování| neimponující muž| životní nezdary| poruchy příjmu potravy| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy
vlastní právo na život podle sebe
část 2...nicméně vím, že bych si u něj časem zvykla. V domečku se zahradou bych bydlela ráda a časem svůj byt třeba pronajímala. Jen trochu mi to přijde nefér, já tu mám svoji rodinu, mamku, starší dceru, práci. Musela bych celkem daleko dojíždět. Přítel by nemusel nic měnit...a má svou rodinu kolem sebe. Navíc s mladší dcerou jsme na sebe hodně fixované, má však také přítele u kterého tráví hodně času, zůstala by tu v bytě dál a časem by jsme to nějak vyřešili, bude ještě nejméně další dva roky studovat. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli se mám k příteli nastěhovat. Dcery mě v tom celkem podporují, prý bych měla už mít svůj život, ale za jakou cenu ? Můžete mi prosím poradit ? Děkuji ,hezký den
GracieJ
Pro zobrazení odpovědi se přihlaste k iDNES Premium
vlastní právo na život podle sebe
1. část ...Dobrý den paní doktorko, prosím o radu. Delší dobu řeším dilema. Jsem hodně let rozvedená, žiji s mladší dcerou ( bude jí 19 let, studuje ), starší pracuje i studuje, už bydlí s přítelem. Mám téměř 3 roky přítele, vídáme se o víkendech, zpravidla jezdím já za ním cca 40 km, na vesnici do domečku. Já bydlím v malém bytě. Celkem mi to tak vyhovovalo, měla jsem čas během týdne na sebe i dceru, na své věci. Ale to víkendové dojíždění mě už někdy unavuje. A cítím, že do nekonečna to takto nemůže fungovat. Můj přítel je hodný pracovitý člověk, velký kutil, rád se stará o dům a zahradu. Rozumíme si, cestujeme, máme psy se kterými chodíme rádi na procházky. Přítel by byl rád, abych se k němu přestěhovala a žila sním a chtěl by si mě vzít ( požádal mě vloni o ruku ). Žije v domě s maminkou a jejím přítelem, oba jsou moc fajn, ale stejně cítím, že bych se tam asi dlouho necítila jako doma. Jsem uzavřenější a mám ráda svůj byt, který jsem si vytvořila dle svého, cítím se tam dobře...
GracieJ
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, chtela bych radu jak vysvětlit partnerovi, že potřebuji taky svůj čas pro sebe, a že nemá slídit co ve svém čase dělám, že to je moje věc do které ho nic není.
Seznámili jsme se asi před rokem a půl. Chvíli bylo vše perfektní a dělali jsme vše spolu, ale postupně jsem se začala vracet ke svému zaběhnutému programu. Samozřejmě partner je na prvním místě a trávím s ním většinu času. Tedy kromě práce a dvou-tří večerů v týdnu.
Partnerovi to nejdříve nevadilo, ale pak se dověděl, že jeden z večerů trávím pravidelně se svým dlouholetým kamarádem. Pak začal naléhat, abych mu říkala, co dělám ve svém volném čase. Nechci mu to říkat, myslím, že by mu to překáželo a chtěl by mi to zatrhnout.
Ríkala jsem mu, že co dělám ve svém čase, ho nijak neovlivní, a navíc nikdo to neví, tak proč by to měl vědět on.
On tvrdí, že ve svém čase nemůžu dělat co chci. Hrozí, že se se mnou rozejde, když mu to nepovím.Má právo mi mluvit do co smím a nesmím?
Měla ve svém čase omezovat jeho uzkoprsostí?
Jana
vlastní právo na život podle sebe
Jsem tělesně postižená a delší čas vdova. Mám po padesátce. Bydlím v malém městě. Momentálně nemám žádný zájem o vztah s osobami opačného pohlaví. Přesto mě, a to i na ulici, oslovují jenom chlapi s psychickými problémy, alkoholici a podivíni. Proč prosím Vás? Začínám mít z toho špatný pocit. Děkuji.
Viera
vlastní právo na život podle sebe
ad.2 Je mi 48 a občas si připadám jak malé dítě. Umí být velmi milý, dokáže mi říct čeho si na mě váží , ale kritika je častější. Hloupá ukázka jeho chování je odpadkový koš na WC ..žiji s dospělou dcerou tak ho máme ..výtka byla že na WC nepatří a že nikdy u nikoho nic podobného neviděl, tudíž jsem nenormální..nechci mu křivdit, ale přijde mi to tak nějak divné.. děkuji za odpověď
Sylva
vlastní právo na život podle sebe
ad1.Dobrý den, mám asi problém ... Jsem rozvedená po 3letém manželství, poté jsem měla 4roky vztah s ženatým mužem(ano nepatřičné) ale nechtěla jsem ho odvést od rodiny..poté jsem se seznamila s otcem mé dcery s malou přestávkou jsem s ním žila 20let přestože by alkoholik. Je to víc než rok co jsem ukončila i tento vztah.. na seznamce jsem poznala muže . Byl milý pozorný a bylo mi s ním krásně, ale již velmi brzy mi začal zakazovat (nenásilnou formou) přátele (muže), nesmím si s nimi psát a ani jinak je kontaktovat. Mluví o nich jen velmi ošklivě a vždy mi připomene že i on se stýká pouze s muži..takže já smím jen se ženami. Ale to není vše vždy když mě z něčeho obviňuje ihned používá to že jsem měla vztah s ženatým a jsem tedy "k...a" a i v období klidu mi předhazuje že já jsem ta co ho léta přehlížela. (bydlíme totiž jen přes ulici) pokud neřeknu nebo udělám něco co se mu nezdá odmitne mě třeba i obejmout nebo dát pusu ,protože jsem se zachovala nepatřičně. - otázka upravena poradcem
Sylva
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, chtěli jsme si s manželem udělat týden jen pro nás dva bez dětí. 2 starší děti jsme udali na tábor a 1 menší jsme si domluvili hlídání u babičky. Jenže když jsem mámě řekla, že spolu s manželem pojedeme pryč. Odezva nebyla pozitivní, dokonce taková, že nám nepohlídá. Tvrdí, že na dovolenou se jezdí jen s dětmi. Mámu během roku moc nevytěžujeme, jestli nám hlídá 1-2 do měsíce, tak to je někdy moc. To dělá můj bratr, bydlí totiž pohromadě a jejich 1 dítě je tam pořád. Na moje děti už není prostor a nikdy nebyl i když bratr neměl děti.
