Ztratili jste v práci motivaci? Změňte to, nebo odejděte. Ať nevyhoříte

Jak poznat syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření (vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, anglicky – burn-out syndrom) byl poprvé popsán v roce 1975 americkým psychoanalytikem německého původu Herbertem Freudenbergerem v článku v časopise Journal of Social Issues. V USA byl původně používán s narkomany v chronickém stádiu, později s pracujícími lidmi, kteří projevovali letargii, zoufalství a bezmoc.

Co způsobuje burn-out

• Nejpodstatnější je chronický stres vycházející z pracovní činnosti, která svou podstatou má zvýšené nároky na výkon, na bezchybovost, jsou podrobeny přísnému dohledu (nadřízených či klientů) apod.
• K tomu se mohou připojit výrazné přesčasy, monotónní styl práce, nepříjemná pracovní atmosféra, nedostatečná péče o zaměstnance či ohodnocení, ale i osobní problémy.
• K rozvoji vyhoření se přidávají i faktory, jako náročné rodičovství, manželská krize, nemoc či úmrtí, problémy s bydlením, apod.
• Za vznikem tedy může stát nejen tlak na výkon v určité profesi, ale i tlak, který si člověk vytváří sám neúměrnými požadavky na vlastní výkon a přehnanou sebekritikou.

„Psychologové princip tohoto syndromu obrazně přirovnávají k silně hořícímu ohni, který živí motivace a elán. V čase však postupně dochází k jeho dohořívání až uhasnutí, protože jej již nemá co živit. Jedná se tedy vlastně o druh stresu, emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled určitých událostí týkajících se vztahu, životního stylu či zaměstnání nepřinese očekávané výsledky při maximálním, mnohdy až extrémním nasazení jedince,“ vysvětlila koučka Helena Theunissen.

Člověk zkrátka dojde do stavu vyčerpání, a to jak fyzického, tak psychického, celkové únavy. Ztrácí se činorodost, poslání, místo nich přichází pocity zklamání a hořkosti. „Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“. Je emočně oploštělý až cynický, dochází u něj k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od nevraživosti až po depresi, přidružují se i somatické potíže,“ objasnila Theunissen.

Vyhoření nejčastěji postihuje lidi pracující s lidmi nebo závislé na hodnocení lidí. Jsou to lidé z pomáhajících profesí: nejčastěji lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, sociální pracovníci, manažeři, pedagogové, policisté nebo architektem a... matky na mateřské a ženy v domácnosti.

Syndrom vyhoření je dnes dokonce lékařsky kvalifikován jako onemocnění.