Příběh Jarmily Po dovolené jsem na zabití
Popravdě je mi ze sebe do breku, ještě nejsou ani Vánoce a já už mám šest kilo navrch. A to je víc než loni. Ptát se proč, je asi zbytečné. Přišlo zase to, co každý rok.
Jak čelit splínům?Choďte. Neseďte doma, i jednodenní výlet nebo krátká procházka, když je zrovna venku slunečno, přispěje k psychické rovnováze. Zahřejte se. Teplo zmůže překvapivě mnoho. Zajděte si do sauny, která prohřeje tělo a má blahodárné účinky na psychiku i imunitu, a do svého jídelníčku zařaďte záhřevné potraviny, jako jsou skořice, zázvor nebo chilli. Myslete na sebe. To znamená, že si dopřejete třeba návštěvu kadeřníka nebo masáž, zkrátka něco, co je vám příjemné. Uděláte-li dobře tělu, většinou se to odrazí i na duševním stavu. Mluvte. Jestli je vám zle, zajděte se vypovídat. Někomu stačí dobrý přítel, jinému ucho odborníka. Dusit v sobě cokoliv ale nemá smysl, může to vést k vážným psychickým problémům. Neničte se. Mnoha lidem přitíží sledování sociálních sítí, ze kterých na ně skáčou fotky zdánlivě šťastných známých. Někoho to srazí k zemi, protože má pocit, že jeho vlastní život nestojí za nic. Proto raději nasaďte digitální detox. |
Začne to v srpnu, kdy s rodinou jezdíme na dovolenou. Vždycky je to takový vrchol léta, vše si plánujeme už od března a v srpnu se to stane. Jenže spolu se závěrem pobytu už na mě přichází ten starý známý zmar.
Něco v mé hlavě mi začne našeptávat, že je konec, že končí prázdniny, že se budu muset vrátit ke každodennímu stereotypu, vstávat za tmy, chystat dětem svačiny, běhat do práce a z práce a pak zase do práce...
Když si toto představím, vím, že se začnu chovat jako šílenec. Jsem nervózní a podrážděná a už si nedokážu zbytek dovolené užít. Však se také pokaždé vracíme ve stavu, kdy má manžel už na letišti chuť jít zažádat o rozvod.
Ano, jsem nesnesitelná, i moje děti mi to říkají a moc nechápou, co vlastně blbnu. Ale já zase až tak neblbnu, prostě mi není dobře už jen z té představy, že bude podzim, natož když pak skutečně zaklepe na dveře.
Zjistila jsem, že jediné, co mi pomáhá ten nápor únavy a negativních myšlenek zvládat, jsou sladkosti. V cukrárně by mi rovnou mohli dát slevovou kartu, protože není dne, kdy bych tam nezavítala.
Ještě nedávno, dva nebo tři roky zpátky, jsem to měla aspoň trochu pod kontrolou a dokázala si zásobu cukru na nervy třeba pár dnů odepřít, teď už je to nemožné. Musím. Chci. Potřebuju. Pokud se „nenadopuju“, nefunguju.
Takhle to se mnou jde až do jara, vlastně jsem k ničemu, jenom se cpu a tloustnu. Až v březnu, když zakoupíme další zájezd na srpen, se moje mysl vzpamatuje. Začnu hubnout do plavek, těšit se, už nepotřebuju cukrárnu.
V tomhle kolečku od dovolené ke splínu přežívám dlouhé roky a nevím, zda se z něj dá nějak dostat. Není to zdravé ani dobré, moc mě to nebaví, a mou rodinu už vůbec ne. Ale jak si mám poručit?
Co by měla Jarmila dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
