V čem se liší disciplína hand to hand combat proti MMA? V čem je tento boj charakteristický?
Největší rozdíl je v tom, že máme speciální rukavice, ve kterých je takový písek s kamínky, což znamená, že to s nimi víc bolí. V boxu jsou rukavice spíš kvůli tomu, aby chránily, kdežto v hand to hand jsou takové otevřené, stejně jako u MMA. Na sobě pak máme kimono, za které se můžeme chytat a pak se soupeřem díky tomu různě házet. Nejsem si ale úplně jistá, jestli to je výhoda. Poté máme v pravidlech, že nesmíme podtrhnout kolena a lokty, jinak můžeme vše. Každý zápas je na pět minut, ale většinou tak dlouho ani netrvá.
Hand to hand před vámi trénoval i váš bratr.
Přesně tak, on s tím začal. Já jsem v minulosti jezdila na kolečkových saních, na kterých jsem měla těžkou nehodu. Po ní se mi blbě chodilo. Doktoři mi předpověděli, že už po ní nikdy nebudu chodit. Mezitím brácha dostal nabídku, protože je dobrý zase v grapplingu, to je takové to praní na zemi. Po několika zápasech mi řekl, že by mi ten sport určitě vyhovoval, protože já jsem takový tank. (smích) Tak jsem se rozhodla to také zkusit a zjistila jsem, že mi to jde, pravidla mi také sedla. Musela jsem si na ně hodně dávat pozor třeba v kickboxu, protože jsem pak používala nepovolené techniky, ale tady v hand to hand vlastně můžeme dělat téměř všechno.
Zápasíte jen s ženami?
Když jsou tréninky, tak i s kluky. S těmi trénuji radši, protože je můžu i pořádně bouchnout. Ale na závodech vždy jen s holkami. To jsme rozdělené do kategorií podle věku a váhovek. Já patřím do kategorie 70 kg.
Co se vám během zápasu honí v hlavě, jste hodně nervózní?
Hodně. Všichni ode mě totiž vlastně vždycky čekají nějaký výsledek, že přivezu medaili a podobně. Je to asi i tím, že se mi ve sportu daří. Kdybych někam přijela jako neznámá holka, tak si to asi tak neberu.
Máte nějaký svůj osobní klíč k úspěchu, například speciální techniku?
Myslím, že mám velkou sílu a jsem hodně rychlá. A asi i agresivnější než ostatní, což mi také pomáhá. I když jsem nervózní, tak se vlastně nebojím. Jsem taky celkem cílevědomá, že něco zkouším prostě tak dlouho, dokud to nevyjde. Občas je to demotivující, hlavně ve sportu, ale i v jiných věcech v životě, že se o něco člověk snaží, ale nejde mu to. Důležité je se na to nevykašlat, to je nejtěžší.
Když výjimečně prohrajete, přemýšlíte, kde jste udělala chybu?
Určitě. A to i když vyhraji, tak přemýšlím s bráchou a taťkou, co šlo udělat líp. Pro mě existuje prohrát a „prohrát“. Tím prvním prohrát myslím prohru třeba jen o malý kousek, což mě štve víc, než kdyby to třeba bylo o hodně. Pak také záleží na důvodu. Vzpomínám třeba na zápas s Kazachstánku, která je v národní gardě. Dlouho to bylo vyrovnané, a pak vlastně asi 30 sekun před koncem se stále nevědělo, jak to dopadne. Jenže za dalších 10 sekund se jí povedlo dostat mě do páky, ze které jsem se už nedostala. To mě asi naštve víc, než kdyby člověk dostal přes držku.
Rebelství proti stereotypům mě nakoplo k hvězdné kariéře, říká fyzička Falk |
Jaké bylo vaše nejvážnější zranění, je to běžné se zranit i třeba na trénincích?
Neměla jsem zlomený nos, což je úspěch. Jinak mám samozřejmě modřiny, jenže ty se zahojí naštěstí rychle. Měla jsem rozdrcenou nohu, ale vlastně se mi všechna vážnější zranění stala mimo sport.
Vy máte ale posunutý práh bolesti, je to tak?
Ano, to je občas problém. Něco mě pak bolí a já vlastně přemýšlím, jestli to je málo a já jsem zrovna ukňouraná (smích), nebo jestli je to něco vážného.
Je v Česku běžné, že se takovému sportu věnuje žena?
Já to beru úplně normálně. Tenkrát jsem začala sportovat kvůli šikaně a nikdo nepředpokládal, že bych nějak dlouhodobě dělala bojové sporty. Máma k nim neměla vztah, táta ale ano a podporoval mě v nich. Sice když mi bylo dvanáct let, zdálo se mu to taky divné, že bych se jako holka šla prát do ringu, ale nakonec jsem ve čtrnácti měla první závody. Nějak se to zvrtlo. Akorát jsme tedy měli dohodu, že budu vypadat jako holka. Což u mě není problém, já mám šaty a copánky ráda.
Chodí za vámi mladší holky pro radu? Píšou vám třeba na Instagramu?
