Nemůžu si stěžovat, v životě vždycky štěstí stálo na mé straně. Po škole jsem se uchytil v perspektivním oboru, jehož důležitost neustále rostla, a tak jsem se vypracoval v nadnárodní firmě na slušnou pozici, která s sebou nese spoustu dobrého, ale i toho špatného.
Co se týká finanční stránky, tady si rodina nemůže stěžovat. Žijeme si opravdu dobře, ve vlastním velkém bytě s terasou, dětem dopřávám sportovní vyžití na nejlepší úrovni, dcery závodně hrají tenis, jezdíme na dovolenou k moři, v létě na kolo, v zimě na lyže.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Žena si může dovolit ten komfort, že pracuje jen na půl úvazku, a to se ještě více méně věnuje svému koníčku, který je jí prací. Dětem spoříme na budoucnost i školy, rád bych, aby studovaly v zahraničí, pokud budou chtít. Samozřejmě máme kromě mého služebního vozu ještě soukromý automobil, který využívá převážně manželka. Zkrátka nic nám nebrání v tom, abychom si žili spokojeným rodinným životem.
Jenže je tu jeden problém, začal jsem mít podezření, jestli jsem skutečně otcem všech našich dětí. Konkrétně se jedná o to třetí, které se má teprve narodit. To podezření je navíc podepřeno tím, že jsem pracovně hodně často mimo republiku. Odjíždím vždy na několik týdnů až měsíců, takže i náš intimní život je omezen jen na část roku.
Když mi manželka oznámila, že po skoro třinácti letech od narození druhé dcery čekáme miminko, pocítil jsem zprvu radost, snad jsem i zadoufal, že to konečně bude kluk, pokračovatel rodu. Ovšem pak jsem si dal dvě a dvě dohromady a zdálo se mi divné, že to časově moc nevychází s jeho početím a mou nepřítomností doma.
Příběh Zdeňka: Chci se stát otcem, moje žena je proti. Kamarádka nabízí řešení |
Ať počítám, jak počítám, nějak mi to nevychází. První třetinu tohoto roku jsem hodně cestoval, ale je pravda, že párkrát jsem se doma stavil na víkend nebo pár dní. Nedělal jsem si ale čárky, kolikrát jsme měli s manželkou sex, jen si lehce pamatuji, že poslední dobou jsme měli napjatější období a nějak zvlášť jsme tyto věci neprožívali.
O to víc mě překvapila novina, kterou na mě vybalila s tím, že už je ve třetím měsíci, protože si chtěla být stoprocentně jistá, že vše jde, jak má. Když jsem projevil podivení nad tím, že mi to neřekla dřív, pustila se do mě, že přece pořád nejsem doma a že se o ni stejně vůbec nezajímám. Jenže to mi jako vysvětlení přijde dost divné.
Naznačil jsem obavy, jestli je to dítě opravdu moje, když jsem poslední měsíce skoro nebyl doma. To ovšem vyvolalo hysterickou scénu, jakou jsem dosud u mé manželky nikdy nezažil. Nechybělo ani balení kufrů, třískání dveřmi a sprosté nadávky. Nevím, možná jsou to jen hormony, fakt už se nepamatuji, jak se chovala, když byla těhotná naposledy. Ale stejně mě to moc neuklidnilo.
Možná je to dítě opravdu moje, vyloučit to nemohu. Jenže co když je to jinak? Nevím, mám si nechat udělat nějaké testy, až se narodí? Nebo ho budu stále pozorovat a zkoumat, jestli mi je v něčem podobné, nebo ne? Nebo jsem snad jen paranoidní a měl bych mít prostě jen obyčejnou radost?
Miloš
Názor psycholožky čtěte na další straně.
