Lucie, Sofie a Filip
Lucie vystudovala francouzštinu a filologii na FF UK a psychologii ve Francii. Šestnáct let pracuje v nadnárodní komunikační agentuře jako ředitelka v oddělení PR a má dvě děti. Poprvé otěhotněla před třinácti lety, ale v těhotenství od partnera odešla. „Čekala jsem dceru a měla jsem havárii, byla jsem docela polámaná. Sofie naštěstí přežila. Jenže já zjistila, že nemám v partnerovi žádnou oporu, a tak jsem se rozhodla, že budu raději s dítětem sama.“
Když byl Sofii rok, znovu se vdala a otěhotněla. „Zdeněk od rodiny často odcházel a před porodem syna Filipa jsme se rozešli,“ říká Lucie s tím, že posledních deset let prožila sama se dvěma dětmi. „Koupila jsem byt na velkou hypotéku. Tohle místo v Praze byl můj cíl. Už když se narodila Sofie a vozila jsem jí tudy kolem v kočárku, říkala jsem si, že tady chci jednou bydlet, že to je moje další meta. Když o tom člověk dovede hluboce přemýšlet, tak si může do budoucna měnit procesy a realita se formuje k tomu, co si přeje,“ uvítala dokumentaristku v designově zařízeném bytě.
Kamera ji navštívila také v práci. „Agentura je pořád živá, je tu hodně mladých lidí a pro ženu, jako jsem já, která sama živí dvě děti, to může být i v něčem stresující. Můžu mít třeba i strach, jak to se mnou bude, až mi bude padesát, padesát pět, jestli budu pořád schopná si tu pozici držet. Pokud skončí takováto pracovní příležitost, musím být schopná se otáčet jinak a hypotéku splácet. Kde dělají třeba šedesátileté píáristky? To je možná hrozba.“
Ideální by bylo, kdyby se vztah přerodil do partnerství. To podle mě ve vztazích chybí.
Pro obě děti si přijeli tátové. Když Lucie osiřela, měla čas uvažovat. „Partnerství mi někdy chybí, ale musí k tomu být ten správný partner. Jenže protože úplně nikdy asi nebyl, tak mi vlastně neschází,“ uvedla a uznala, že jí někdy chybí obejmutí a podpora. „Ve volném čase mi rozhodně partner nechybí, protože mně je se sebou samotnou dobře. Ten muž by musel mít hodně stejné nebo přínosné zájmy, aby byl se mnou nějakým způsobem propojený. Nekonkuruje totiž ostatním mužům, ale konkuruje mě samotné,“ přiznala upřímně.
Další natáčení se odehrává na chalupě po babičce. „Chalupa je stará asi sto padesát let, postavil ji otec mojí babičky. Ta na Velikonoce zemřela, bylo jí devadesát šest let, a o chalupu se teď stará moje máma a já bych jí měla nějak pomáhat,“ vyprávěla Lucie s tím, že běžně to není možné. „Je tady strašně fyzické práce a já nejsem žádný chalupář,“ řekla a zároveň si posteskla, že právě na chalupě jsou pořád takové momenty, během nichž si člověk uvědomí, že je třeba mužská ruka – chlap, který postaví plot, co padá, podepře větev nebo poseká trávu, všechno spraví.
Dokonalé dítě nebo případ pro sociálku? Názor je na divákovi, říká Erika Hníková |
„Ještě jsem nepotkala manuálně zručné chlapy. Určitě takoví jsou, protože je někdo doma má, ale když by byl nějak nakombinovaný, nebyl jen manuálně zručný, ale i chytrý, a mohla bych k němu za něco vzhlížet, tak by to určitě bylo fajn. Samozřejmě však nezáleží jen na tom, že umí postavit plot. To je trochu málo, to ho raději nechám spadnout.“
Film nemilosrdně odhalil její bezradnost při stavbě stanu na zahradě. „Stan je přesně ten moment, kdy jsem nešťastná, že tady není nějaký chlap, který by ho rychle postavil,“ komentovala Lucie situaci a na otázku, zda má nápadníky, odpověděla, že pořád, ale stále to není ono.
„Třeba se to nějak vyvine. Ideální by bylo, kdyby se vztah přerodil do partnerství. To podle mě ve vztazích chybí. Nějaká zamilovanost tam ze začátku je, pak zmizí a lidi zjistí – a to byl i můj případ –, že to bylo na prd, že vztah nemá na čem stát, nemá hlavní, pevné základy, chybí úcta, partnerství, porozumění, které se musí budovat… a člověk nesmí být vzteklý – jako třeba já,“ směje se Lucie.