Je dobře jezdit bez dětí na dovolenou? děkuji za odpověď
Jitka
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,jsem 13 let vdaná,máme dvě děti školního věku.Manžel je hodný(až moc),o děti se stará dobře,ale necítím se vedle něj jako žena a necítím zastání ani oporu.Vlastně si připadám pořád sama.V intimní oblasti to taky od začátku skřípe.Dlouho jsem mu spoustu věcí,co mě zraňovaly,neříkala-myslela jsem si,že si jen vymýšlím hlouposti.Než jsem si uvědomila,že to je jinak,úplně jsem na šťastný vztah zrezignovala a jen počítala roky,až děti vyrostou a já od muže odejdu.Nemám už chuť něco spravovat,komunikovat atd.Cítím jen odpor (vím,že si za to můžu sama).Do toho se objevil jiný muž,který se do mě zamiloval,a později i já do něj,nabízí mi všechno,co má,chce se mnou i mými dětmi žít,starat se o nás.Jsme v kontaktu rok a půl a vypadá to tak, že já opakovaně tento vztah ukončuji, protože cítím obrovskou vinu,ale pak všechno začíná nanovo,protože bez něj neumím vydržet.Připadá mi,že v manželství jen umírám,ale zároveň nedokážu rozbít rodinu a ublížit dětem i manželovi.Je z toho cesta ven?
Dana
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko.Mám problém.Před více jak půl rokem jsem se rozešla s přítelem a našla si jiného partnera.S bývalým jsme byli 5 let,ale přestalo nám to klapat.Jedním z důvodů bylo,že sázel za peníze.Nicméně byl moc pracovitý až workoholik.Navenek jsme působili jako harmonický rár.Ale opak byl pravdou.Krizi jsem neustála.Rozchod byl z mé strany.S novým přítelem se poznáváme,on mě představil rodině,přátelům.Já ho představila rodičům a bratrům,ale problémem je moje babička.Ta ignoruje změnu partnera a bez ohledu na mě zve bývalého přítele k sobě.Jezdí tam dost často a mě to už vadí.To je i důvod,proč babička nechce mého současného přítele ani poznat.Od příbuzných se neustále dovídám,že tam bývalý pravidelně jezdí.Já jsem tam proto jezdit přestala i když mě to mrzí a štve.Dřív jsem tam trávila víkendy,na zahradě,v přírodě.Nevím co mám dělat.Připadá mi,že mi vlastní babička hází klacky pod nohy a já si od ní ve 30 letech nenechám diktovat,s kým mám žít..Poraďte prosím
Radka
vlastní právo na život podle sebe
S bývalým manželem nežiji 6 let, máme dceru (9). Jako otec funguje dobře. Po rozvodu jsme žily rok v pronájmu, následně necelé dva roky s novým partnerem. Vztah poslední rok soužití již nefungoval, s dcerou partner vycházel velmi dobře. Následně jsem koupila byt, ve kterém s dcerou žiji necelý rok. Muže jsem si již nechtěla vůbec připustit k tělu...život mění, mám půl roku přítele. Partnerský vztah nám funguje, ovšem dcera je vůči němu odtažitá. Společné chvíle i s dcerou jsou skvělé, ovšem než k setkání dojde, tak se mu brání. Chceme rodinu, navrhl stěhování k němu (do sousedního města). Přítel je bezdětný, pracuje, má zázemí, velice si rozumíme, k dceři se chová rovněž báječně. "Jen" prostě dcera se stěhovat nechce a zachovává si odstup. Jsem v rozporu: nevím, zda se přestěhovat, když tomu dcera není nakloněna. Je mi již 38 let, tudíž pro pořízení miminka je opravdu čas nejvyšší, ovšem bez společného bydlení do dítěte jít nechceme. Plácám se v tom a prostě nevím. - otázka upravena poradcem
Jitka Jančová
vlastní právo na život podle sebe
..pokračuji..
..přece jen potřebuji vědět, jestli vztah někam směřuje a kam ? Jestli to má smysl. U něj v domě bych se necítila jako doma, přítelova maminka je fajn, ale má vše pod palcem, zahradu, domácnost, denně vaří pro tři chlapy. Přítel by jinam bydlet nechtěl, já to chápu, do bytu by nešel, je velmi šikovný a pracovitý, stále něco kutí na zahradě. Nekouří, nepije, je velmi pozorný, hodný, má mě rád. Nechci tento vztah zahodit, přesto si říkám kam to může do budoucna vést...Děkuji
GracieJ - 2. část
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko,
prosím o Váš názor.
Je mi 45 let, jsem rozvedená, žiju s mladší dcerou, která studuje. Mám přítele ( 50 let ), více jak rok. Rozumíme si, jezdíme na dovolené do hor, jezdíme na kole. Vídáme se o víkendech, zpravidla já jedu k němu, bydlí v domě, já v malém bytě. Jsme od sebe cca 35 km. On by jednou rád žil se mnou, vzal si mě, ale chtěl by, abych já šla za ním. V tom případě bych já musela vše změnit. Práci ( nebo dojíždět ? ), bydlela bych dál od svých dcer, rodičů.. On by nemusel měnit nic. Má v domě rodiče a staršího syna. Práci má kousek od bydliště.
Dost na mě tlačil, ale vysvětlili jsme si to a chápe to, že v současné době nemůžu ani nechci tento krok udělat, ale já nevím jestli vůbec. Nic mu neslibuju. Užíváme si společné chvíle a nic neřešíme. Žila jsem dlouho sama a jsem tak na to zvyklá. Na druhou stranu nechci stále zůstat na vše sama, živím dvě studující dcery, platím hypotéku, jsem soběstačná ...
GracieJ 1. část
vlastní právo na život podle sebe
Prosim pani doktorko, poradila byste mi?Je mi 34 let,bydlim v Anglii 12let.Mam dve deti, manzel je Angican.V Anglii jsem spokojena,coz moji rodice neberou dobre.Velmi casto mi vycitaji,ze jsem jim “utekla” a zklamala, ze bydlim takhle daleko.Moje setra je navstevuje tydne,drive jsme se kontaktovali jednou tydne (telefon/zpravy) – nez se nas vztah vyhrotit (nevydrzela jsem poslouchat vycitky, pohadali jsme se).Do Cech jezdim tak dvakrat rocne.Nas vztah je plny napeti.Kdyz prijedu, vyzaduji,abychom spolu byli 24h denne,coz neni ralisticke(i plne napeti),protoze ja musim svoji pozornost rozdelit mezi deti a manzela (cesky neumi,deti ano).Kdyz se vidime,rodice mi deti okrikuji,rikaji,co delam spatne - ja jsem uz dospela a zvykla na svuj vlastni zivot.Tez hodne predemnou breci,abych videla jak jim ublizuji.Kdyz je vidim jednou za cas,moc me boli jejich vybuchy hnevu a jejich pocit me stale vychovavat.Nevim co delat,vysvetlit se jim to neda,jelikoz stale mluvi o tom,ze doufaji, ze i moje deti mi jednou utecou a ja se budu trapit.Dekuji
Lenka
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, je mi 17 let, mám přítele už 2 roky, jsem s ním šťastná, ale rodiče mi ho neustále zakazují a nadávají na něj, přesto ho znají stejně dlouho jako já.
