Starší syn pochopil, jak na tátu a je taky hodně po něm, takže si s ním v těchto věcech notuje, nebo se ho dokonce snaží občas trumfovat. Je mu třiadvacet, je už nějaký čas z domu, našel si dobrou práci u zahraniční firmy a s partnerkou žijí v pronajatém bytě v krajském městě. Mladšímu je sedmnáct, ještě nikdy neměl známost a bydlí s námi. Studuje gymnázium, hodně čte, hraje na klavír a je všechno, jen ne kopie svého otce. Je hodně citlivý a jemný, a kromě toho, že se dobře učí, taky miluje umění a zajímá se o ekologii a lidská práva.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Pro mého muže, který je stejně jako starší syn řemeslník, je už jen to, že kluk studuje, pomalu ostuda. Má za to, že studovaných lidí je u nás v zemi až moc a jsou navíc k ničemu, stejně je prý nakonec živí ti, kdo makají rukama. Nechtěl nejdřív ani slyšet o tom, že by šel syn na gymnázium, ale nakonec ho přesvědčila třídní učitelka na základce, která mu namazala med kolem pusy, jak má šikovného syna, který je jistě chytrý po něm a že by rozhodně měl studovat, když je takový talent.
Já osobně jsem ráda, že se synovi ve studiu daří a jsem odhodlaná ho podporovat i dál, aby šel na vysokou školu. Je opravdu chytrý, navíc má talent i na jazyky, a já budu jen ráda, když to dotáhne dál, než jsme to dotáhli my. Já mám sice maturitu na zemědělské škole, ale hned po ní jsem otěhotněla s prvním synem, a pak už byly pro mě děti na prvním místě. Žádná kariéra ani nepřicházela v úvahu, můj muž má v tomhle dost staromódní názory, ženská patří do kuchyně a rodinu má živit chlap.
Příběh Jarky: Syn se po rozchodu vrátil domů, jsme z toho na nervy |
Manžel je vyučený instalatér, o maturitu ani nestál, i když myslím, že by ji lehko zvládl. Není to žádný trouba. Ale u nich doma nebylo vzdělání nikdy priorita a nakonec proč taky. Vypracoval se, má svou firmu a dovede vydělat dost na to, abychom se měli dobře.
Každý den je u nás boj
Mladší syn na řemeslo ani nikdy nebyl, není extra šikovný na ruce. Zato je hodně citlivý a vnímavý, vždycky měl pochopení pro ostatní, hodně se zajímá o práva menšin a klimatické problémy, s čímž ale doma hodně naráží. Kdykoli na takové téma přijde řeč a jsou doma oba, myslím otec a syn, tak je z toho hádka, třískání dveřmi a někdy i slzy. Je mi to moc líto, nic na světě si nepřeju víc, než aby si ti dva rozuměli. Ale to je asi jen z říše snů.
Kolikrát je mi až smutno z toho, jakými jmény manžel syna častuje, snaží se ho přesvědčit o svém vidění světa, a když to nejde, tak ho různě ponižuje a uráží. Kluk je trochu paličák, a tak se většinou nedá a snaží se otce „ubít“ vědeckými argumenty, ale to na něj nefunguje. Je to prostě ztracené.
Příběh Anny: Syn se odmítá usmířit s otcem. Nevím si rady |
Když se syn s prásknutím dveří zavře do pokoje, já mám na krku rozčileného chlapa, který mi hučí do hlavy, že doufá, že z toho kluk vyroste, že to je snad jen pubertou, a že jestli za ním jednoho dne přijde, že se chce předělat na ženskou nebo že se chce oženit s chlapem, tak ho přetrhne jak hada. Kolikrát i říká, že to snad ani není jeho syn. Což tedy uráží zase mě. Prý, co to je za chlapa, když je jemný jak slečinka a není ani trochu mužný...
Synovi zbývají ještě dva roky do maturity, potom chce studovat na vysoké škole v jiném městě a plánuje, že se odstěhuje na kolej. To si myslím, že nám všem hodně pomůže. Jenže do té doby je ještě daleko a já nevím, jak to vydržím. Už jsem z toho opravdu špatná, je mi kluka líto, vím že ho to mrzí. Nevidím žádné dobré řešení, mám oba dva ráda a nenapadá mě, co s tím dělat.
Jana
Názor psycholožky čtěte na další straně.
