Mám třicetiletého syna, kterého jsme si s manželem pořídili ve vyšším věku. Byl naším vymodleným dítětem, ze zdravotních důvodů se mi nedařilo dříve přijít do jiného stavu. Dítě jsme si s mužem velmi přáli a naštěstí nám bylo dopřáno stát se rodiči. Honzík byl naším sluníčkem na stáří, jak jsme někdy v legraci říkávali. Nikdy nás nezklamal, velmi dobře studoval a nyní pracuje ve vysoké pozici v jedné zahraniční firmě a daří se mu dobře.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Musím dodat, že syn je ženatý a má dvě malé děti. S rodinou bydlí v rekonstruovaném domě nedaleko od mého bytu. Zdálo by se tedy, že je všechno v nejlepším pořádku. Mám mladé blízko, kdybych něco potřebovala. Dočkala jsem se hezkých a šikovných vnoučat. Přesto není vše tak růžové, jak by mohlo být.
Hlavním zdrojem mého stresu jsou moje vztahy se snachou. Je hodně přísná a striktní, nedá se jí moc oponovat. To, co si ona přeje, to se obvykle stane. Každý jí raději ustoupí. Ani nevím, jak se to stalo, ale nechala jsem se dotlačit do situace, kdy jsou děti u mě častěji než doma. Hlídám je, ať jsou zdravé, nebo nemocné. Dělám s nimi úkoly do školy, vyzvedávám je z kroužků. Ona nemá čas, má podobně jako syn náročnou práci.
Kromě toho ode mě očekává, že k nim domů aspoň jednou za týden zajdu a vyžehlím prádlo, pomůžu s úklidem, uvařím nebo udělám něco na zahradě. Jsem z toho často hodně unavená, ale nestěžuju si. Vím, že je syn se snachou šťastný, a nechci, aby byly v rodině problémy.
Příběh Veroniky: Matce je jedno, jak se mi daří. Nechce ani vidět moje děti |
Je to ale docela vyčerpávající. Děti jsou fajn, ale někdy trochu divočejší. Se snachou se navíc neshodneme ohledně výchovy. Já dávám přednost laskavosti, hravému přístupu a domluvě, zatímco ona je přísnější a trvá na svých pravidlech. To mezi námi vytváří napjatou atmosféru, která se občas přenáší i na děti.
Máme také problém otevřeně se spolu bavit o tom, co některou z nás trápí nebo rozčiluje. Buď spolu skoro nemluvíme, nebo se naopak pohádáme, často kvůli nějaké malichernosti. I když mám na mysli hlavně štěstí mého syna, někdy se cítím velmi vyčerpaná a nešťastná. Mám pocit, že se obětuji pro ostatní a nikomu na mě nezáleží.
Heda
Názor psycholožky čtěte na další straně.
