Ženy za hranicí normálnosti. Nejen u nákupu a úklidu zařazují zpátečku

Uklízení, nákupy, láska, jídlo – takové normální věci. Statisticky k nim mají zejména ženy často komplikovaný vztah. Kde však leží hranice „normálnosti“? Jak poznáte, že se blíží a měla byste zařadit zpátečku? Nebo jste ten bod možná už minula?

ilustrační snímek | foto: Getty Images

Nenašla jsem, jak je souborně nazývat: posedlosti, drobné závislosti, zdánlivě nevinné úchylky… Od každého mají něco. Mohou být zábavnými zkazkami, ale také odrážet rozvíjející se problém na pozadí naší duše. V takovém případě nás nenápadně, zato vytrvale sužují, ubírají nám sílu a tlačí nás ke hraně, za níž je sešup do psychosomatických potíží, úzkostných poruch, depresí nebo závislostí na návykových látkách.

Nabízí se otázka: Kterou emoci to vlastně zajídáme? Smutek? Nudu? Nebo třeba nedostatek lásky?

Kniha Psychologie Atkinsonové a Hilgarda uvádí, že úzkostmi trpí 17,5 procenta žen oproti 9,5 procentu mužů, poruchami nálady 18,2 procenta žen oproti 9,5 procentu mužů. Proč jsou ženy více ohroženy?

 „Sami psychologové hledají konkrétní odpověď. Obecně se shodují, že příčiny jsou biologické, zejména hormonální. Velkou roli hraje také kulturní a sociální prostředí, které klade na ženy v západních zemích vysoké nároky. Třeba být v jednom dni (a někdy i naráz) matka, zaměstnankyně, kuchařka, milenka, učitelka, taxikářka, uklízečka, vrba… A pak samozřejmě naše individuální nároky, které máme samy na sebe,“ říká terapeutka Marcela Rešlová.

Kombinace všech těchto faktorů v nás vyvolává pocity, se kterými si kolikrát nevíme rady, což s sebou nese napětí. Fajn je, když se ho umíme zbavit - ať už mlácením do boxovacího pytle, jógou nebo třeba štrikováním. Pokud to neumíme, máme tendenci sahat po berličkách, které nás takzvaně „nakopnou“. A když k tomu všemu ještě nedokážeme vypnout a odpočinout si, je na průšvih zaděláno.

Tak to by bylo k úvodnímu bububu. Pojďme však zacouvat o pár kroků zpátky, těsně před tu hranu. Tam, kde nám podobné chování ještě nelikviduje život, ale už je na pováženou. Někde v těchto končinách bychom totiž měly zbystřit.

Dobře se to popisuje na uklízení. Pak to vypadá následovně (a vězte, že vím, o čem mluvím, protože okolo pořádku přešlapuje dědičná Achillova pata naší rodiny): Jak často utíráte parapety? A jak často takové ty parapetky u okýnek do sklepa? Moje sestra v rámci úklidu leští nejen ty své, ale všech partají v bytovce („když už mám ten hadr namočený, že jo“).

Přesně vím, po kom to zdědila, po našem otci. Ten například - mimo jiné - každý den vyluxuje supervýkonným vysavačem celý byt a pak na navlhčený ukazováček lepí osiřelé drobky.

Jasně, ať si doma leze po čtyřech, jak chce. Jenže on si nemůže pomoct a dělá to i na návštěvách. Tak silné je to nutkání. Jako když se dostavil pozdě na operaci kýly a omlouval se lékařům, že ještě musel domýt nádobí, jelikož by jinak v narkóze neusnul.

Sklon k patologickému nakupování má prokazatelně sezonní charakter a nejsilnější bývá právě teď v zimě.

Ony jsou to zábavné historky na vyprávění – do okamžiku, než s dotyčným sdílíte jednu domácnost a k vašim denním povinnostem patří takové věci, jako česat třásně u koberců. Jak já to jako dítě nesnášela! A zapřísahala jsem se, že takhle já teda nikdy!

Jenže geny a výchovu nevyčuráš. Mému manželovi přišly zpočátku mé drobné úchylky (jako třeba dávat věci do pravých úhlů) roztomilé. Když jsem mu však jednou nadšeně navrhla: „Uděláme si hezkou sobotu, miláčku, a zauklízíme si,“ absolvovala jsem vážný pohovor na téma „byt je k bydlení, ne na výstavy“. Od té doby jsem ušla velký kus cesty, poseté kostkami lega, počuranými plenami a nevypratelnými fleky od příkrmů všude možně. Můj vztah k úklidu by se teď dal vyjádřit parafrází: „Jsem pořádkumilovná, ale léčím se.“

Když hraničí s poruchou nakupování

Chorobné uklízení je jeden z příkladů obsedantně-kompulzivní poruchy a trpí jím většinou ženy. Zřejmě i proto, že jsme s domovem svázány víc než muži a stav domácnosti bereme jako svoji vizitku. Stejně tak jsme víc svázány s nakupováním, takže vedeme i statistiky shopaholiků.

