Příběh Veroniky: Matce je jedno, jak se mi daří. Nechce ani vidět moje děti

Jsem jedináček a vyrůstala jsem od pěti let, kdy nás otec opustil, jen s matkou. V podstatě jsem však trávila většinu času u babičky s dědou, protože moje máma měla pořád hodně práce, a tak mě hodně často hlídali. Máma už se nikdy znovu nevdala, má ovšem přítele a já jsem pro ni tak trochu vzduch.

Dřív jsem si neuvědomovala, že mám s mámou dost divný vztah a že mi chybí taková ta blízkost, kterou asi prožívaly moje kamarádky. Já měla mámu spíš jako takovou superstar, která je krásná, úspěšná a já se těším na to, až si na mě udělá čas. S babičkou to bylo jiné, ta byla fajn a hrozně srdečná, ale bohužel už tu není ani ona, ani dědeček.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Před lety si máma našla přítele, se kterým se odstěhovala docela daleko od města, kde bydlíme. Oba jsou docela úspěšní ve svých kariérách a také něco zdědili, takže si postavili velký dům, kde si žijí sami pro sebe.

Nějak zvlášť mi to nevadilo, protože jsem od osmnácti zvyklá se o sebe starat sama, mám pronajatý byt a od mámy jsem nikdy nebyla zvyklá nic chtít. V podstatě si jen jednou za čas zavoláme nebo se ze zdvořilosti navštívíme na narozeniny či Vánoce.

Mám svůj život

Když jsem se seznámila se svým manželem, ani jsem to mámě neřekla, nebyly jsme nikdy zvyklé na nějaké svěřování. Svatbu jsme měli v době covidu, a protože ani on se svými rodiči nějak extra nevychází, rozhodli jsme se pro malý obřad jen ve dvou se svědky. Rodičům jsme vše oznámili až ex post, nadšeni z toho nebyli, ale co už mohli dělat.

Nyní už spolu máme dvě děti, starší dceři jsou dva roky a mladší syn se narodil letos na jaře. Teprve jako matka jsem si naplno uvědomila, jak pochroumaný vztah spolu s mámou máme. Nejen, že neprojevila žádné velké nadšení, když jsem jí řekla, že jsem těhotná, ale ani se neobtěžovala mě třeba navštívit v porodnici.

Na moji dceru se poprvé přijela podívat, když jí byly tři měsíce, a syna od narození viděla jednou. O tom, že by třeba pohlídala nebo si přišla s dětmi pohrát či si je pomazlit, jako to dělají jiné babičky, ani nemluvím. Co se týká dárků, něco donesla, ale spíš to na mě dělalo dojem, že se chce předvést, než že by jim chtěla udělat radost.

Na prvním místě je ona

Vlastně se není čemu divit, ani se mnou, když jsem byla malá, si nehrála nebo se mnou nic nepodnikala, vždycky měla sama sebe na prvním místě. A asi je to tak pořád. Ještě snad o svého přítele se doopravdy zajímá, ale jinak jí na nikom nezáleží. Je sice úspěšná a krásná, ale taky chladná a sobecká.

Příběh Hany: Babička s dědou upřednostňují sestřiny děti, moje kritizují

Můj muž říká, že si z toho nemám nic dělat, že jsme pro ni asi cizí lidi, ale mně to je po těch letech nějak líto. Kromě mámy jiné příbuzné nemám, s tátou ani jeho rodinou se nestýkáme, matka je také jedináček a jak jsem říkala, prarodiče z její strany už nežijí.

Nechci si nějak stěžovat nebo se rouhat. Jsem šťastná, že mám úžasné zdravé děti a muže, který je mi oporou a parťákem. S jeho rodiči a rodinou jeho sestry se vídáme, ale úplně jsme si nesedli. Prarodiče se věnují hlavně vnoučatům od dcery a o naše děti z jejich strany není velký zájem, spíš jen tak na oko, aby se neřeklo.

Nevím, jak to popsat, ale v poslední době cítím takovou divnou prázdnotu a je mi líto, že děti prakticky nemají babičku s dědou. Pro mě to byli nejdůležitější lidi v životě a strašně moc mi dali. Je velká škoda, že se pravnoučat nedožili, určitě by z nich měli velkou radost a dávali jim takovou lásku, jako dávali mně. Ráda bych to s mámou nějak napravila, ale nevím, jak na to a jestli o to vůbec stojí.
Veronika

Názor psycholožky čtěte na další straně.