Jste osminásobná mistryně světa v bojových sportech. A první Češka, která vyhrála titul mistryně světa v hand-to-hand combat neboli v boji zblízka. Jak moc vás už úspěch bolel?
Zranění samozřejmě ke sportu patří, ať už malá, nebo velká. Vykloubené prsty nebo naraženiny jsou na denním pořádku. Myslím, že na úspěchu není nejtěžší fyzická bolest, ale spíše ta psychická. Úspěch prostě bolí, ale asi jinak, než si člověk dokáže někdy představit. Občas mám pocit, že když v Čechách nespadáte do nějaké klasické škatulky, nejste součástí stáda a daří se vám, všem akorát lezete na nervy.
Nikdy jsem nerozuměla tomu, proč někdo někomu závidí. Možná to zní nafoukaně, ale myslím si, že si zasloužím být úspěšná. Makám od rána do večera a začínala jsem úplně od nuly. Když jsem byla malá, neměli jsme peníze, nastupovala jsem v otrhaném tričku a všichni se mi smáli. Všechny úspěchy mám vydřené. Nepotřebuji se nad nikoho povyšovat, nemám žádný talent, ale vím, že jsem větší bojovník než všichni okolo mě. Nikdy nic nevzdám.
Jsem povahou rváčka, a proto mi vyhovuje se jednoduše řečeno poprat. V hand-to-hand se můžeme házet na zem a vleže se škrtit, páčit a lámat ruce.
