Naše rodina nás tvoří. Nevybereme si ji jako své nejbližší přátele, se kterými se pak dobrovolně setkáváme. Ale vyrůstáme v ní, dospíváme v ní a ač si to neuvědomujeme, ovlivňuje naprostou většinu našeho dospělého života: včetně toho, co si myslíme, o čem jsme skálopevně přesvědčení, včetně našich reakcí a našeho chování.
PODCAST NA KAFIŽenský svět do uší. Empaticky, něžně i vtipně. Podcasty NA KAFI najdete na iDNES.cz, ale i na platformách, jako je Spotify, Apple nebo Google. Ať se vám dobře poslouchá...  |
„Od malého miminka se učíme nápodobou. A když nejméně patnáct let někoho kopírujeme, tak než se postavíme na vlastní nohy, jakkoli chceme, nebo nechceme, tyto vzorce do sebe do obrovské míry nasáváme a tyto návyky jsou v nás hluboce zakořeněné,“ vysvětlila lektorka emoční inteligence a psychoterapeutka ve výcviku Klára Dohnalová.
V podcastu NA KAFI řekla, že její klienti nejčastěji řeší míru ne/porozumění a nezdravou komunikaci s vlastními rodiči, vymezování se vůči nim a skrze to i rozvoj sebe sama, hledání vlastní identity.
Hledání viníka známe z dětství
Z rodin si často neseme nějaká nepochopená vnitřní zranění, která později přelijeme do křivdy. „Jsme navyklí ukazovat kolem sebe na ostatní, kdo za co může, že se mi toto děje. Když se ale dostaneme do tohoto bodu, tak se vzdáváme odpovědnosti, že tvoříme svůj vlastní život. A zároveň přehazujeme naše záležitosti a bolesti na někoho jiného,“ vysvětluje odbornice na lidskou duši, že zrovna tento vzorec si můžeme nést z výchovy, kdy se hledá viník po „průšvihu“ a kdy se dítěti vyčítá, že dělá něco špatně a má to dělat „správně“.
Podle Kláry Dohnalové nejpodstatnější přijmout odpovědnost sami za sebe. Uvědomit si, že i když do určité míry odpovídáme za naše vztahy, toto je mé místo, můj příběh, že teď si jdeme svým životem sami a tvoříme jej. Zkrátka přestat stále dávat vinu i odpovědnost prostředí, ze kterého pocházíme.
„Špatné jsou oba extrémy: když si rodiče zbožšťujeme, nekriticky přijímáme jejich pravdy a považujeme je za naprosto neomylné, uctíváme je a jsme jim vděční až za hrob. Ale i druhá stránka vztahu, kdy své rodiče démonizujeme a svádíme na ně vše špatné, co se nám v životě děje. Ani jedna z polarit není zdravá, není to ta klidná fáze ve které nám je dobře,“ vysvětlila Klára Dohnalová s tím, že úcta k rodičům by se podle ní neměla tvořit toxicky vymáháním či dožadováním se, ale měla by vznikat přirozeně s naším vlastním vývojem.
O tom se u nás nemluví...
V podcastu jsme si povídaly i o tom, že každá rodina má své „báje“, tedy témata, o kterých mluví velmi často a hodně a všichni tomu dávají velkou energii. A pak jsou ta témata, o kterých se z nějakého důvodu záměrně nemluví. V nich tkví často řada problémů.
„Jsem zastánce toho, že pokud to někde tlí, je třeba ta témata otevírat a ptát se proč. Nemusí to být zrovna na rodinné oslavě, ale za mne je to třeba. I proto jsem možná neoblíbený člen rodiny,“ směje se Klára.
Zároveň dodává, že konfrontovat příbuzné, nebo i jen začít řešit nepříjemnosti v rodinných vztazích, je mnohem náročnější, než pěkně od plic zpražit kamarádku. Emočně jsme s příbuznými mnohem provázanější, je tam rodinné pouto, jsou tam vazby, které vznikly už v raném věku jako první a které se vážou k naší základní potřebě bezpečí. A nad tím vším visí jakési společenské očekávání, že vše bude v harmonii.
Jak vyřešit ničivý vztah s toxickým členem rodiny? Jak se na nás podepisují rodiče a jak my se podepisujeme na našich dětech? A proč trpí silné a samostatné ženy v Česku často syndromem zlomené ženy? Poslechněte si nejnovější díl podcastu NA KAFI.
