Je to dříč, táhlo, lokomotiva, maká jako šroubek, fakt jede. Všechna tato slovní spojení znamenají jakousi formu ohodnocení našeho vysokého pracovního výkonu. Pomineme-li, že v uších nezní příliš lichotivě, mohou být také velmi nebezpečná. Pokud vám je často adresují, zpozorněte. Pravděpodobně totiž obětujete své práci příliš a měli byste zpomalit. Než shoříte jako papír.
Syndrom vyhoření
|
„Jednu dobu jsem dávala do práce hrozně moc energie a nikdo mě za to neocenil. Po nějaké době jsem podlehla dojmu, že ať dělám, co dělám, je to zbytečné. Že to k ničemu není a nikdo si toho neváží. Přestala jsem vidět ve své práci smysl, cestou do kanceláře jsem měla křeče v žaludku, neměla jsem chuť k jídlu, chtělo se mi spát, ale často jsme se budila. Fungovala jsem dál a dostala jsem mononukleózu,“ popisuje vlastní zkušenosti provozní ředitelka firmy Creative Dock Gabriela Teissing.
Jak to tehdy vyřešila? Rozhodla se poslechnout výstražné signály, které jí vlastní tělo dávalo, a odhodlala se ke změně.
„Bylo to náročné období. Pak jsem konečně udělala rozhodnutí změnit práci. Nebylo to jednoduché, ale pomohlo mi to moc. Dnes si dávám pozor na svoje dojmy, snažím se dívat se na práci podle toho, jaký má dopad, jestli nás výsledek posouvá o kousek dál, a ne jestli si mé snahy moji nadřízení nebo kolegové všimli. Je to pro mě stále boj, ale už jsem v tom mnohem lepší. A kdybych byla nemoci nebo depresi nebo čemukoliv podobnému opět nablízku, nebudu čekat a udělám znovu razantní změnu,“ dodává úspěšná manažerka.