Rodiče mi zakazují chodit ven s kamarády, jezdit k přítelovi a mnoho dalšího. Musím každý den uklidit skoro celý dům, musím poslouchat svou mladší sestru (14).Moje mladší sestra cokoliv udělá je dobře, ale cokoliv udělám já, tak to mám doma peklo. Den co denně poslouchám urážky a slovní napadání mé osoby a mého přítele, chtěla bych se k němu odstěhovat ale není mi 18 a já se za chvilku z toho teroru zhroutím. Co bych podle Vás měla dělat..? Děkuji za odpověď
Lucie
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsme s přítelem 1,5 roku,nemáme žádné společné zájmy, nejí to, co já uvařím, protože já držím zdravou stravu,on má rád fast food, nemáme ani společné sporty.Proto přemýšlím, jestli má cenu budovat budoucnost s někým, se kterým nemám nic společného.Před přítelem se mi líbil jeden bývalý kolega z práce,měl holku, takže jsem respektovala jejich vztah(už nemá, rozešli se, teď je sám, píšeme si tajně každý den). Zjistili jsme,že máme toho hodně společného-zájmy, sporty i jídlo. Takže nevím, zda mám být s člověkem, který má toho víc společného jako já, nebo kluk, který nemá se mnou skoro nic společného.Když jsem s nynějším přítelem začala chodit, tak jsem se s ním chtěla/chci rozejít, ale bylo/je mi ho líto, nemá to v životě lehké, říkal, že se ani rozcházet nechce. Snaží se,chce dělat kompromisy, roli tatínka by zvládl asi dobře, udělal by pro mě první poslední, má mě rád takovou jaká jsem. Nechci zase litovat toho, kdyby nebyl bývalý kolega "ten pravý". Díky moc za radu. - otázka upravena poradcem
Anna
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
paní doktorko předem moc děkuji za skvělou poradnu. Mám dotaz, asi divný, ale budu doufat, že třeba nejsem sama. Je mi 35 let mám již dlouho fajn manžela a dlouho jsme si tak nějak žili pro sebe. Teď by manžel chtěl miminko nicméně já jsem na rozpacích neboť v sobě nemám tu klasickou touhu a té změny se v mnoha směrech spíše bojím. Mám nějaké špatné zkušenosti z rodiny, problematický bratránek a bratr. Dále jsem léta nebyly úplně zdravá a také mám ráda svoji svobodu a práci. Také se mi moc nelíbí dnešní doba to jak se kolem dětí šíleně nadělá a hlavně jaké děti jsou (vidíme myslím všichni). Ale svého muže moc miluji a nerada bych mu cokoliv odepřela, navíc nejsem striktně proti.Trošku mám také obavy ze svého věku a případných komplikací. Všichni mě straší mým věkem. Co si s tím počít? Máte radu? Psycholožku se chystám vyhledat asi, ale může to pomoci? Znáte ze své ordinace případy žen, kterým se do dětí nechce? U nás na malém městě je to málem zločin. Díky za všechny reakce
Alenka
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
s přítelem jsme spolu 3,5 roku. Je mi 37 let, příteli 30 let. Přál by si dítě, já si však nejsem jistá, zda dítě vůbec chci. Nevidím v něm smysl života, navíc trpím úzkostně depresivní poruchou, tedy by pro mne celé těhotenství a porod byli pravděpodobně velmi náročné stejně tak pozdější péče o dítě. Přítel mne do ničeho nenutí, pouze vyslovil přání, že by si dítě velmi přál. Ve mně se teď kříží dva pocity, na jednu stranu dítě asi nechci, ale na druhou stranu vím, že je tu opačné přání partnera. Ráda bych to pro něj udělala, nicméně nevím, zda to je dostatečný důvod mít dítě, abych splnila přání partnerovi. Žádnou touhu po dítěti nepociťuji, na druhou stranu vím, že mi moc času vzhledem k mému věku nezbývá a říkám si, že třeba se ve mně mateřské pudy probudí, až by bylo dítě na světě, ale na druhou stranu vím, že se probudit také nemusí. Nevím, zda vyhovět přání partnera nebo raději zůstat bez dětí a smířit se s tím, že partnerovi jeho přání nesplním
Lenka
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko,

mám nový vztah s mužem, kterého jsem potkala přes internetovou seznamku, je to cizinec. Nejprve jsme se scházeli nezávazně, po čase projevil zájem mít opravdový vztah a před měsícem jsme spolu začali bydlet. Moje dvě kamarádky mají také vztah s cizincem a obě už plánují svatbu - jedna v Íránu, jedna v Egyptě. Jsou to mé dvě velmi blízké přítelkyně, samozřejmě jsem slíbila, že na svatbu přijedu do obou zemí. Nepojedu tam sama, bude nás tam samozřejmě více. Nemyslím si, že jednám neopatrně, nechci se vystavovat nebezpečí. Přítel nicméně řekl, že tam nesmím jet, že by se o mě příliš bál a že jestli chci jet, tak ať se nevracím domů. Do Egypta se ale běžně jezdí na dovolenou a v Íránu si dám samozřejmě pozor. Bývala bych byla ráda, aby mě doprovodil, ale nemá dostatek dovolené. Říkal, ať počkám, dokud nebude moci jet taky, ale svatba mých přítelkyň se podle tohoto samozřejmě řídit nebude. Bojím se, že mě bude chtít kontrolovat víc a víc. Co si o tom myslíte? Díky
Katka
vlastní právo na život podle sebe
Nejvíce si rozumím s mladšími muži než jsem já.Snažím se vždy toho mladšího pochopit poněvadž mám z prvního manželství mladšího syna tak s mladšími lidmi dobře vycházím.i přesto že jsem ženou ve zralém věku tak mám mezi mladými lidmi daleko lepší pocit z pozitivních výsledků své práce a to mě naplńuje.Jeden mi před 2 lety nabízel pomoci s moji situací ale moje odpověd se ho asi dotkla, ale špatně jsem to nemyslela spíš naopak snažím se v mladých lidech vyvolávat lepší náladu než kolikrát mají.A to snad není nic špatného. třeba si to přečte a změní názor.