Shopaholismus je charakteristický takzvanými tahy, mezi nimiž jsou přestávky. Závislostní kolotoč bažení-uspokojení-vina vede k značným finančním problémům. Shopaholici své úlovky nejsou schopni upotřebit, takže je někam odkládají anebo schovávají podobně jako alkoholici flašky. Podobnost nikoli náhodná, protože u patologického nakupování jde o závislost na takzvané nelátkové droze.

Žádný strach, není to totéž, jako když manželovi tvrdíte, že ty kozačky stály o polovinu méně než ve skutečnosti (a on i tak nechápe, proč jste za ně tak hříšné prachy vyhodila – kdyby věděl!).

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Je v pořádku cítit uspokojení, když si něco nového pořídíme. Když ty kozačky ale schováte, aniž byste je vůbec nosila, popřípadě si pořídíte troje další, zbystřete. Stejně jako když vás nenechávají chladnou slova „sleva“, „akce“, „2 za 1“ a další marketingová lákadla. Obzvlášť v tomto období pozor, protože sklon k patologickému nakupování má prokazatelně sezonní charakter a nejsilnější bývá právě teď v zimě.

Shopaholismus neboli oniománie nemá v Mezinárodní klasifikaci nemocí samostatnou diagnostickou kategorii. Ale třeba se jí dočká, stejně jako před pár lety záchvatovité přejídání. Kterému také vévodí ženy. Jde o nově uznanou příbuznou z rodiny poruch příjmu potravy. Spíš než k anorexii má blíž k bulimii, ale na rozdíl od ní nenásleduje kompenzační chování v podobě zvracení, projímadel nebo nadměrného cvičení. Na psychiku je ale záchvatovité přejídání devastující úplně stejně jako jeho služebně starší „sestry“.

Obalit si nervy cukrem

Tady se také posuňme o pár kroků zpátky, někde před tu hranu diagnózy. Tam se totiž odehrávají příběhy, v nichž si zejména ženy obalují nervy cukrem. Svoji roli hraje i naučené chování z dětství. Dřív cukrová osvěta moc nebyla a jídlo, především sacharidy, fungovaly jako utišení dítěte, když ho něco bolelo nebo bylo smutné. Taky k zabavení, když se nudilo a maminka potřebovala něco dodělat nebo mít prostě chvilku klidu. A konečně takové ty kynologické praktiky odměňování bonbonkem, když se dítěti něco povedlo, vyhrálo nějakou soutěž nebo spapalo celý oběd. Což se bohužel v některých školkách a na mnoha dětských akcích děje dodnes.

V médiích se pro takové chování vžil pojem emoční jedení a s mnoha ženami velmi rezonuje. Nabízí se tedy otázka: Kterou emoci to vlastně zajídáme? Smutek? Nudu? Nebo třeba nedostatek lásky?

Závislačky na partnerech

Slyšely jste o knize Ženy, které milují příliš? Americká psychoterapeutka Robin Norwoodová ji věnovala „těm, které věří a doufají, že se jejich partner změní“. Popisuje v ní ženy, pro něž se touha milovat a být milována stala drogou.

Hned v úvodu však vysvětluje, že ve skutečnosti není kořenem jejich problému láska, ale strach: že zůstanou samy, že je nikdo nebude mít rád, že nemají žádnou cenu… Závislost na partnerovi přirovnává Norwoodová k závislosti na alkoholu a drogách. Ve své praxi proto pro léčbu takových žen po užívá osvědčené postupy z léčení závislých.

Kde se nacházím právě teď?

Terapeutka Marcela Rešlová používá ke zjištění stavu klientů otázky na pět důležitých životních oblastí. Projděte si ty základní a na stupnici 0-100 % si odpovězte/označte, kde se v dané oblasti právě nacházíte. Buďte k sobě naprosto upřímná. Přímo šablonu pro analýzu aktuálního stavu si můžete stáhnout na marcelareslova.cz.

• Já: Co se mi na sobě líbí/nelíbí? Jak jsem se sebou spokojená po fyzické, psychické a duchovní stránce?
• Původní rodina: Jaké jsou mé vztahy v původní rodině? Jak jsem s nimi spokojená?
• Partnerský vztah, současná rodina: Jaké jsou mé vztahy v partnerství a v současné rodině? Jak mě každý z nich naplňuje?
• Pracovní oblast, kariéra: Jak jsem spokojená se svou prací a kariérním směřováním?
• Volný čas, přátelé, zájmy: Kolik mám volného času? Jak jsem spokojená s jeho náplní? Jaké mám vztahy s přáteli? 

