Dala jste si na začátku roku hubnoucí předsevzetí a stejně jako každý rok jste s tím brzo skončila? Opět jste se dostala do bludného kruhu diet, přejídání a následných výčitek. Kolikrát už jste v něm rotovala? Pojďte to tentokrát chytit za jiný konec a začít – od hlavy. Možná jsou totiž faldy, které se vašeho těla drží, emočního původu.
RTT (rapidní transformační terapie je hypnoterapeutická metoda s prvky psychoterapie, pozn. red.) terapeutka a koučka se specializací na emoční tuk a vztah k jídlu Kristiana Černá jim říká prostě „emoční špeky“.
Konec uzobávání i faldů v pase. Přestaňte zajídat emoce a začněte žít |
Možná je to trochu drsné, neuctivé označení, ale Kristiana není zrovna typ, který by našlapoval po špičkách. Jako když se vás uprostřed konzultace na rovinu zeptá: „Kdy a proč jsi uvěřila, že je lepší být větší?“ A z vašeho nitra vyvěrají odpovědi: „Když se naši rozváděli, musela jsem být velká, abych to zvládla“, „když mě zbil otčím“, „když jsem se stala odpovědnou za chod domácnosti“ a další zranění, která vytvářejí podhoubí pro usazování emočního tuku.
Kristiana Černá ve své praxi pracovala s více než třemi stovkami žen a vypozorovala, že spousta z nich má podvědomé vzorce opravdu nastavené na „je lepší být větší“:
- Ženy, které se cítily nebo byly ohrožené (mentální, fyzické, sexuální násilí): „Musím být velká, silná, abych se ochránila.“ Nebo: „Když budu silná, už mi nikdo neublíží.“
- Ženy, které měly pocit „malosti“ ve smyslu nedůležitosti: „Musím být velká, pak mě konečně uvidí!“ (= a díky tomu přežiju).
- Ženy, které vyrostly v prostředí, kde se nadměrná váha opěvovala: „Jen pěkně jez, ať jsi zdravá a silná.“
- Ženy, které vyrostly v prostředí, kde byla nadměrná váha normou, a tedy nutnou podmínkou „přežití“: „Kdybych zhubla, tak do naší rodiny nezapadnu.“
„Emoční tuk není lipid, jako je tomu v případě tělesného tuku. Obecně je to situace, kdy se obalujete tělesným tukem, který reprezentuje vnitřní zranění. V drtivé většině má kořeny v dětství, je to důsledek neřešených traumat, která si s sebou nesete celý život. Jako když na sobě taháte těžký kožich, i když je léto a nedává to smysl,“ vysvětluje Kristiana Černá.
Trauma se totiž ukládá nejenom v paměti, ale také v těle – organismus na tyto zážitky stále reaguje: „Je to, jako byste si zranila v dětství kotník, ale nikdy s tím nebyla u doktora. Místo toho děláte, že nic, protože jste přece byla malá a je to už tak dávno… Jenže ta rána nebyla nikdy zaléčena. Trauma ovšem není vzpomínka, je to reakce. A pokud s ním něco neděláme, náš organismus reaguje po zbytek života stále dokola. Je to šrapnel, se kterým se sice dá žít, ale bolí, pokud ho neodstraníme.“
A právě k tomu Kristiana své klientky (protože jsou to většinou ženy) povzbuzuje. Zřejmě nejčastěji se jí svěřují s toxickým vztahem k jídlu – s přejídáním a emočním jedením. Okolo těch panuje spousta polopravd, nepravd a mýtů, které nejenže nepomáhají, ale ještě v ženách posilují pocit, že je s nimi něco špatně. Pojďme pětici těch nejčastějších vyvrátit.
Mýtus 1 Přejídání a emoční jedení je normální, každý to občas dělá
To, že se přejídá tolik žen, ještě neznamená, že je to normální! Občas si ani neuvědomujeme, nad čím vším mávneme rukou a považujeme to za „normální“. Ale ono to normální není, je to jenom časté. Občas se přejíst… no dobře, když to neodhadnete. Ale situace, kdy tajně vybílíte špajz, nebo se pravidelně přejídáte k prasknutí, fakt není norma!
Mýtus 2 Nemáš dost silnou vůli
Koncept silné vůle je deset let překonaný a není pravdivý. Vůle o jídle nerozhoduje. Rozhodují emoce, emoční asociace. Pojďme si to ale vysvětlit podrobněji: Napadlo vás někdy, čím to je, že na něco silnou vůli prostě nepotřebujete? Třeba abyste vydržela scrollovat na instagramu, dala si čokoládu nebo chipsy. S těmito věcmi máte totiž spojené pozitivní emoční asociace, kdežto se salátem negativní. Například „máma mě nutila jíst zeleninu“ nebo „mám to spojené s dietami“. Negativní emoční asociace jsou to, co rozhoduje, ne vaše vůle!
