Jídlo a pití je náboženstvím dneška. Máte pocit, že přeháním? Když před sto padesáti lety měly naše prabáby trápení, chodily s ním za místním farářem. Popovídat si, nechat si poradit od někoho „zvenčí“, jehož moudrost byla posvěcena vyšší mocí.
Kdo z nás ale dneska tohle dělá? Radši si skočíme pro útěchu duše do ledničky. Naučili jsme se to už jako batolata. Bolí tě rozbité kolínko? Pojď, dáš si sušenku a bude to lepší… Funguje to? To je otázka. Třeba tak na pět minut?
Emoční jedení
Tento suchý odborný termín se používá pro situaci, kterou všichni v různé míře známe, tedy pro zahánění nepříjemných pocitů jídlem. Od normálního hladu se ten emoční rozezná docela snadno. Především – máte-li normální hlad, dáte si něco k jídlu a je po hladu. Když jde ale o hlad emoční, nic vás neuspokojí nadlouho.
Marcela, má klientka v nutriční poradně, mi nedávno popisovala svůj večerní rituál. „Nejdřív mám chuť jen na nějakou maličkost k vínu, když máme puštěný film. Takže nakrájím na prkénko archivní goudu a pár koleček klobásky. Se skleničkou merlotu perfektní. Jenže pak se cítím taková přesolená, tak si dám dvě kostičky čokolády. A protože to je fakt málo, tak za chvíli další dvě. Pak jsem zas přeslazená, takže ještě nakrájím trochu klobásky. No a pak už si připadám jako idiot a přísahám si, že zítra po osmé večer už jen čaj.“
Marcelin problém není v tom, že by měla hlad – večeřela a klidně by mohla do rána vydržet bez jídla. Její problém je jinde. Po celodenním pracovním i rodinném zápřahu padne do pohovky, něco si pustí a v tu chvíli se dostaví známá kombinace únavy, nudy a trochu i úzkosti.
Právě tento „pocit neurčité nespokojenosti“ ji nutí večer zobat a zobat. A to i když řeší narůstající problém s váhou. Ráno před zrcadlem zvýší její frustraci zjištění, že se pořád nevejde do oblíbených šatů.
Marcele nakonec pomohla změna večerního režimu. Zavedla vydatnější večeři (miska polévky a pak malý kousek masa se spoustou zeleniny), která ji lépe zasytila.
Musela se nejdřív zbavit pocitu, že jíst večer znamená tloustnout – její večeře totiž právě kvůli tomuto předsudku nikdy nebyly dostatečné. Ve skutečnosti je kvalitní večeře mnohem lepší řešení než pozdní „uzobávání“ čehokoli.
Jídlo jako náplast na stres. Noční hodování ničí nejen figuru, ale i zdraví |
Druhou Marcelinou spásou byl brzký přesun do postele. V deset večer už leží s knížkou pod peřinou, na nočním stolku hrnek s meduňkovým čajem. Když jsem se jí zeptala, jestli má tendenci skočit si z postele pro klobásku, ta představa ji upřímně rozesmála: „Zas takovej cvok snad nejsem.“
Podobnou taktiku ostatně radí i obezitoložka Dita Pichlerová ve své inspirativní knížce Jak zhubnout a už nikdy nepřibrat. Večeře v sedm a v deset do čisté voňavé postýlky. Večerní utěšování jídlem se tak stane minulostí.
Kila bolesti
Právě tak nazývá následky emočního jedení americká psycholožka Doreen Virtue, autorka knihy Zbavte se svých kil bolesti. Ačkoli se zabývá hlavně závažnými tématy, nabídne vám spoustu užitečných myšlenek i v situaci, kdy za sebou nemáte zneužívání či šikanu.
Stačí, když u sebe vidíte sklony řešit psychickou nepohodu jídlem. Třeba jen nudu, běžné denní strachy, frustraci z práce, nesoustředěnost. Nebo třeba naštvanost na hlupáka, který vám napsal ošklivý komentář k fotce z dovolené.
Všímáte si, že dost často si něco zobneme ve chvíli, kdy nás naštve, že vypadáme tlustě? Je to zvláštní paradox. Možná je v tom kus rezignace. No a co, stejně nezhubnu, dám si aspoň fidorku a bude mi líp. No… nebude. Za půl hodiny budete mít naopak výčitky. A tak je to pořád dokola.
Kila bolesti podle Doreen Virtue vznikají proto, že vyřešit skutečný problém je třeba v pubertě většinou těžké. Zatímco vzít si do pokojíčku kelímek s čokoládovou zmrzlinou je snadné. Už v dětství se zkrátka naučíme, že jídlo je příjemně dostupné řešení našich potíží.
Napadá mě paralela s hraním počítačových her. Jasně že hráči vědí, že když stráví sobotu na výletě v horách, vyškrábou se na pár kopců a dají si guláš v místní hospůdce, budou se večer cítit skvěle. Nesrovnatelně líp, než když stráví celý den v ložnici u monitoru za zataženým závěsem.