Any
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko, potýkám se v posledních letech s takovým problémem, proto prosím o radu. Manžel je podnikatel, já jsem zaměstnaná. Abych podnikala, nikdy nechtěl, říká, že časově vytížený může být jen jeden. To moje zaměstnání taky není úplně časově mizivé, ale všechno zvládám. Pracuju jako obchodní zástupce, občas musím na několikadenní schůzi anebo kongres. Vždycky jsme se domluvili, bylo to za cenu, že všechno měli doma přichystané, jen si vytahovali jídlo z lednice. Manžel v průběhu času začal spolupracovat s firmami vzdálenými 200 km, nejdřív jezdil na otočku, pak třeba na dva dny. Láká ho to tam, protože ti chlapi z firem jdou třeba na bowling nebo do sauny, tak jde občas s nimi. Přespává tam, v místě kousek bydlí jeho rodiče. Někdy sice řekne, že odjede - já si přizpůsobuju podle toho program, ale pak neodjede, že to nestihl. To mi nevadí, je to jeho práce. V posledních letech mi začal ale dělat problémy. Když musím odjet, řekne, že si naplánoval cestu tam. Snažím se mu vysvětlit, že já jsem zaměstnanec a máme tam schůzi třeba 20 lidí a že tam být musím, zatímco on si může případnou schůzku posunout anebo program upravit tak, aby jel až ráno. Vzteká se, že to musí být podle mě a že on se musí přizpůsobit. Nejsem schopná už mu to nijak vysvětlit. Zaměstnancem nebyl přes 20 let. Paní doktorko, jak to vyřešit? Ta schůze je tak jedna do měsíce. děkuji
Ilona
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,

prosím, jak vyřešit tuto situaci. Už to trvá dlouho a zhoršuje se to. Naše manželství je přes 15 let a manžel jako kdyby nesnese. když máme víc věcí. Když jsme bydleli v paneláku, nechtěl ,abychom měli třeba zavařeniny ve spížce, že je vždycky doveze od tchýně (zavařeniny jsou moje, donutil mne i tam zavařovat), jak budu potřebovat. Tchýně bydlí 50 km daleko. Ale nefunguje to, zapomněl nebo neměl čas tam zajet. Pak jsme se přestěhovali do domu a 20 km od nás je větší rekreační dům se zahradou, který patří sice tchánům, ale spravuje ho manžel. A zase se to opakuje. Když jsem začala chodit do práce, dala jsem si do sklepa svoje pracovní věci - asi 4 bedny věcí, zase brblá. Když jedeme na hory, je nás pět s dětmi a nevejdeme se do 2 tašek (oblečení, boty , jídlo) - zase se vzteká, že je to ve 4 taškách. Nově začal nadávat v kuchyni, že mám tři octy a dva oleje. V komoře zase že mám víc úklidových prostředků. Ale já nechci a ani nemohu celý dům mýt jenom jarem, jak to dělá jeho máma. Taky jako jeho máma ho nehoním pro každý sáček těstovin do obchodu, jak musí tchán (je v důchodu). Co se s tím dá dělat? velice děkuji.
Katka
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
mám problém s rodinou svého partnera. Nemám sourozence a z předchozích vztahů jsem si udělala závěr, že v dalším vztahu už nebudu trávit čas se sourozenci partnera, protože v jejich přítomnosti mi je úzko a některé komentáře mě zraňují (např. pojmenování "bratříčku"). Nechci dělat naschvály, nechci nikomu škodit. Bohužel, když se vyhýbám oslavám a situacím, kde sourozenec partnera je, tak jsou ostatní na mě naštvaní. Partner mě částečně chápe, nevíme, co dělat. Je pro mě těžké se přemáhat více, jak 2krát ročně, mám depresivní a úzkostné stavy po návštěvách. Co máme dělat, aby rodina přítele ani mě nezavrhla a zároveň nás pochopila a do ničeho nenutila?

Děkuji moc za radu

Andrea - otázka upravena poradcem
Andrea
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
Je mi 24 let a přítelkyni 16. Oba jsme se do sebe už při prvním setkání šíleně zamilovali, skvěle si spolu rozumíme a máme společné zájmy a nikdy se spolu nenudíme. Na svůj věk je mentálně velmi vyspělá.

Problém je ten, že její rodiče se chovají naprosto iracionálně. Dovedu pochopit, že o svoji dceru mají strach, ale to co nedovedu pochopit je to, že jí vyhrožují, že se jí zřeknou pokud se se mnou nerozejde a taky to, že jí chodí do soukromí (telefon, facebook a pod.)

Snažím se to dát nějak do pořádku, ale nedávají mi absolutně žádnou šanci. Nechtějí mne ani poznat a rovnou mne jen zavrhli jako špatného člověka.
Přitom práci i vzdělání mám, nekouřím a jsem abstinent.

Uvědomuji si, že věkový rozdíl mezi námi není běžný, ale v lásce se přeci meze nekladou.
Momentálně nám téměř znemožnili veškerý kontakt.
Další věc, která mi nepřijde normální je, že když jí napíšu zprávu tak za ni odepisuje její otec a tváří se že je ona. Navíc je to surovec a bije ji.

Děkuji za odpověď
Libor
vlastní právo na život podle sebe
Dobry den ,
S pritelem jsme spolu 4 roky , oba jsme spolu stastny , ale bohuzel uz pres dva roky se pereme myslim pro oba s nesnesitelnym problemem . Nejdrive me jeho mama a sestra meli radi , rekla bych ze jsme mely hezky vztah . Bohuzel po tom co jsme se zminili ze neplanujem bydleni spolecne s nima ve vicegeneracnim dome zaclo peklo . Citove vydirani ze strany mamy k jejimu synovi je takrka pravidelne a s jeho sestrou zacal boj . Ma triletou dcerku , kterou oba milujeme a ona nas . Od narozeni jsme se ji venovali snad vic jak rodice , pro vysvetleni , jeho sestra je takova mama vecne na fb nejlepe v posteli a jeji manzel na Pc . Proto i neter si k nam vytvorila velke pouto . Jakmile ale zacal konflikt , byl ji i zakazovany kontak s nami a hlavne semnou . Je mi lito pritele , oba se s tim zatim statecne pereme , ale on ma svazane ruce tim ze na nej byla mama sama a ona nema problem mu to pripomenout a rict ze kdyby nemnel ji , zkoncil by v detskem domove . Uz vazne premyslim nad nakou partnerskou psychologickou poradnou , jen nevim zda to neni treba jen pro manzele .
Tereza
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, potřebovala bych se s Vámi poradit. Je mi 45 let a příteli 40 let. Žiju u přítele v domě, ale ve stejné vesnici jak bydlí přítel, žijí také jeho rodiče. Nemáme spolu děti. Přítel je hodný, snáší mi modré z nebe, když jsme spolu sami, ale jakmile přijde k nám jeho maminka anebo my jsme u nich na návštěvě, přítel se chová úplně jinak a mám pocit, že jsem pro něj vzduch. Uvedu Vám pár příkladů, Když jsme venku, nejdříve se zeptá maminky, jestli nechce mikinu, jestli ji není zima ale až po chvilce se na to samé zeptá mě, ikdyž vidí, že klepu kosu. Další.. sedíme venku v pergole, já jsem člověk, který trpí na záněty močáku a proto si na židli musím dát vždy podsedák. Přítel přinese podsedáky, nejdříve jde za maminkou, jestli ji náhodou není zima a až pak teprve jde za mnou. Nikdy nejsem ta první. Když jsme sami, oslovuje mě Miláčku nebo Broučku, ale před jeho maminkou mi ještě nikdy tak neoslovil, nedal pusu, atd. Je to normální ? Děkuji a přeji hezký den.
