Mezi námi dětmi byly i velké věkové rozdíly, holek bylo trochu víc než kluků. Blbli jsme spolu v sadu, lítali venku, lezli na stromy, jezdili na kole, koupali se v rybníku nebo pomáhali dospělým v hospodářství. Vznikaly při tom mezi námi blízká přátelství i velké antipatie. Ale celkem jsme si vše vždycky nějak vyříkali.
Čas nás různě spojoval a rozděloval, někdo skončil na internátu ve městě, někdo se vdal či oženil a odstěhoval se, jiný zůstal doma, pár bratránků odjelo pracovat do zahraničí a už jsme se neviděli. I já jsem se rozhodla zkusit štěstí jinde, žila jsem pár let za oceánem, zkoušela různé práce, zažila vzlety i pády. Ničeho jsem se nebála, milovala jsem život a ráda zkoušela nové věci.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
V jedné komunitě, kde jsem žila, jsem zkoušela i různé techniky, které mi měly pomoci uvědomit si, kdo jsem a co se skrývá v zákoutích mé duše. Ale asi jsem to neměla dělat. Najednou se mi při jednom sezení vybavila vzpomínka na situaci, kdy mi ještě nebylo asi ani šest let. Figuroval tam jeden z bratranců, který shodou okolností již nežije, a ta vzpomínka měla sexuální podtext.
Nechci být moc konkrétní, ale byl to pro mě šok a doteď nemůžu tu věc dostat z hlavy. Možná se to ani nestalo, nevím, ale přijde mi, že to nemůže být jen výplod mé fantazie. Jedno je ale jisté, moje hlava to tehdy zřejmě schovala hodně hluboko do mého podvědomí a já o tom celé roky vůbec neměla tušení.
Probíraly jsme to s mojí kamarádkou, která je trochu „ezo“, a ta mi tvrdí, že mi tak Vesmír chce vysvětlit, proč mám komplikované vztahy s muži a že si to musím prostě vyřešit, jinak se neposunu dál. Dobrá, je mi třicet tři a nemám stálého partnera. Několik vztahů mi nevyšlo, ale nejsem v tom sama, tak to má i dost holek v mém okolí.
Příběh Pavly: Manžel mě láká na swingers party, jsem z toho zděšená |
Nikomu v rodině jsem se s tím nesvěřila. Už proto, že ten možný agresor už roky nežije, zemřel za podivných okolností v Jižní Americe, kam se hned po škole odstěhoval. S vrstevníky to probírat nehodlám, bratři by to stejně nepochopili a máma, ta by mi nejspíš řekla, že si jen něco vymýšlím, abych byla zajímavá.
Nechci se tomu nějak poddávat, ale je fakt, že od té doby, co se tahle vzpomínka objevila v mém životě nebo spíš hlavě, tak nemůžu s nikým spát, dokonce i fyzický kontakt s chlapem mi je odporný. Jako bych začala vnímat muže spíš jako predátory než někoho, s kým mi může být dobře. Hodně mě to polekalo, trápím se a nevím, co s tím.
Jarmila
Názor psycholožky čtěte na další straně.
