Spálila jsem mosty, odletěla s novou láskou za moře a začala tam docela jiný život. Začátky v cizině, která mi byla kulturně cizí, nebyly snadné, ale můj milovaný mě ve všem podpořil, porozuměla jsem si i s jeho rodinou a po čase jsem se tam začala cítit doma, naučila se jazyk,našla si práci... Jediné, co mě trápilo a bolelo u srdce, bylo, že jsem ztratila kontakt se svými dětmi.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Bývalý přítel mi mou zradu nikdy neodpustil a stejně tak to bylo i s dětmi. Zmizela jsem z jejich života a oni se s tím všichni zřejmě docela dobře sžili. Prostě jsem pro ně přestala existovat. Když u mě opadla první vášeň a zahlcení láskou, zkoušela jsem expartnera i děti kontaktovat, ale nikdy žádná odpověď nepřišla.
Po čase jsem se s tím vyrovnala, bohužel jsem tak ztratila možnost být matkou a vychovávat své děti. S novým mužem se nám nikdy nepovedlo stát se rodiči. Přesto jsme spolu žili v krásném harmonickém vztahu, který nebyl sice bez mráčků, ale byl velmi naplněný a spokojený. Pak ale vážně onemocněl a po delší nemoci bohužel zemřel.
Ocitla jsem se tak v zemi, kde jsem se nenarodila, ale kde jsem zapustila kořeny, obklopena novou rodinou a přáteli, ale přesto tak hrozně sama. Znova na mě padla touha potkat se po tak dlouhé době se svými dětmi a pokusit se navázat zpřetrhané vztahy. A tak jsem si koupila letenku a odletěla do své bývalé vlasti.
Příběh Markéty: Po smrti blízkých můj život ztratil smysl. Nevím, co dál |
Dalo mi to dost pátrání, ale přece jen se mi nakonec podařilo zjistit, kde bydlí. Hodně mi pomohla teta mého expřítele, kterou jsem kontaktovala a která, sama také matka, pochopila mé rozpoložení a držela mi palce, aby se mnou děti aspoň slovo ztratily.
Začala jsem u dcery, která už má svou rodinu a děti. Ta mě ale ani nepustila přes práh. Dívala se na mě chladnýma očima a prohlásila, že jsem jí i bratrovi zničila dětství a že mi to nikdy neodpustí. Nemám prý počítat s tím, že někdy uvidím svá vnoučata. Nechce je prý zbytečně stresovat.
Prozradila mi také, že její otec už je také po smrti. A neodpustila si poznámku, že i za tím může být to, jak jsem se tehdy před lety zachovala. Se synem jsem se setkala na neutrální půdě, souhlasil, že zajdeme na kávu. Byl mnohem méně konfrontační než jeho sestra, ale i tak jsem cítila, že jsem pro něj cizí ženská a že se na mě stále zlobí.
I když jsem dětem svěřila, že jsem se je celá léta pokoušela marně kontaktovat, stejně to nedopadlo dobře a já odletěla domů s očima opuchlýma a rudýma od pláče. Slíbila jsem si ale, že to nevzdám a že zkusím najít cestu ke své zpackané minulosti. Chtěla bych vědět, jak se dětem daří, jestli jsou šťastné, co dělají, co mají rády, jak vyrůstají moje vnoučata... Jenže nevím, odkud začít.
Leona
Názor psycholožky čtěte na další straně.