Kamila
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsem 40 let vdaná s manželem se znám od svých 15 let, v 18 se nám narodila první dcera. Máme tři dospělé samostatné vdané dcery a 5 vnoučat. Žila jsem pro rodinu, pro děti, ale najednou jsem zjistila po 50, že nic jiného neznám než starost o jiné a můj vlastní život už bude pomalu pryč. Pomalu každý víkend u nás jsou děti s vnoučaty, přijedou v pátek v neděli odjíždí. Někdy si připadám jako mamahotel.Poznala jsem partu nadšených turistů (většinou v důchodu) a začal s nimi jezdit na tůry. Moc jsem si to užívala, jezdili jsme po Čechách , ale i do zahraničí, výšlap kolem 15- 20 km. Miluji hory. Můj manžel je samotář, ale jinak starostlivý, pracovitý, spolehlivý, ale i když jsem mu říkala aby jel se mnou tak nikdy nechtěl. Ale je pravda, že jsem pak už byla pryč i 10 dní. Manželovi to začalo vadit a žárlit. Po příjezdu z jedné expedice, se změnil. Byl někdo jiný, sliboval, že se mnou bude jezdit a dokonce se mnou začal jezdit na kole, na kterém neseděl tak 15 let. Ale po dvou dnech na mne vystartoval, že se rozvedeme, hledal si podnájem, prý mu jsem nevěrná,, přitom neměl jediný důkaz. Já ho prosila a dělala vše jen aby u mne zůstal. Zjistila jsem, že na mne žárlil celý život, vyčetl mi věci staré několik let o kterých mne ani nenapadlo, že by mu mohlo vadit. Podotýkám, že jinak jsme nikam nechodili, neměli přátelé. Už dva roky mne hlídá, sama pomalu nesmím nikam, dokonce mi hlídá jak dlouho mi trvá cesta z práce. Všechny kamarádky ode mne odehnal. Je pravda, že se mnou jezdí na výlety, chodí tancovat, jezdí na kole, ale nesmím se na nikoho usmát s nikým se moc bavit. Jsme spolu celý den v práci i doma. Chybí mi kolem lidičky, které jsem mněla ráda s e kterými jsem mohla mluvit . Nevím jak dál, zbytek života prožít ve zlaté kleci, nebo se v 60 letech osamostatnit.
Marie
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den.Jsem studentka VŠ,jsem proto finančně závislá na rodičích.Mám přítele,přibližně o 30 let staršího.Zpočátku jsem to brala jako hezké dobrodružství,to se ale v rozmezí několika měsíců změnilo a já se bláznivě zamilovala.Chodíme spolu už dva roky a já bych s ním nejradši strávila celý život.Háček je ale v tom,že moje ani jeho rodina o nás neví.Otec by to vzal lépe,ale matka po pouhé smínce o kávě za mnou měsíce chodila,aby mi vysvětlila,že pro mě není perspektivním partnerem.Je to ale přeci můj život.Od té doby jsem ho doma nezmínila a jakýkoli vztah s kýmkoli popírám.Mám už ale lhaní dost,nechci se stydět za to,koho miluji,nechci lhát,že jsem na koleji nebo s přáteli,když jsem s ním.Chci to své rodině říct,ale nevím jak.Mám z toho strach.Přítele velice miluji a obdivuji.Kdybych už žila samostatně,nebylo by to tak těžké,ale matka má hysterické sklony a je například schopná mě o půlnoci budit a terorizovat opakováním svých názorů a pláčem,že si kazím život. Poraďte, prosím.
Ivona
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den,
už dlouhodobě se zaobírám otázkou společného bydlení s partnerem. Žijeme už dva roky v bytě, který vlastní město a partnerova maminka má na něj dekret (bydlí ale jinde). Nicméně po ní v bytě zůstal téměř všechen nábytek atd. Já ve svých 26ti letech bych už ráda měla vlastní domácnost, zařídila si byt dle sebe atd. Proto přemýšlím o stěhování a koupi bytu, který by byl jen náš, a který bychom si mohli zařídit po svém. Narážím ale na partnera, který má úplně jiný názor - chce v bytě zůstat, nic neměnit a počkat, dokud radnice byt nebude prodávat. Dlouho se nic nemění a ve mě už narostla averze vůči bytu, jeho vybavení a mamince, která např. očekává, že o Vánocích si tam bude moci udělat oslavu pro "svou" rodinu a já budu jinde.Mluvit o tom dokola nestačí a já už nevím, jak přimět partnera k tomu, aby bral ohledy i na mé sny.Je na byt hodně fixovaný a chce čekat,dokud se neprodá a já o to více chci pryč do vlastního.Ale jak to mám řešit? - otázka upravena poradcem
PJ
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý večer, je mi 22 a bydlím matkou a sestrou v 3+1. Každý máme svou místnost. Sestra krade, když má možnost a brala drogy, do školy nechodí a je nezletilá. Matka prožila složitou minulost kdy byla pořád na vše sama. Já mám už od dětství psychický problém SU. Otec odešel za milenkou, když jsem odmaturovala. Rodiče spolu nemluví, majetek nevyřízen, žádný rozvod...doma celý život vládne tiché dusno. Já pracuji. Problém je, že doma se mi už nic nechce, ztrácím všechny zájmy, přestávám fungovat a selhávám ve všem, kromě placení nájmu. Už ani o sebe nedbám. Padám do depresí, začala jsem chodit k psychologovi. Bydlet jen s matkou bylo by to v pohodě, ale jelikož sestra je k nenapravení (sice od doby, co mám zamikací vlastní pokoj se vztahy napravily, věřit jí a nechat věci a peníze bez dozoru rovná se o ně přijít.). Dál nemůžu, chtěla bych se odstěhovat, ale mám strach že beze mne se to tu zhroutí. Ale matka mě má jako oporu...žel i finanční, jinak by musela řešit majetek :( Co dělat?
elen
vlastní právo na život podle sebe
a většinou (i teď, protože více času nemám) se vídáme tak jednou týdně. S žádnou kamarádkou se nevídám tak často, protože každá máme svůj život a samozřejmě v dnešní době toho času tolik není. Chci se s ní bavit, pomohla mi v krizových situacích, ale zároveň nechci pořád poslouchat takové citové vydírání a nechci, ať je na mě někdo takto závislý a mít strach ji vubec odepsat, že prostě čas nemám, aby mi zase nepřišla taková sms, už když vidím, že mi přišla od ní zpráva je mi nepříjemně. Myslím, si že je optimální, když se s kamarádkou vidím jednou týdně. Nehledě na to, že mám i jiné koníčky, třeba sport a už tak málo času pro sebe. Na druhé straně chápu, že nemá přítele a třeba moc přátel, ale nevím, zda ji v tomhle můžu pomoci, asi by měla začít sama u sebe a taky se do toho neumím vžít, prootože mám od 14 let partnerský život i spoustu přátel a skvělou rodinu. Je lepší se s takovou kamarádkou raději už nestýkat? Děkuji za Váš názor.
