Šestiletá dcera se mě zeptá, kdy půjdeme na kolo. Dokonale vycítí tu nejméně vhodnou dobu na povídání, protože krmím mladší a u dveří zvoní pošťák. Rychle odpovím, že odpoledne, ale ona mě zastaví: „Cóó?“ „Ptala ses, kdy půjdeme na kolo.“ „Proč?“ vystřelí další nelogickou otázku, aniž by zvedla hlavu od papíru, na který si maluje, načež protočí oči a vzdychne: „Já vůbec nevím, o čem to mluvíš.“
Podobně duchaplných rozhovorů jsme v době uzavření škol vedly několik za den, a jak se nouzový stav prodlužoval, braly mi stále více energie. Stejně jako věčné dohady, proč je třeba dělat úkoly pro předškoláky nebo uklízet pokoj. U mladší dcery vrcholilo období vzdoru a v tomto chaosu bylo nutné vyřizovat pracovní telefonáty, vařit, vystřihovat slepice z kartonu a lepit jim pírka a hlavně – nezačít na někoho hystericky ječet. To se některé dny nepodařilo.
Došlo mi, co jsem dříve dělala špatně: často jsem se zabývala problémy, které by mohly nastat.