My s bráchou vedeme tým dospěláků i dětí. Máme v týmu deset šikovných holek, rády si se mnou povídají o závodech a to si vždy říkám, že je super, že máme silný holčičí tým. Mám občas pocit, že se ve mně vidí, že se ptají a motivuji je. Zároveň si ale myslím, že ne všichni v Česku dávají bojovým sportům dobrou reklamu. Jasně, je tam nějaké násilí, přece jenom je to bojový sport, ale je fajn ho prezentovat přece jenom jako sport, co i něco přináší. Člověk si díky němu například vybuduje respekt, umí se bránit, nebojí se apod.
Vy jste několikrát byla v Uzbekistánu, co konkrétně jste tam dělala?
Ano, byla jsem tam poprvé na závodech, pak třeba s bráchou na závodech jako trenér, poté jsme tam domlouvali spolupráci s uzbeckou reprezentací. Tam berou sport na úplně jiné úrovni, tréninky jako tam jsem nikdy předtím nezažila.
Navíc si nás tam váží. Když do Uzbekistánu přijedeme, tak nám místní připravují různá překvapení a pocty. Oni si navíc hrozně váží cizinců, zvlášť když něco umíte. Sporty jsou tam velmi oblíbené, lidi nás tam tudíž poznávají. Návštěvy Uzbekistánu mi vždy hodně dají. V prosinci jsem tam trénovala v takovém vojenském kempu, kde se sejdou sportovci hand to hand a předáváme si zkušenosti. Koná se to v horách a je to hrozná zabíračka, ale baví mě to.
V Uzbekistánu je tedy normální, že zápasí i ženy?
Určitě, jsou tam hodně dobré zápasnice. Uzbekové byli vždycky dobří, ale teď utekli zbytku. Nedají se srovnávat, s Evropany vůbec a s ostatními vlastně taky ne.
Martina Ptáčková (1997) Je šestinásobná světová šampionka v kickboxu a dvojnásobná mistryně světa v hand to hand. Jako první Evropanka v této disciplíně také získala černý pás. Momentálně dělá doktorát z mezinárodních vztahů a pracuje na ministerstvu. Často jezdí do Uzbekistánu, navázala také spolupráci s tamní reprezentací. Jako malá si prošla šikanou, i proto teď vede projekt Šikana do klece. Jejím koučem je už od dětství její tatínek. Má bratra Josefa, který rovněž dělá bojové sporty, je čtyřnásobným mistrem světa v grapplingu. |
Vás ale trénuje pořád váš tatínek.
Já to mám tak, že v každém sportu mám jiného trenéra. Táta je můj mentor, který vše zaštiťuje a říká mi, na čem zapracovat.
A vaše cesta k hand to hand a kickboxu vedla tedy přes karate?
To byly spíš takové pohybovky, kopy do vzduchu a podobně, já jsem vlastně moc ani nevěděla, co dělám, bylo mi asi osm. (smích) Karate jsem tedy trénovala do jedenácti let a pak jsem přemýšlela, co budu dělat dál. A tehdy jsem zjistila, že mi to jde, tak už jsem u toho zůstala. Předtím jsem přitom ke sportům vůbec netíhla.
Jaký byl váš první turnaj?
Byl hodně vtipný, byl to mezinárodní turnaj v Praze v kickboxu. To jsem ještě vůbec nevěděla, která bije, a málem jsem ani nestihla nastoupit. Nevěděla jsem, kam si mám stoupnout a tak. Naštěstí jsem nakonec vyhrála.
Vy jste v hand to hand získala černý pás. Co tomu předchází?
Člověk musí mít jako první výsledky. Následně si vás musí všimnout svaz a oslovit vás. Tohle ale není jako například černý pásek v karate. Tady musí člověk ukázat, jak se umí prát, jak se umí orientovat v terénu a v různých situacích a nedá se na to moc připravit. Jsou tam těžké podmínky, je i pořadník. Člověk si vlastně musí projít takovým „programem“. Když to pak nesložíte, máte smůlu, protože další šance už nebývají.
Když už jste dosáhla takových výsledků, kam se dá ještě posunout?
V poslední době o tom dost přemýšlím, ale nejen ve sportu. Dělám si celkově nové plány. Já ke sportu ještě pracuji a dělám doktorát. Škola je pro mě důležitá, spolupracuji s Oxfordskou univerzitou. Bude mi 25, takže mám teď takové hodnotící období. S bráchou navíc máme i projekty pro šikanované děti a pro nevidomé, tak v nich bych určitě chtěla pokračovat.
Řekla byste mi o nich něco víc?
Velký smysl nám teď dávají naši svěřenci. Máme dvě mistryně republiky v bojových sportech, ale není to jednoduché, když člověk sám závodí. Nejde se prostě věnovat všemu najednou, musíme si i doma dost pomáhat, je toho hodně.
Poprvé jsem mezi kluky v kabině měla smíšené pocity, říká šéfka HC Sparta |
Trénujete každý den?
Skoro, někdy se například jen protáhnu. Naštěstí nejsem člověk, co by musel pravidelně trénovat. Někdo musí třeba třikrát denně a pak mu to chybí, já si ale můžu odjet na dovolenou a je to v pohodě. Nevím, jak je to možné, ale prostě nepotřebuji trénovat třeba pět hodin v kuse, baví mě dělat i jiné věci.