Lucie
vlastní právo na život podle sebe
Vážená paní psycholožko, nevím přesně, kde tento dotaz zařadit, ale týká se mé kamarádky. Znám ji od dětství, nyní je mi 22 let (jí 24). Problém je v tom, že je pravděpodobně na mě závislá, mám partnera nyní půl roku, dříve osmiletý vztah. Snažím čas si rozdělit mezi přítele, rodinu, přátelé a školu a práci. Momentálě končím VŠ, takže času je ještě méně. Ona proto, ale nemá pochopení, chtěla by se nejraději stýkat tak 3x týdně a to často o víkendu, když chci být s přítelem. Stalo se už, že mi napsala hnusné zprávy, že je "super, že si neumím udělat ani chvíli čas a na jiné jo a ironicky ať se mi teda hezky učí, když neumím ani na chvíli nikde jít apod." Buď jsem ji na to odepsala svůj názor, že bohužel čas nemám, že mám taky své zájmy a spoustu práce a nebo jsem to už ignorovala. Teď mi napsala, zase že ji to mrzí, že si neudělám čas, že to je asi její chyba, že nemá kamarády, už jsem nic neodepsala. Jak mám na její reakce reagovat? Dříve,když měla přítele po mě tolik času nevyžadovaal - otázka upravena poradcem
Lucie
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, už léta mám zvláštní vztah se svojí babičkou. Vadí jí, že chodím do práce, vydělávám si a pokud jsem zrovna bez práce, buzeruje mě a nadává mi do lenochů. O ničem jiném, než o práci se se mnou bavit nedovede. Nanejvýš o penězích. Př: Jedu z města s plnou taškou, ona mě potká a první co mi řekne, je: Byla jsi utrácet? Nesmím se před ní ani zmínit o tom, že jsem např. byla s kamarádkou na koncertě. Hned řeší, kolik ten koncert stál, kde byl, kolik tam bylo lidí a jestli se to vyplatilo na něj jet. Všichni se diví, že k ní nechci chodit, jenomže každá návštěva probíhá tak, že sotva si sednu do obýváku, hned řekne: " Já se podívám, v kolik ti jede autobus." Potom mi nadiktuje spoj, kterým mám jet a mám si hlídat, aby mi neujel, jinak je to můj problém. Přitom já bych se s ní ráda stýkala, jako vnučka s babičkou, ale kvůli tomuhle nemůžu. Vadí mi to, našim taky a i oni se s ní nechtějí stýkat. Ona s námi taky ne, natož komunikovat. Co s tím máme dělat? Jsme bezradní. - otázka upravena poradcem
Kamila
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den.Jsme s manželem deset let, máme 2 děti, oba ucházející práci, stále je mezi námi ta fajn jiskra jako dřív, problém je bydlení, resp.společné soužití s celou jeho rodinou. Bohužel jsem na začátku souhlasila se společným bydlením s jeho rodiči a tehdy i sourozenci, s tím, že v dohledné době zůstaneme s rodiči sami. Jenomže uplynulo 10 let, jeden sourozenec se odstěhoval, ale tak, že denodenně dochází i s dětmi na hodinové návštěvy tchýně, druhý sourozenec je stále svobodný a stále bydlí s námi na patře. Chci to celé rozseknout, protože 10 let v podstatě žijeme v provizoriu a pod taktovkou rodičů. Navrhuji odstěhování pryč, přijde mi to jako logické vyústění, když se neodstěhuje sourozenec, jako že to už nevypadá, tak půjdeme my. Konečně budeme žít po svém. Manžel o tom nechce ani slyšet, protože byl vychovaný v tom, že celý barák bude jednou jeho. Nevím, zda trvat za každou cenu na svém, mívám pocit, že už to nevydržím ani minutu, že jen ustupuju, nebo dál být toleratní. Děkuji
Alžběta
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, jsme s prítelem pres rok ja byla z čr on ze slovenska. Udržovali sme dva mesíce vztah na dálku a pak jsem se prestehovala na slovensko za ním. Klape nám to ale dostala jsem nabídku práce o které jsem vždy snila ale je to daleko a on se se mnou nechce o tom bavit jenom poznamenal at si jdu... strašne me to mrzí na takovou nabídku jsem dlouho čekala ale stejne tak i na takového chlapa... prosím poradte
Henrieta
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den paní doktorko.Můj problém je trošku složitější,ale pokusím se stručně.Netýká se tchyně,ale mé švagrové.25 let žijeme v domě jejich rodičů.Tchán se svými despotickými,direktivními a výchovnými metodami ve mně vypěstoval značnou averzi.Organizoval mi chod rodiny,neustále hodnotil a posuzoval každou věc(děti,výkony,odpočinek atd.)a rád vyvolával konflikty.Snášela jsem to téměř mlčky s respektem až do jeho smrti.Teď ovšem nastoupila švagrová!!!Povahy mají hodně podobné , i ona je učitelka.2 měsíce po odchodu tchána zjišťuji,že .....budeme pokračovat:-)Jelikož jí nemíním respektovat a nemíním se nechat řídit a nechci to vyhrocovat,budu ráda za vhodnou radu.Cítím se hrozně,protože jsem plná vzteku.
Ivana
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, Nevím, jaký máte názor na výchovu postižených dětí. Nedávno jsem prohlásila, že pokud by mi v těhotenství bylo řečeno, že se mi narodí dítě postižené, tak, že bych ho prostě na svět nepřivedla. Nedokázala bych se totiž o takové dítě postarat, vím to. Přítele se to ale silně dotklo. Prý, že to je špatný postoj a že starat se jenom o zdravé děti by se prý líbilo všem a že jsem sobec. Jenže to je přece úplně normální, že se chce každá máma mnohem radši starat o zdravé dítě, tak jaká pak sobeckost? Nebo vy si také myslíte, že jsem v tomhle případě sobec?
