Náš příběh začal někdy před deseti lety na vysoké škole, kde jsem se seznámila s mým současným manželem. Je o dva roky starší, potkali jsme se na koleji a jak už to tak chodí, zamilovali jsme se do sebe, začali spolu chodit a po mých státnicích se vzali.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Krátce poté jsme se odstěhovali do rodinného domku k jeho rodičům, kteří nám nabídli přízemí po babičce. Byla to skvělá nabídka, už proto, že ani jeden z nás jsme neměli žádné úspory, práce v akademickém sektoru taky nějak zvlášť „nesype“ a my toužili po tom, že založíme rodinu.
Tedy nespěchali jsme na to, chtěli jsme se nejdřív zapracovat v oboru, také si něco užít, cestovat a tak. Naši i jeho rodiče na nás několik let naléhali, kdy už si pořídíme miminko, ale docela dlouho jsme čekali. Věděli jsme, že času máme dost a chtěli jsme být na rodičovskou roli skutečně připraveni.
Když jsme si mysleli, že ta chvíle přišla, tak se to nějaký čas nedařilo, ale nakonec se nám narodil před čtyřmi lety první syn. A po roce ještě jeden. Neplánovali jsme to tak, ale vlastně jsem nakonec byla ráda, že nevypadnu na dlouho z pracovního procesu a kluci budou parťáci.
Manžel se v synech vidí, je opravdu hodně angažovaný otec, ale někdy mi to přijde spíše na škodu. Ve spoustě věcí kolem výchovy si totiž vůbec nerozumíme. Možná je to proto, že jsme byli každý vychováván jinak. Já spíše liberálně, on zase autoritativními rodiči. To mi ovšem došlo, až když bylo už pozdě...
Příběh Hanky: Manžel před rodinou utíká do práce, jsem na všechno sama |
Rodiče mého muže jsou oba učitelé, tchán učí matematiku na druhém stupni základky, tchyně chemii na průmyslovce. Nemůžu si na soužití s nimi stěžovat, jsou to hodní a praktičtí lidé, ovšem co se týká pravidel v domácnosti, přes ně nejede vlak. Já jsem naopak z umělecké rodiny, moji rodiče jsou trochu bohémové a u nás doma byl vždy chaos a takové roztomilé bezvládí.
Vlastně ani nechápu, jak jsme se s manželem mohli dát dohromady, ale asi se protivy přitahují, jak se říká. Odlišná výchova nás nijak nerozdělovala, na všem jsme se vždy domluvili. Jenže pak se narodil syn a bylo zle. Začalo to už tím, že mi manžel se stopkami měřil, kdy mám a nemám kojit, že to někde vyčetl. Marně jsem mu říkala, že jako matka na to mám intuici a vím, co dělat, lépe než on.
Pak jak začali kluci růst a bylo třeba je usměrňovat, narazili jsme tvrdě. Já jsem pro to, aby si děti pomyslně sáhly na horká kamna a vyzkoušeli si vše, co jde. Do ničeho je nenutím, chci, aby byli osobnostmi s vlastním názorem. Manžel ale do všeho jde s nějakými svými stereotypy, kluky by pořád okřikoval, organizoval a „šikanoval“.
Já jsem pro to, aby nejedli to, co jim nechutná. On si myslí, že děti by měly sníst to, co jim dáme na stůl. Já jsem pro, aby si hráli, s čím chtějí, manžel je pořád chce zabavovat a něco učit, až jsou z toho unavení a otrávení. Já je nechci trestat, spíš jim vysvětluju. On je kolikrát i výchovně plácne.
Jsou z toho u nás doma stále nějaké hádky. A nejhorší je, když se přidá babička, která samozřejmě zastává jeho stanoviska. Je to jedna krev, jak se říká. Někdy si myslím, že by bylo lepší, kdybychom ani žádné děti neměli. Kolikrát se i rozpláču ze zoufalství, ale manžel nechce ani slyšet, že by změnil přístup. Má tohle nějaké řešení? Řekla bych, že jen rozvod...
Martina
Názor psycholožky čtěte na další straně.
