Bydlíme v rodinném domě, který jsme získali jako dědictví z manželovy strany. Když jsme se do něj stěhovali, byla to v podstatě ruina, ale za ty roky jsme ho tak nějak dali dohromady. Pořád je samozřejmě co dělat, jak na domě, ta na zahradě. Výhodou je, že k domu patří poměrně velký pozemek, na jehož druhém konci je veliká stodola, kde si můj muž udělal truhlářskou dílnu.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Je opravdu šikovný. Když jsme se poznali, pracoval mimo obor, ale v práci nebyl spokojen, tak jsem ho podpořila, aby se vrátil k tomu, čím se kdysi vyučil a udělal se pro sebe. Podnikání se mu velmi daří, zakázky se jen hrnou, dokonce musel najmout pomocníka, aby všechno stihl.
V práci se našel
Horší je však to, že se v práci našel natolik, že ho já ani děti prakticky nevidíme. Máme dvě dcery a syna. Nejstarší Bětce je deset let, Patrikovi osm a Zuzance tři roky. A všichni jsou něco jako pytel blech. Zejména Páťa mi dává docela zabrat, chodí do druhé třídy a se školou se hodně pereme. Je hyperaktivní a mám problém ho udržet u úkolů nebo ho přimět, aby se chvíli soustředil.
Bětka zase chodí na různé kroužky, kam ji vozím, malou Zuzku pořád tahám s sebou. Do toho se všichni pořád handrkují, hašteří a postrkují. A když přijdou nemoci, je to na mrtvici. Někdy mě z toho docela třeští hlava. Navíc jsme si na prosby dětí pořídili zakrslého králíka, takže mám ještě jedno „dítě“ na krku.
Příběh Jarky: Syn se po rozchodu vrátil domů, jsme z toho na nervy |
Kdybych byla na mateřské, jako spousta mých kamarádek, tak by to ještě šlo, i když i tak bych byla docela vyšťavená. Ale já navíc pracuju na částečný úvazek pro mého původního zaměstnavatele, který mi poskytuje nadstandardní podmínky, můžu pracovat z domova (v tomto mi covid hodně ulehčil situaci).
Ale k dětem a práci mám na krku ještě celou domácnost. Úklid, vaření, drobné opravy. Když se v domě rozbije něco náročnějšího, tak to tak dlouho manželovi připomínám, že nakonec nevydržím a povolám si na pomoc nějakého řemeslníka na doporučení známých. Ne, že by to muž nezvládl, je šikovný, ale my ho doma prakticky nevidíme.
Je neustále zavřený v dílně, domů se chodí akorát najíst a vyspat. Co se týká dovolených, i tady už se víckrát stalo, že jsem nakonec jela s dětmi sama, protože on nestíhal a nemohl odložit dokončení nějaké zakázky. Vím, že si vlastně nemám na co stěžovat. Peníze domů donese, do hospody ani za ženskými nechodí, ale já si někdy připadám na vše tak zoufale sama, že se mi chce brečet.
Hanka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