Květa
vlastní právo na život podle sebe
(CAST 2.) Přítel plánuje postavit dům, šetří na to, a právě proto stále bydlí u rodičů. Zahrnuje mě do všeho, do projektu, dělíme se o názory…ale již několikrát se zmínil, že až se jeho rodiče nebudou schopni o sebe postarat, tak se o ně postará, a nejlépe tak, že si je třeba k sobě vezme domů. A z toho já šílím, sama se těším, až odejdu od rodičů a zařídím se „pro sebe“. Ne, že se nastěhuji k dalším, o které se navíc budu muset s partnerem pernamentně starat…A jelikož ještě studuji, vím, že pánem domu nikdy nebudu, když se nemohu zatím na bydlení finančně podílet. Navíc když s nimi moc nevycházím, je to ještě těžší. Přítel mi tvrdí, ať toto neřeším, ale mě myšlenka nějakého společného soužití s jeho rodiči děsí, navíc, když vím, že tu pomoc budou potřebovat v dost brzké době. Necítím se na to ještě zralá. Napadá mě myšlenka,že nejsem ta pravá pro přítele, když mu v tomto nechci pomoci :(
Jana23
vlastní právo na život podle sebe
(CAST 1.) Dobrý den paní doktorko,
zajímal by mě Váš názor, nebo Vaše rada, na řešení mé situace. Se svým přítelem jsem 3 roky. Mně je 23 a jemu 28. Máme moc hezký vztah a milujeme se. Mluvíme a plánujeme budoucnost. Bohužel nic není bez mráčku a pro mě to je jeho rodina. Rodiče ho měli v dost pozdním věku a teprve teď se to projevuje. Přítel s nimi stále žije v bytě a já k nim tedy chodím na "návštěvy". Nemám si s nimi co říct, většinou jen sledují TV a vlastně si mě ani moc nevšímají a já je přestala vyhledávat taky. Jejich přítomnost pociťuji jen, když přítel ruší schůzky, protože je musí odvést k lékaři, do města nakoupit, na návštěvy ke známým, když potřebují doma pomoci atd. A když je se mnou, volají mu, kdy se vrátí, protože něco potřebují. Můj přítel je trpělivý a moc dobrosrdečný a bere to jako samozřejmost, ale já jsem asi SOBEC, protože chci, aby někdy myslel pouze na sebe a na nás. - otázka upravena poradcem
Jana23
vlastní právo na život podle sebe
2//A samozřejmě bych to špatně zvládala i časově a navíc by dcera musela zůstat bydlet sama v našem domečku což nechci.Stěhovat se mnou by se nechtěla, i kvůli dojíždění do školy a přítel s tím ani nějak nepočítá.Snažila jsem se to příteli vysvětlit,všechny moje důvody,ale nelíbí se mu to prý chce být se mnou že si mám zkusit najít jinou práci někde blíž což je ale velký problém v našem kraji.Navíc práci mám dobrou a moc se mi nechce ji měnit,mám strach musím živit dceru která bude ještě víc jak čtyři roky studovat.
Navíc bych bydlela u přítele v jeho domě, přítel si představuje že bysme dům společně opečovávali a zvelebovali,mě by tam samozřejmě nic nepatřilo a ještě bych měla podotknout že přítel se ženit prý už nikdy nechce.Docela mě tlačí do toho abych se přestěhovala ale on by nic měnit nemusel jako já, mám z toho všeho strach jestli bych to zvládala.Navíc ale nechci o přítele přijít.Co byste dělala vy?
- otázka upravena poradcem
Jana
vlastní právo na život podle sebe
1//Dobrý den,už delší dobu řeším problém s kterým si nevím rady.Jsem rozvedená je mi 39 let mám 19 letou dceru která studuje.Bydlíme v domečku na vesnici který mi po rozvodu zůstal.Mám dva roky přítele který bydlí asi půl hodinky autem od mě.Má velký dům žijí tam s ním jeho dvě dospělé děti které ale většinou bývají doma jen na víkendy, někdy ani to ne.Přítele mám moc ráda, rozumíme si.Teď to funguje tak že za ním jezdím asi dvakrát týdně.Mám časově náročnou práci, na starosti svůj dům, přítel by chtěl, abych se nastěhovala k němu a bydlela u něj.Jenže to bych pak do práce dojížděla kolem 70 minut jednu cestu autem a kolik bych dala za benzín ani raději nepočítám..
Jana
vlastní právo na život podle sebe
Dobry den, rada bych se poradila o zacyklenem vztahu spritelem, ktery ma dve deti (8)ve stridave peci, ja mam syna (5).Bydlime oddelene, pritel s nami, kdyz nema deti.Jiz od zacatku si preje, abychom bydleli s nim, ale ja to nezvladam.Miluju svuj domov a klidne chvile se svym synem, se kterym jsme na sebe velmi napojeni.Nezvladam 5-clennou rodinu a jeji neklid.Take nam deti davaji najevo zarlivost a vetrelstvi v jejich domove.Nedela mi dobreani pocit, ze se mam stehovat do domu, kterybyl postaven pro jinou rodinu.Pritele miluju, nikdo mi nikdy nebyl tak blizko jako on, ale nase predstavy o rodinnem zivote se rozchazeji,i vychovu ci zivotni rytmus pojimame kazdy jinak.Snazim se celou situaci chapat,i vzhledem k jeho detem, kteri prisli ozdanlive harmonicky fungujici domov.Pritel, ale chce vidinu realneho posunu vztahu, otevrenou otazkou je i dalsi dite.Ja jsem rada za stastnou pritomnost a co bude nechci moc resit, navic rozvod neni jeste zcela u konce. Predem dekuji za Vas nazor. Sarka
Sarka
vlastní právo na život podle sebe
Je to mezi námi nekonečné téma a já už vážně nevím jestli po něm žádám tolik, jestli mít čas sama pro sebe je něco špatného. Byla bych Vám moc vděčná za Váš názor či radu. Děkuji
Aneta- pokračování
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, chtěla jsem Vás moc poprosit o Váš názor, či Vaši radu. Je mi 18 let a přítel je o dva roky starší. Budeme spolu za měsíc dva roky. Já jsem z Přerova a Přítel z Hranic. Nikdy jsme se moc nehádali, vše klapalo. V poslední době co jsou prázdniny a my spolu býváme třeba 14 dní v kuse. Poslední měsíc školy jsme spolu byli též v kuse. Čas od času prostě cítím, že bych chtěla být chvíli sama, mít čas sama na sebe a na své kamarádky a rodinu. Jenomže když už od něj odjedu nebo se zmíním o tom, že chci být aspoň dva dny sama, je oheň na střeše. Přítel mě nechápe, nechápe proč chci být sama když máme možnost být spolu, myslí si, že už ho nechci, že ho mám už dost, že o něj nestojím a říká mi, že když chci být sama tak je něco špatně. Mluvíme o tom spolu, řešíme to, ale on nedokáže pochopit mě a já asi jeho. On mi říká, že si připadá jak použitej hadr, že na něj neberu ohledy, že si ho nevážím. Ale mě jde jen o to, že chci být pár dnů sama. Cítím, že potřebuji i čas pro sebe samotnou.