Nezajídejte stres. Naučte se všímavé jedení a zhubnete |
Nebudeme vám tvrdit, že je jedno, co jíte. Protože není. Jídlo je základním stavebním kamenem našeho zdraví. Cílem proto není „už nikdy nejíst cukr“ a jít do obsese, ale změnit asociace, které jste si ve spojitosti se zdravým jídlem vytvořila. Aby bylo jídlo zase jenom jídlem, a ne vězením plným zákazů a povolenek, je třeba kompletně převrátit vnímání zdravého způsobu stravování.
Zkuste si odpovědět na jednoduchou otázku: Čemu věřím, když dojde na zdravé jídlo? Jak vnímám zdravé jídlo? Možná zjistíte, že vás napadají věci jako nuda, restrikce nebo omezování se. Nahraďte tyto asociace lepšími. Například: „Vybírám si zdravé jídlo, protože si vybírám být zdravá, miluju to!“ A opakujte si je jako afirmace. Ostatně afirmací na toto téma najdete na internetu spoustu.
Mýtus 3 Přejídáš se, protože jíš moc sacharidů
Kdyby to bylo opravdu jenom o sacharidech, přejídáme se všichni. Sacharidy nejsou ďáblem ani viníkem tajného jedení a přejídání, ačkoli mohou situaci zhoršit – ultra zpracovaných sacharidů, jako jsou tyčinky, sušenky a podobně, je totiž opravdu snazší se přejíst.
Cukr je návykový a nepřirozeně stimuluje v mozku centra odměny a rozkoše. Výživová specialistka Petra Dvořáková ho dokonce přirovnává k alkoholu nebo nikotinu: „Párkrát k němu přičichnete a už se vezete. A i když to nechcete slyšet, jste závislá. Jak to poznáte? Tak, že se nedokážete ovládnout. Tak, že na posezení spasete celou čokoládu. Tak, že si každý den musíte dopřát něco sladkého. Tak, že i když si řeknete, že už ty cukry jíst nebudete, vydržíte třeba dva tři dny a jedete v tom znova.“
Třetí nejhorší. Češi se zabíjejí přejídáním, solí, cukrem či alkoholem |
Cílem nemusí být zbavit se cukru úplně (i když to by byl ideální stav). Cílem je najít rovnováhu – chcete si vědomě dopřát, ale tak, abyste zase nesklouzla k nezřízeným cukrovým orgiím. Ovšem i to je jen jeden z dílků skládanky, protože – a to si zopakujme – kdyby byly jediným problémem cukry, tak se přejídáme všichni. A to není tento případ.
Mýtus 4 Jídlo tě utěší
Ačkoli je do určité míry pravda, že například přirozeně se vyskytující sacharidy (v ovoci, zelenině, medu) mají schopnost snížit stresový hormon kortizol, faktem spíš je, že jídlo se v dnešní době používá jako emoční náplast: Je mi smutno, dám si čokoládovou tyčinku, aby mi zvedla náladu. Děti vezmu za odměnu do cukrárny.
A taky: „Nebuď smutná, na, dej si lízátko.“ A dítě si jídlo spojí s emocemi, stejně jako jsme si ho kdysi pospojovali my. Do toho reklamní masírka, která nám ultra zpracované potraviny podsouvá jako řešení řady problémů. Odtud už je jen krůček k tomu, abychom používali jídlo jako způsob, jak odvést pozornost od emocí, které nám nejsou komfortní.
Pozor na viscerální tuk. Nadměrné množství ohrožuje zdraví |
Emoce ale nelze zajíst! Jediné, co se s nimi dá udělat – prožít je. Teprve když emoci procítíte, máte možnost její náboj transformovat na něco jiného. Když ji zajíte, je to svým způsobem snaha ji ignorovat. Asi tušíte, že ona stejně nezmizí, že jídlo ve skutečnosti nemá tu moc ji vygumovat.
Mýtus 5 Emoční tuk je výmysl líných žen, kterým se nechce cvičit a jíst zdravě
Jasně, a proto se emočnímu tuku věnují psychologové a vzdělávací instituce po celém světě! A co by tomu řekli všichni ti lékaři, kteří pacientům radí: „Méně se stresujte.“ A fyzioterapeuti, kteří svým klientům oznamují: „Může to souviset se stresem.“ Emoční zátěž má dokonce standardizované skóre, jehož vysoké hodnoty byly prokazatelně spojeny s civilizačními nemocemi, chronickým zánětem i nadměrnou váhou.
Doba, kdy se mělo za to, že hubnutí je odrazem kalorií, je dávno pryč. Na to, že teorie „kalorie dovnitř, kalorie ven“, kterou zveřejnil v roce 1958 brooklynský lékař Max Wishnofsky, nefunguje, upozorňovali výživoví odborníci už dlouho.