A teď zas zpátky před tu hranu. Tendence nebezpečně se k ní přibližovat mají tři druhy žen: s nízkým sebevědomím a podřízeným stylem á la „promiňte, že žiju“, s předstíranou suverenitou typu „o všechno se postarám, všechno zvládnu“ a konečně „zachránkyně zaběhlých psů a koček“, v případě partnerů tedy všemožných podivínů, ztroskotanců, citově nedostupných mužů a podobně.

Nestyďte se za emoce!

Ať už jde o uklízení, nákupy, jídlo nebo lásku, ani u jednoho si lidé, kteří jsou tímto směrem řekněme „šoupnutí“, většinou nevšimnou, že tančí nebezpečně blízko hranice, za níž se jejich potíž zhmotní do podoby, která je zavalí. Kolikrát až zpětně při terapiích dokážou nahlédnout řetězec příčin a následků a udiveně nebo i ublíženě se ptají: „Jak to, že jsem si toho nevšimla? Proč mi to někdo neřekl?“

Tak já vám to teda říkám. Já za tou hranou byla. Zpátky je to drápání se hodně do kopce, ale ten rozhled potom!

Problém nastává, když posedlost vítězí nad zdravým rozumem

Pochopit souvislosti, získat nadhled a posunout se – to je návod terapeutky a koučky Marcely Rešlové, jak se vybabrat nejen z shopaholismu, emočního přejídání, obsedantního uklízení a závislosti na lásce.

Kde leží hranice normálnosti, za níž už se běžné věci jako nákupy, úklid, láska a jídlo stávají problémem?
Vymezení toho, co je normální a co už ne, je komplikované. Můžeme se na to dívat jako na odchylku od statistické normy. Nebo kulturně-společenské normy, tedy toho, co přijímá společnost. A samozřejmě naší subjektivní normy. Často se uplatňuje přístup, že vše, co ohrožuje blaho jedince, je již nenormální. Co se týče drobných posedlostí a úchylek, je hranice velmi tenká. Pokud řeknete „večer neusnu, dokud neuklidím linku a špinavé nádobí“, budu zkoumat, zda jde o součást psychohygieny a rituál ukončení dne, nebo je to posedlost, která omezuje vaše zdravé fungování. Problém je, když tyto posedlosti vítězí nad zdravým rozumem, ovlivňují emoční prožívání, rozhodování a schopnost ovládat své chování.

Vypozorovala jste ve své praxi nějaké konstelace, kdy ženy do takových potíží spíš padají?
Rizikovým obdobím bývají větší životní změny. Nejčastěji ty vyvolané vnějšími událostmi, jako například úraz, nemoc v rodině, změna zaměstnání, stěhování. Dále změna rolí, typicky matka na mateřské, končící sportovkyně, nová pozice v zaměstnání. A pak samozřejmě vnitřní biologické či psychické procesy – těhotenství, potrat, klimakterium, vnitřní konflikt.

Zajímají mě ty psychické procesy. Se kterými se konkrétně v těchto případech nejčastěji setkáváte?
Shopaholismus, emoční přejídání či obsedantní úklid jako následek a způsob, jak se vyrovnat s psychickou nerovnováhou nebo formou neurózy – s akutní reakcí na stres, úzkostí, panickou poruchou, fobií či obsedantně-kompulzivní poruchou.

Mají ženy potíž si přiznat, že potřebují pomoct?
To je individuální. Přímo ženy často přicházejí na terapii, když si s problémem samy nevědí rady, daná situace obtěžuje je nebo jejich okolí. Stále více se však setkávám s přístupem, že žena, která vyhledá pomoc, to dělá pro sebe. Necítí se, že by selhala, ale že hledá průvodce a podporu.

Jak taková terapie probíhá?
Samozřejmě se ptám, proč klient přišel. Ale taky, co by si chtěl odnést. Používám integrativní psychoterapii s prvky Gestalt terapie a koučinku, což znamená, že kladu otázky a klient v sobě hledá odpovědi. Protože já je neznám. Můžu dát doporučení, sdílet to, co obecně funguje a pomáhá, ale každý člověk je originál a má své jedinečné prožívání, na které je on sám odborníkem. Moje role je průvodcovská, aby se ve své situaci lépe zorientoval. Já mu držím záměr a pole. Můžete si to představit jako jakési rozplétání zamotaného klubíčka a následné tkaní požadované tapisérie s důrazem na to, jak se u toho dotyčný cítí a co prožívá.

Co když za vámi přijdu konkrétně s tím, že nezvládám míru jídla, úklidu, nákupů nebo lásky?
Co se týče drobných posedlostí, vedle rozmotávání klubíčka bychom společně hledaly i to, co vám to které konkrétní jednání dává. Kdy a proč jste s takovým chováním začala a jak přesně vás uspokojuje. Toto poznání totiž vede k uvědomění si svých skutečných potřeb a zodpovězení otázky, zda to je pro vás funkční strategie, či nikoli. S těmito zjištěními se pak dá pracovat dál.