Aneta
vlastní právo na život podle sebe
Pro Katku "bez biologických hodin": Milá Katko, já jsem to měla přesně jako ty. Finanční zázemí, šťastný dlouholetý vztah, a představa "dětí někdy v budoucnu". Ale to "budoucno" ne a ne přijít. Nakonec asi po 11 letech se náš vztah "přechodil", následoval rozchod. A pak teprve v 36 letech s novým přítelem jsem zjistila, že děti chci, a to hned! Je to tím přítelem. Prostě ho "moje tělo" vyhodnotilo jako geneticky ideálního otce dětí a chce se rozmnožovat :-D Asi to není to, co jsi chtěla slyšet, ale já už jsem o tom přesvědčená... že je to prostě partnerem, jestli s ním ty děti chceme, nebo ne.
Heluš
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko, mám dotaz, který je asi trochu mimo oblast partnerských vztahů. Je mi 34 let a stále mi "netikají biologické hodiny". Partner to má podobné. Není to náhlá změna, vždycky, jsem říkala, že děti budu mít někdy v budoucnu, jenže čím je člověk starší, tím víc vidí, jak je ta budoucnost stále v nedohlednu. Okolí je v pohodě, já si však vytvářím tlak sama na sebe, že je něco špatně. Snažím se přijít na to, co se děje, proč to tak mám. Mám báječného partnera, zázemí, měla jsem štastné dětství, mám zajímavou práci, která však není to světobod mého života, mám koníčky, které se s dětmi dají provozovat. Kamarádky mi občas jejich mimča půjčí - hlídám, ale ani to mě "nenakazilo". Je to fajn, ale vrátím se domů a tam je fajn také... Díky za Váš názor. Katka
Katka
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, po rozvodu (synovi byly 3 roky) jsem navázala nový vztah - ten trvá 3 roky, přítel se k nám velmi brzy nastěhoval a vybudoval si krásný vztah s mým synem (nyní 7 let), bohužel mezi námi již tak krásný vztah není, citím, že vztah udržuji jen proto, že syn je spokojený a bojím se, jak by se vyrovnal s rozchodem (je spokojený , když se máme všichni rádi a doma je klid a pohoda), jednou, když jsem se ho ptala, co by dělal, kdyby nás přítel musel opustit, tak jen začal plakat. Pouto mezi nimi je velmi silné, s vlastním otcem se syn nestýká...bojuji sama ze sebou, abych vztah udržela, ale někdy je to velmi těžké a spory mezi námi jsou častější a nepříjemnější...avšak synovi nechci ublížit, má cenu vztah zkusit utužovat nebo spíše připravit syna na rozchod - a jak? díky za odpověď mariana
Mariana
vlastní právo na život podle sebe
Stojím před rozhodnutím, co dál – nechat to takhle dál? Ujasnili jsme si, že se k sobě nevrátíme (protože nám to prostě neladí, i intimně – možná důsledek toho „zpackaného“ začátku?), ale já ho brala jako toho Muže s velkým M, plánovala jsem mnohem víc, už právě proto, že to přežilo všechny ty počáteční strasti a pořád se máme rádi. Nebo to úplně utnout a zkusit jít dál za cenu toho, že ztratím i kamaráda, a že to období po tomhle konci bude asi ještě bolestivější? Děkuji Barbora
Do poradny 4
vlastní právo na život podle sebe
Trvalo asi 4 měsíce a zkusili jsme to, já ale odjela opět na dva měsíce pryč, náš vztah tedy neprobíhal za úplně standardních podmínek, během té doby, co jsem byla pryč, jsme měli pár nedorozumění, ale přičítala jsem to tomu, že nejsme spolu, on tomu zřejmě dával větší váhu. Po 3 měsících se se mnou rozešel, ale kamarádský vztah jsme udržovali dál. Ještě jsme to (na můj podnět) spolu zkusili jednou, ale po měsíci to opět krachlo. Zatímco jemu vyhovoval vztah tak, jako když jsme kamarádi, já to chtěla někam posunout a asi jsem na něj moc tlačila, nevím, možná mi jen chyběl dostatečný projev lásky. Po tom druhém rozchodu jsme si řekli, že zůstaneme kamarádi, ale popravdě jsem to chápala spíš jako – budeme spolu normálně mluvit, když se potkáme, občas si napíšeme/zavoláme, ale on to myslel jinak a vyvinulo se to opět do toho „nevztahu“, který jsme spolu měli v mezidobí (je nám spolu dobře, důvěřujeme si, respektujeme se, jen nemáme fyzický vztah).
Do poradny 3
vlastní právo na život podle sebe
Zprvu se mě snažil přesvědčit, že za to riziko mu stojím, ale později (hlavně kvůli mně) přistoupil na to, že budeme kamarádi. Myslím, že on stále cítil něco víc, já stále city potlačovala a tak jsme šli dál jako kamarádi… Jenže časem se situace začala obracet, já si uvědomila, že je mi přece 22 a že se příliš nechám (možná chci nechávat?) ovlivňovat rodiči a že to takhle nechci, rozhodla jsem se to řešit /psycholožka/. Že mi na tom člověku opravdu hodně záleží (že jsem možná přeskočila úvodní zamilovanost ve smyslu růžových brýlí, ale přehoupla jsem se rovnou do kolonky „milovat“), byla jsem mu vděčná a obdivovala jsem ho, že respektuje mnou nastavenou kamarádskou úroveň a že teď jsem to já, komu to nestačí a chce to posunout dál. Na druhou stranu jsem cítila, že z něho taková ta počáteční zamilovanost postupně vyprchává. Odhodlala jsem se mu to říct (cca půl roku od začátku), dohodli jsme se, že tomu necháme volný průběh.
Do poradny 2
vlastní právo na život podle sebe
Dobrý den, paní doktorko, prosím vás o radu, protože se naše situace táhne už téměř dva roky a pořád tak nějak nejsem spokojená. Po 5ti letech už nefungujícího vztahu jsem se rozešla s přítelem, když se mi ozval dlouholetý kamarád, psali jsem si, já byla daleko, ale poznala jsem, že je v tom něco víc. Když jsem se vrátila, vyslovil se, že by se mnou chtěl být. Strašně mě to k němu táhlo, ale snažila jsem se „rozumově“ své city potlačit (máme mezi sebou 16letý věkový rozdíl a bydlím u rodičů, kteří hned na první zmínku o něčem podobném reagovali tak, jak jsem čekala – v žádném případě, dokud bydlíš u nás, máme právo i na výběr/schvalování tvého partnera (dokonce!)), věděla jsem, že tenhle nátlak by našemu vztahu ubližoval, tak jsem mu řekla, že ačkoli anebo právě proto, že si ho moc vážím, do toho vztahu teď jít nechci, že mu nechci ubírat šanci najít si něco „vztahovitějšího“.
Do poradny 1