Hormony mohou bránit hubnutí. Jak je dostat do rovnováhy |
A v roce 2015 ji nadobro „zařízl“ článek v časopise Journal of the Academy of Nutrition and Dietetics. Jeho autoři dospěli k závěru, že „Wishnofského pravidlo se sice snadno používá, ale postrádá současný vědecký základ a vede k velké chybě v předpovědi hubnutí, a to i v krátkodobém horizontu“. Takže kalorie uvedené na etiketě potraviny neodrážejí její kalorickou dostupnost (počet kalorií, které tělo dokáže skutečně metabolizovat). Do hry totiž vstupují hormony, nervová soustava, dědičnost… a spousta dalších rozdílových hráčů. Například ženy, které prožívají chronický stres (pramenící často ze zažitých traumat – viz výše), prokazatelně ukládají víc kalorií z jídla. Je proto načase otevřít svoji mysl novým důkazům. A sice že i emoce a to, jak se v životě cítíte, přímo ovlivňuje to, kolik vážíte.
Jak navázat kontakt s emočním tukem?
„Potíž s řešením emočnío tuku je, že některé (ne všechny!) ženy požadují další rychlou pilulku. Prostě identifikují svůj problém jako emoční špek a myslí si, že jim jedna konkrétní technika pomůže,“ říká RTT terapeutka a koučka se specializací na emoční tuk a vztah k jídlu Kristiana Černá. @withkristiana
„Základem práce s emočním tukem není zázrak nebo nějaká kouzelná dieta, která bude fungovat pro všechny. Protože mluvíme-li o emočním tuku, mluvíme o emocích, které se v těle ukládaly roky. Často je to pavučina zranění, kterou je třeba rozplést, trpělivě a postupně. Nejsou to špatně nastavená makra nebo nedostatek pohybu – zrovna tohle je relativně snadné změnit. Ale přepsat emoční paměť těla, to je jiná písnička!“ vysvětluje Kristiana Černá, která se svými klientkami začíná těmito čtyřmi kroky:
1. Rozklíčujte roli emočního tuku
Jeho role nebývá jen jedna – alternace se mění v závislosti na vašem příběhu a potřebách. Většina žen, kterým se nedaří naslouchat a číst signály svého těla, se od něj vlivem traumatu odpojila (“když se přejím, necítím se sama a nemusím myslet na svá trápení“). Spojení ale lze obnovit. Každé tělo mluví, když se ho správně zeptáte. Hoďte se takzvaně do pohody (dejte si horkou vanu nebo sprchu, pusťte si hudbu…) a buďte se svým tělem. Co říká? Je váš emoční tuk ochránce? Izolant? Nebo vám umožňuje být vidět, protože pro rodiče jste byla neviditelná? Pokud na takovéto hovory se sebou nejste zvyklá, budou vám vnitřní sabotéři našeptávat, že jste blázen nebo tak něco, a může to trvat. Buďte trpělivá, přece cvičení dělá mistra!
Máte problémy s nadváhou? Nedaří se vám dlouhodobě zhubnout? Zeptejte se v prémiové poradně PhDr. Ivy Málkové, specialistky na redukci váhy a zakladatelky společnosti Stop obezitě (STOB).  |
2. Identifikujte spouštěče, které vedou k přejídání nebo zajídání
Nejčastěji to bývá potřeba odpočinku (“jím, když přijdu domů z práce a konečně je oddech“, „jím, když mi usne dítě, konečně mám čas pro sebe“), pocity samoty (“zaplácávám se jídlem, abych necítila tu prázdnotu uvnitř“) a pocity nedostatečnosti (“nemám dost, protože nejsem dost“).
3. Naučte se pozorovat a uvolňovat emoce
Aneb Kraken ven! Ať nejste jako papiňák. Zanadávejte si, zařvěte, zaútočte na polštář nebo běžte tančit či na fitbox. Pokud opravdu nejste ten typ, nebo prostě ještě nejste tak daleko, zkuste použít radu psycholožky Jarmily Švédové, která pro Centrum Anabell sepsala příručku Svépomocný manuál aneb jak si mohu sám/sama pomoci: „Nejde o to impulzivně vyventilovat hněv, žárlivost či závist, ale naučit se tyto emoce rozpoznat, připustit si je a zpracovat. Tím, že o nich člověk ví, ztrácejí na své síle. Když si emocionální reakci připustíme, pozorujeme ji a rozumově ji zpracujeme, můžeme ovlivnit vznikající pocit. Je tedy důležité pocity nepotlačovat a naučit se prožívat i ty nepříjemné.“ Skvělým pomocníkem pro zaznamenávání takových myšlenek a pocitů bývá deník.
4. Zaměřte se na stabilizaci nervové soustavy a na terapie, které pracují s traumatem
Informace k těmto technikám si samozřejmě můžete zjistit sama, obzvlášť o práci s traumatem se v poslední době dost mluví. Ale bude to jako s čištěním zubů – číst si o něm nestačí, zjištěné je zapotřebí uvést do praxe. A s tím možná budete potřebovat pomoct od odborníka. Protože zásadní je prožitek, ne informace. A ještě jedna poznámka: Většina lidí si mylně myslí, že terapie jsou o „aha“ momentech. Ne. Terapie vám umožňují doprožít věci a „odšpuntovat“ systémové změny.
