Jasně že nikdo nemá rád mrzouty a škarohlídy. Emoce jsou nakažlivé, takže se rádi obklopujeme fajn lidmi, abychom od nich nasáli radostné rozpoložení. Jenže „vocaď pocaď“!
Viděla jste Pád střemhlav z kultovní britské série Černé zrcadlo? Skvělá Bryce Dallas Howardová se v ní zuřivě honí za lajky a procenty oblíbenosti v ultrapozitivní společnosti plné falše. Hrůzné růžovoučké peklíčko, kde se stres ukrývá za sluníčkem a širokánským úsměvem. V roce 2016, kdy epizoda běžela, to mělo být sci-fi sociálního inženýrství.
Dnes, o pět let později, v Číně něco podobného funguje. Nazývá se to „systém sociálního kreditu“. Stát vytvořil každému občanovi osobní kredit, který zvyšuje nebo snižuje podle toho, jak se dotyčný chová, jak platí účty, jak řídí, ale taky třeba jestli kouří na zakázaných místech nebo jezdí načerno a podobně. Podle toho si buď může, nebo nemůže vzít úvěr, ubytovat se v hotelu, zajít do restaurace, koupit si letenky či vůbec vycestovat.
Cíl: pod vlajkou úsměvů a pozitivity vytvořit poslušného, normalizovaného občana. Orwellova hláška „Velký bratr tě sleduje“ v reálu – až z toho mrazí.
Štěstí není povinné
Když americký psycholog Martin Seligman stavěl pět pilířů pozitivní psychologie, asi nečekal, s jakou vervou se jeho konceptu chopí motivační příručky o osobním růstu a instantním štěstí. Nebo že jeho názory najdou tolik stoupenců mezi ekonomickou a politickou elitou.
10 otravných popíračských frázíSesbírali jsme top ten tvrzení, která kazí princip pozitivního myšlení. Navrhujeme škrtnout je z jakéhokoliv repertoáru rad, nikdo o takové prvoplánové žvásty, zejména v těžkých chvílích, nestojí.
|
Aby taky ne, vždyť když máte lepší sociální a materiální podmínky než zbytek společnosti, je jednodušší hlásat, že vnější podmínky mají téměř nulový vliv na pocit štěstí. Jinými slovy: Jestliže se šťastní necítíte, můžete si za to, milánci, sami!
Tahle rádoby pozitivní atmosféra ale vede k pocitu sebeobviňování – takže je to moje chyba, že se cítím tak blbě?! Jenže co s těmi negativními pocity, které nejde necítit. Začnete je tedy skrývat. Ignorovat.
Tím, že je nezpracujete, tlakuje ve vás emoční papiňák. A pod něj ještě přikládá urputná snaha na ty negativní věci aspoň nemyslet. Jenže když na něco nemáme myslet, tak co děláme? Přesně tak – myslíme na to o to víc. A o to víc se negativních pocitů a následné viny, že navzdory úsilí pořád cítíme, co nemáme, dostaví.
„Emoce jsou fyziologický děj. Zjednodušeně by se dalo říct, že se dějí samy od sebe. Vědomou vůlí ale můžeme ovlivnit, jak s vlastními pocity naložíme,“ říká psycholožka Barbora Blažková z BodyMind CZ.
„Pokud se rozhodneme svoje emoce neposlouchat či potlačit, hrozí, že nás zaplaví v ten nejméně vhodný okamžik. Že se stane naším hromosvodem někdo, kdo si to nezaslouží. Že se přenesou do těla a somatických obtíží – typické jsou bolesti hlavy, ztuhlá bedra či trapézy,“ vypočítává Barbora Blažková a upozorňuje, že do našeho vnitřního kompasu patří všechny emoce, tedy nejen ty, které označujeme jako pozitivní. Nesou s sebou důležitou informaci, zda jdeme dobrým směrem, či nikoli.
„Osobně jsem velký fanda hněvu a vzteku. Je v nich spousta energie,“ vysvětluje psycholožka. „Typicky se cítíme naštvaní, když vnímáme nespravedlnost, když někdo narušuje náš osobní prostor, když se kolem nás děje něco nesprávného. Nazlobení býváme, když je potřeba zmobilizovat síly, zasáhnout. Hněv nám může dodat energii ozvat se, vymezit se, bojovat za hodnoty, které považujeme za důležité. Pomáhá nám postavit se za sebe, za slabší, za ty, kteří bojovat nemohou.“
Tři ku jedné
Z toho plyne, že všechny emoce jsou v pořádku, tak je necejchujte. Každá má potenciál stát se dobrým sluhou i zlým pánem. I ta pozitivní. Jako jeden z nežádoucích rysů pozitivního myšlení popisuje německý expert na sebemotivaci Reinhold Stritzelberger pasivitu: „Vede k tomu, že člověk složí ruce do klína a čeká, co se stane. Jistě, nic vám nebrání, abyste zasadili růži a intenzivně mysleli na to, jak rostlinka sílí a prospívá. Statistika je ale neúprosná. Celkem jasně z ní vyplývá, že růži mnohem pravděpodobněji víc než vaše myšlenky prospěje, když ji budete zalévat, hnojit a pečlivě se o ni starat.“
Reinhold Stritzelberger v této souvislosti připomíná starou arabskou moudrost: „Bohu důvěřuj nade vše, ale nejdřív si velblouda musíš uvázat.“ Tam, kde přestává pozitivní myšlení, začíná myšlení angažované, o kterém mluví v jedné ze svých nejznámějších knih s názvem Tajemství sebemotivace.
Tímhle vším vás nechceme nabádat, abyste se ponořila do svých negativních emocí a nechala se jimi unášet lhostejno kam. Spíš upozorňujeme, že než sedět na pochybné růžové lodičce je praktičtější naučit se plavat a udržet směr ve všech emocích, ať už si vysloužily jakoukoli nálepku.
Otázka tedy zní: Kolik pozitivity a kolik negativity je tak akorát? Vědci to spočítali – je to 3 : 1. Jejich vzoreček neznáme, ale prý je to ten správný poměr, v jakém bychom měli ty které emoce prožívat a vyjadřovat, abychom úspěšně plnili své cíle a zároveň nebyli otravní.
„V životě přicházejí chvíle, kdy není vše prozářené sluncem. Je tudíž přirozené, že si potřebujeme zanadávat a zmobilizovat síly ke změně situace. Poplakat si a využít podpory a péče okolí. Nebo třeba asertivně odstřihnout ty, kdo si od nás jen berou a nedávají nic zpět. V takových chvílích mohou být emoce, které máme tendenci označovat za negativní, namístě. Naučte se jim naslouchat. Místo jejich potlačení nebo utápění se v nich jim dejte průchod produktivním způsobem. Zvýšíte tak své šance na dosažení životní rovnováhy, kam patří plus stejně jako minus,“ říká psycholožka Barbora Blažková.
