„Moje nejnižší váha v dospělosti byla 69 kilo, při mé výšce 176 centimetrů tak akorát. Pak jsem po nějakou dobu vážil 72 kilo. No, a časem jsem došel až na 88 kilogramů. Vůbec jsem nechápal, kde ta kila navíc mám, nepřišlo mi, že bych tak nabral. Ale moje neustále se zmenšující oblečení bylo důkazem, že tloustnu,“ říká Zbigniew Jan Czendlik.
Pod ornátem sice nějaké to kilo schová, ale protože si potrpí na sportovně elegantní módu, větší bříško se mu už zakrývá hůř. A tak si domů koupil osobní váhu a rozhodl se, že shodí.
„Přesně vím, proč jsem za poslední léta tolik přibral. Nerad plýtvám potravinami, jídlo mám rád, svou roli hraje věk a taky elektrokolo, na kterém jezdím. Je to paráda, protože bez funění vyjedu každý kopec, akorát při tom nespálím žádné kalorie,“ směje se lanškrounský farář, který je podle svých slov také velký sportovec.
„Děsně se mi příčí tlustí mniši z barokních obrazů, mnoho lidí si tak služebníky boží představuje. Já ale nechci vypadat jako barokní andělíček! A tak jsem si řekl, že baroko odkládám. Něco málo jsem pro to udělal už na začátku roku a půst, který my křesťané držíme před Velikonocemi, mi v tom taky pomohl,“ usmívá se.
„Zásadní byla Popeleční středa, která je zároveň dnem přísného půstu. Ten den jsem si dopřál jedno jídlo dosytosti, ale bez masa. Poté jsem se v jídle držel i v běžné dny, omezil jsem zobání a úplně jsem vypustil tvrdý alkohol, protože nějakého toho panáčka slivovice mi sem tam někdo nabídne. Naopak víno mám jako kněz v popisu práce, toho si skleničku rád dám vždycky.
Když Zbygniew Czendlik zjistil, že váží 88 kg, rozhodl se shodit za pomoci půstu.
„Každý pátek jsem byl v jídle zdrženlivý o něco víc, protože i tyhle dny jsou v tomhle období pro křesťany postní. Další důležité datum je Velký pátek, den Ježíšova ukřižování, ten letos připadl na 10. dubna, to jsem také nejedl maso a dal si jen jedno sytější jídlo za den. Naopak o Velikonoční neděli, tedy na Boží hod velikonoční, který je památkou zmrtvýchvstání, jsem se už mohl normálně najíst jako vždy,“ prozradil kněz, který by už u zdravějšího jídla rád zůstal.
„Určitě se ale nehodlám stát otrokem zdravé výživy. Nic se nemá přehánět. Postní doba neznamená, že by se člověk musel přísně omezovat v jídle. V tom jsem benevolentní. Každý může dle svého rozhodnutí přistoupit i na nějaký postní skutek milosrdenství, udělat něco pro druhého, ušetřit na drahém jídle a ty peníze věnovat na charitu,“ vysvětluje Zbigniew, který nemá rád postavy podle tabulek.
„Osobně si radši popovídám s veselou ženou při těle, která je plná života, nežli s nervózní anorektičkou. Když jsem třeba pozval nějakou dámu na oběd, kolikrát se mi stalo, že si nedala jídlo a celou dobu popíjela jen perlivou vodu. Úplně mi zkazila radost, protože právě tím jídlem jsem jí chtěl poděkovat třeba za hezký rozhovor či za pomoc,“ postěžoval si farář a prozradil, jak to má s kuchařkou.
„Kdysi bylo postavení farské hospodyně čestné a zodpovědné. Dneska jsou ale na farách klasické hospodyně a kuchařky vzácností, takže mi nikdo doma nevaří. A mě samotného to nebaví. Moc rád a s láskou ovšem vařím pro návštěvy, dokonce jsem vloni vydal Farskou kuchařku,“ usmívá se sympatický farář, který se těší z jara: „Slunce mě táhne ven z fary na golfové hřiště a tenisové kurty. Přeji všem zdraví, lásku a naději.“
