Dala jste si na začátku roku hubnoucí předsevzetí a stejně jako každý rok jste s tím brzo skončila? Opět jste se dostala do bludného kruhu diet, přejídání a následných výčitek. Kolikrát už jste v něm rotovala? Pojďte to tentokrát chytit za jiný konec a začít – od hlavy. Možná jsou totiž faldy, které se vašeho těla drží, emočního původu.
RTT (rapidní transformační terapie je hypnoterapeutická metoda s prvky psychoterapie, pozn. red.) terapeutka a koučka se specializací na emoční tuk a vztah k jídlu Kristiana Černá jim říká prostě „emoční špeky“.
Konec uzobávání i faldů v pase. Přestaňte zajídat emoce a začněte žít |
Možná je to trochu drsné, neuctivé označení, ale Kristiana není zrovna typ, který by našlapoval po špičkách. Jako když se vás uprostřed konzultace na rovinu zeptá: „Kdy a proč jsi uvěřila, že je lepší být větší?“ A z vašeho nitra vyvěrají odpovědi: „Když se naši rozváděli, musela jsem být velká, abych to zvládla“, „když mě zbil otčím“, „když jsem se stala odpovědnou za chod domácnosti“ a další zranění, která vytvářejí podhoubí pro usazování emočního tuku.
Kristiana Černá ve své praxi pracovala s více než třemi stovkami žen a vypozorovala, že spousta z nich má podvědomé vzorce opravdu nastavené na „je lepší být větší“:
- Ženy, které se cítily nebo byly ohrožené (mentální, fyzické, sexuální násilí): „Musím být velká, silná, abych se ochránila.“ Nebo: „Když budu silná, už mi nikdo neublíží.“
- Ženy, které měly pocit „malosti“ ve smyslu nedůležitosti: „Musím být velká, pak mě konečně uvidí!“ (= a díky tomu přežiju).
- Ženy, které vyrostly v prostředí, kde se nadměrná váha opěvovala: „Jen pěkně jez, ať jsi zdravá a silná.“
- Ženy, které vyrostly v prostředí, kde byla nadměrná váha normou, a tedy nutnou podmínkou „přežití“: „Kdybych zhubla, tak do naší rodiny nezapadnu.“
„Emoční tuk není lipid, jako je tomu v případě tělesného tuku. Obecně je to situace, kdy se obalujete tělesným tukem, který reprezentuje vnitřní zranění. V drtivé většině má kořeny v dětství, je to důsledek neřešených traumat, která si s sebou nesete celý život. Jako když na sobě taháte těžký kožich, i když je léto a nedává to smysl,“ vysvětluje Kristiana Černá.
Trauma se totiž ukládá nejenom v paměti, ale také v těle – organismus na tyto zážitky stále reaguje: „Je to, jako byste si zranila v dětství kotník, ale nikdy s tím nebyla u doktora. Místo toho děláte, že nic, protože jste přece byla malá a je to už tak dávno… Jenže ta rána nebyla nikdy zaléčena. Trauma ovšem není vzpomínka, je to reakce. A pokud s ním něco neděláme, náš organismus reaguje po zbytek života stále dokola. Je to šrapnel, se kterým se sice dá žít, ale bolí, pokud ho neodstraníme.“
A právě k tomu Kristiana své klientky (protože jsou to většinou ženy) povzbuzuje. Zřejmě nejčastěji se jí svěřují s toxickým vztahem k jídlu – s přejídáním a emočním jedením. Okolo těch panuje spousta polopravd, nepravd a mýtů, které nejenže nepomáhají, ale ještě v ženách posilují pocit, že je s nimi něco špatně. Pojďme pětici těch nejčastějších vyvrátit.