Čemu dalšímu se věnujete?
Baví mě psát, číst a učit se jazyky. Chtěla bych se naučit uzbecky, akorát tam je problém, že každý region má svoje nářečí. Oni si mezi sebou rozumí, ale přízvuk je jiný. Jako druhý jazyk je tam ruština, tu naštěstí celkem umím. Pak podnikám různé věci s bráchou a trénuji děti.
To je asi celkem výjimečné, jaký s bratrem máte vztah.
My jsme na sobě docela závislí. (smích) Jo, všechno děláme spolu, jsme tak silnější. Můžeme si pomáhat. Co mu nejde, to ho naučím, pak zase pomůže on mně, v čem mám zrovna problém a podobně.
Ještě zpátky k Uzbekistánu. Pozvali vás do národního týmu, co to znamená? Že tam nějakou dobu budete žít?
To bych určitě mohla, kdybych chtěla. Ale nikdy bych nechtěla bydlet mimo Česko, pro mě je rodina důležitější než věci okolo. Ale jet tam na dva měsíce a pak se vrátit, to je v pohodě, ale na rok si tam nedovedu představit žít. I když mně spoustu lidí říká, že jsem pitomá, že to je příležitost.
Ani vidina toho, že je tam sport dobře financovaný vás neláká?
Je pravda, že když je člověk vážně dobrý, jsou pro něj v Uzbekistánu úplně jiné možnosti než tady. Tady to jde horko těžko. Je pravda, že si tam připadám jako princezna. Uzbekové jsou velmi hodní. Když jsem tam naposledy byla, stalo se mi, že někteří jeli třeba 150 kilometrů jen kvůli tomu, aby mě viděli. Na 10 minut.
Otevřeně mluvíte o tom, že jste si jako malá prošla šikanou. Pomohl vám v tom hodně právě sport?
V ringu určitě respekt mám, ale myslím, že když mě někdo potká normálně v civilu, jak mě většina lidí zná, třeba v šatech, tak asi nechápou, co tam jako dělám. (smích) Naopak lidi z tréninků si podle mě myslí, že jsem rváč a zase nechápou tu druhou část, že nosím šaty a třeba je i předvádím. To jsou takové moje dvě části, vždycky cvaknu a přepnu na tu druhou a pořád jsem to já. Mám dvě osobnosti, které se perou mezi sebou.
V létě vám také přišel dopis z Kensingtonského paláce. O něm jste věděla předem?
Vůbec. My s bráchou spolupracujeme s ambasádou, jsme patroni DofE, což je Cena vévody z Edinburghu. Říkala jsem si, jestli to není přes to, protože hand to hand cvičí jednotky různě po světě. Ale bylo to kvůli něčemu jinému, jen o tom nemůžu příliš mluvit, ale určitě to je věc, co mi udělala radost, mám dopis vystavený mezi trofejemi. No, a Letos v září se osobně uvidím s princem Edwardem.
Mezi tím vším jste třeba ještě stihla odjet na stáž do Bruselu.
No, to jsem stihla. (smích) Dělala jsem asistentku jednomu českému europoslanci, Tomášovi Zdechovskému. Už je to tedy nějakou dobu zpátky. Ale jo, byla to také fajn zkušenost při škole, je dobré si vyzkoušet, jak tyhle věci fungují naživo.
Jak vnímáte svět sociálních sítích? Jste ráda, když vám někdo pogratuluje k úspěchu?
Určitě. Domů do Horních Počernic mi lidi někdy posílají i dopisy a dárky. Ale samozřejmě mi chodí i hodně hejtů, což mě vytáčí. Lidi prostě závidí. Vidí, že jsme byli pozvaní tady a tady a jsou naštvaní, proč oni ne. Já si ale vždy říkám, že máme všichni stejné možnosti. Naštve mě to, na druhou stranu si ale říkám, že mám asi nějaký kredit, když to těm lidem za ty hnusné zprávy stojí.
Na co jste ve vaší kariéře nejvíc pyšná?
Asi to nebude žádný úspěch a tak. Nejvíc jsem pyšná na svoji rodinu, že mě podporuje. Zní to sice asi jako klišé, ale ta podpora je hrozně důležitá.
Částečně jsem pak hrdá i na sebe. Já jsem na sebe sice hrozně přísná, vždycky si říkám, že bych mohla být dál a být lepší, ale líbí se mi na mně, že nic nevzdávám. Dám si na to případně delší čas a snažím se na tom zapracovat. Takže většinou se to pak podaří. Jinak, než jsem plánovala, ale podaří.
Chtěla byste jednou vést svoje děti k takovému sportu, co děláte?
Jo, určitě. Chci, aby sportovaly, ale když budou nejlepší v malování nebo ve vaření, ať dělají klidně to, hlavně, aby to nebyly flákači, ty nesnáším. Samozřejmě je ale ke sportu povedu a budu se snažit, aby se vyvarovaly těch chyb, co jsem dělala já.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
