S Martou jsme se seznámili na střední škole. Byla mezi spolužačkami jako zjevení. Chytrá, sošná, neohrožená, vždycky svá. Ani jsem nemohl uvěřit, že se dala dohromady právě se mnou. Náš vztah přečkal i odloučení, když po maturitě odjela na rok dělat au pair do Německa. Po čtyřech letech vztahu jsme se vzali a začali spolu bydlet.
V té době už jsem měl nastartované podnikání, ona díky jazykovým znalostem sehnala dobře placenou práci, tak jsme si vzali hypotéku a postavili domek na malém městě, kde se nám krásně žije.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Máme tu spoustu známých v podobném věku, protože se tu usadily i další mladé rodiny, které tu před časem postavily dům nebo koupily byt. Chodíme spolu hrát volejbal, do hospody, na výlety nebo organizujeme různé komunitní akce. Jediné, co mě mrzí, že většina z nich se od nás liší. Mají totiž děti, nebo jsou aspoň v očekávání.
My stále nic. Marta nechce. Mluvili jsme o tom mnohokrát a často se kvůli tomu i pohádáme, ale s ní nic nehne. Je paličatá a prý se rozhodla. Tvrdí, že mě miluje a chce se mnou být, ale nemám ji prý nutit k něčemu, pro co se bytostně nerozhodla. Má za to, že svět je poslední dobou na tom tak špatně, že není správné přivádět do něj další bytosti, které se rozhodně budou mít hůř než se máme my, pokud rovnou civilizace nezanikne.
Mně to tedy přijde dost přehnané, co vím i od svých prarodičů, tak děti se rodily i za války, nakonec i na Ukrajině tomu tak dneska je. Jenže ona si nedá říct. Já se s tím ale nedovedu smířit, protože jsem nikdy nechtěl zůstat bezdětný. Přijde mi, že dítě je pokračování naší existence, smysl života. Nakonec jsem postavil i ten dům, zasadil strom a založil firmu, kterou bych jednou rád předal potomkům.
Trápí mě to tak moc, že jsem se nedávno trochu picnul s kamarádkou po volejbalovém turnaji. Ptala se mě, co je se mnou, že jsem takový skleslý. Tak jsem to na ni všechno vysypal a přiznal se k tomu, že chci být otcem, ale moje žena je proti. Kamarádka se tvářila trochu pobaveně, myslím, že čekala něco horšího. Ale jak jsme spolu tak popíjeli a svěřovali se, tak mi navrhla dohodu.
Ona je single a nemůže najít kloudného chlapa. Čas jí utíká, biologické hodiny tikají a ani ona nechce umřít bezdětná. Tak vymyslela, že bychom se domluvili a dítě si pořídili společně. Bylo by to jen naše tajemství, ona by ho vychovávala jako samoživitelka. Já bych na něj přispíval a mohl se s ním vídat, kdykoli budu chtít.
Příběh Martiny: S mužem se neshodneme na výchově. Někdy už je to na rozvod |
Přiznám se, že v tu chvíli mi to, asi jak jsem byl posilněn alkoholem, přišlo jako super nápad. Jenže jak se mi to pak rozleželo v hlavě, tak nevím, jestli to není nesmysl. Za prvé bych neměl kompletní rodinu, jak jsem si přál, ale tajného levobočka, čehož bychom jednou mohli všichni litovat.
Navíc to není fér ani k mé ženě, která je sice paličatá, ale mám ji rád a opustit ji nechci. A co kdyby se mezi mnou a kamarádkou nevyvíjelo všechno ideálně? Mohla by i s dítětem z mého života zmizet nebo mě naopak vydírat a tlačit ke zdi. Na chvíli jsem už myslel, že mám řešení, ale stále se nemohu rozhodnout. Nechci být v téhle celé situaci za hlupáka a jednou litovat…
Zdeněk
Názor psycholožky čtěte na další straně.