Jenže… to znamená vymyslet, kam půjdu, zavolat někomu, aby se přidal, mrknout se, jak nám jedou vlaky, přemoci lenost… a vlastně mě minule bolela kyčel. Tak příště, no. Mnohem jednodušší je strávit sobotu před monitorem, a to i když víte, že vám to škodí.
S jídlem je to totéž. Řešit problém s bráchou, který vás šikanuje, je těžké. Zvlášť když se rodiče tváří, že si to vlastně vymýšlíte, protože je to hodný chlapec a vy hysterka.
Chcete do toho kyselého jablka zase kousnout, když už jste to párkrát zkusila a vždycky skončila s probrečeným polštářem? Ne, bude asi lepší kousnout do něčeho pěkně sladkého, třeba do celého balení croissantů s oříškovou náplní.
Kila ovlivníme jídlem, spokojenost spíš pohybem, říká Iva Málková |
Tohle řešení bude i v budoucnu k dispozici kdykoli – když vás šikanuje šéfka v práci, když vás naštve dítě, když nemůžete najít toho pravého a táhne vám na čtyřicet, když vás nebaví práce, ale něčím se živit musíte – a zahánět nudu chipsy jakž takž funguje.
Řešení existuje
Prvním krokem je už jen to, že si přiznáte problém. Můžete mít totiž pocit, že máte prostě hlad – a hlad nikdo nechce, naše tělo nás před ním od pravěku varuje. Takže je logické si dát něco k jídlu.
Když si ale přiznáte, že o skutečný hlad nejde, jste mnohem blíž řešení. Poté co vám dojde, proč se vlastně zase vrháte po sáčku mandlí v čokoládě, bude mnohem snazší najít zdravější cestu.
Psychologické triky proti emočnímu jedení1. Jíte, protože se nudíte v práci? Řada z nás má v kanceláři šuplík s laskominami, které se sice tváří zdravě (různé ty zdravé pufované plátky namočené v „jogurtové“ polevě), ale jejich reálný zdravotní dopad není ideální. Ještě hůř na tom asi jsou pracantky na home officu, protože doma toho bývá k dispozici ještě mnohem víc. Tady pomáhá jednou za hodinu se zvednout od pracovního stolu. Doma můžete vyběhnout se psem, zalít kytky, zacvičit si a mezitím uvařit čaj. V práci dojít třeba o patro níž pro nějaké materiály, vylézt na střešní terasu na třicet soustředěných nádechů, omrknout v kantýně, co bude k obědu (můžete se začít těšit). Zpestříte si monotónní sezení a zapomenete na nudu. Nutkání ztrestat sáček oříšků bude tak mnohem menší. 2. Jíte po příchodu domů? To může mít třeba tyto dva důvody: cítíte se sama (portské vás utěší), anebo naopak je tam naprostý chaos (čokoláda vás uklidní). V prvním případě odborníci radí zvednout telefon a zavolat někomu z přátel nebo rodiny. V tom druhém, když přijdete z práce vyčerpaná a doma vás nečeká odpočinek, funguje docela dobrý antistresový fígl. Vysvětlit rodině, že když přijde máma z práce, zaslouží si půlhodinku pro sebe s kávou. Pokud máte děti nad tři roky, obvykle si tu chvilku neúkolování dokážou taky užít… A vy si dáte sprchu, sednete si s kávou někam do tichého koutku a třeba si přečtete kapitolu. Zmírnění stresu a vydýchání obvykle pomůže vaší náladě a klidu natolik, že už vás nebude čekat večer plný zobání čehokoli, „abych to zvládla“. 3. Radši jógu, kolo, nebo běh? Nejde o to, že sportem „zabijete“ čas, který by vás jinak nutil něco jíst. Jde o to, že se změní váš duševní stav. Vyčistíte si hlavu od stresu, nutkavých myšlenek, rozproudíte krev a s ní i ty správné hormony spokojenosti. Navodíte si přirozenou, příjemnou únavu a klid. Když se vrátíte z rychlé procházky jarní krajinou, bude nutkání sníst půl tabulky čokolády nesrovnatelně menší – právě kvůli hormonálním pochodům, které probíhají při pohybu v těle. 4. Pomůže i dobrý terapeut. Často opravdu stačí o svých pocitech mluvit, zformulovat je, uvědomit si, kde je jádro pudla. Psychoterapeut vás nechá, abyste si své začarované kruhy uvědomila sama (pomocí jeho otázek). Dobrý poradce pro výživu vám zase pomůže nastavit nové mechanismy, jak jíst, abyste se cítila uspokojená a nežila s pocitem „stálého hladu“. 5. Všechno na sebe práskněte. Ne cizím lidem (snad s výjimkou výše zmíněné terapie), ale vlastnímu jídelnímu deníčku. Takový deníček bývá docela účinnou motivací ke změně. Když ho budete mít všude s sebou a zapíšete do něj každý plátek sýra i oplatku (včetně motivace, proč jste po nich sáhla – byla to nuda?, vzpomínka?, naštvala vás kolegyně?), uděláte si přesný obrázek svých návyků. A je dost pravděpodobné, že s vidinou poctivého zapsání do deníčku si tu fidorku klidně odpustíte a budete hledat lepší cestu, jak z nepohody ven. |
