Nedávno jste oslavila 94. narozeniny, co vás nejvíc potěšilo?
I přes to, že momentálně trávím kvůli potížím s hybností čas v centru pro seniory, květinových darů jsem dostala nespočet. A také telefonáty od blízkých i vzdálených, ty mě moc potěšily. Jeden známý se dokonce smál, že na mě stojí v telefonní frontě, vůbec se mi nemohl dovolat, měla jsem ten den pořád obsazeno. (smích)
Stále si podle dávné rady Olgy Scheinpflugové přidáváte na věku?
Ale to víte, že už ne. Myslím, že šest let před stovkou už tohle není nutné. Je ovšem pravda, že tohle mi kdysi Olga poradila, a já se její rady dlouho držela. Ve chvíli, kdy si žena začne věk naopak ubírat, je stará. Osobně si navíc myslím, že už hodně přesluhuji, že už bych tu dávno neměla být. Ale co se dá dělat, pán Bůh mi tahle léta dal, budu to tu ještě muset vydržet.
Tvrdíte, že jste nikdy nebyla zastánkyní cvičení a zdravého životního stylu. Jaký je váš recept na dlouhověkost?
Možná právě proto, že jsem si žila, jak jsem chtěla, žiju tak dlouho. Vždycky jsem jedla, až když jsem měla hlad, žádná pravidelnost v tom nebyla. Milovala jsem třeba kyselé rybičky, hlavně o půlnoci. Jedla jsem prostě to, na co jsem měla chuť. Jen mléka jsem se nemohla nikdy dotknout, na to mám bohužel alergii.
Na čem byste si nejraději pochutnala dnes?
Stále na těch rybičkách (smích) a pak miluji ústřice. Ty jsem kdysi v Jugoslávii objevila díky Bohouškovi Záhorskému a chuť na ně mě nikdy nepřešla.
Jak vás zasáhla současná situace okolo epidemie?
Nechci to zakřiknout, ale svým způsobem jsem momentálně skvěle chráněná. Nikdo sem za námi teď nesmí, žiju si v útulném pokojíčku, kde mám vše potřebné a je mi tu fajn. Dění samozřejmě sleduji v televizi, ale mám pocit, že ta prvotní hysterie a hrůza okolo pandemie pomalu opadává. Jakoby si lidé na tu novinku v jejich životech začali zvykat.
Dostanete se aspoň na chvíli na slunce?
Občas vycházím na malou zahrádku, která je součástí mého momentálního domova, a snažím se opalovat. To jsem vždycky milovala a podle komentářů mého okolí už mám prý pěknou barvu. Jinak hodně sleduji televizi a také hodně telefonuji. Mám navíc rozečtené tři knihy, jedna je zajímavější než druhá, takže nikdy nevím, kterou vzít do ruky dřív.
Na svém kontě máte jako autorka i spoluautorka pět knih a prý chystáte další? V jaké je fázi?
Nedá se říct, že bych chystala další, zatím mám spíš takovou vizi, jak by moje další kniha mohla vypadat. Měla by být o stáří, o tom, jaké to je, když je člověku najednou tolik jako třeba mě.
Jaké to podle vás je?
Člověk musí stát oběma nohama na zemi a nedělat si iluze. Ale stejně jako všechno i stáří se dá brát z té veselejší stránky, o což se já neúnavně snažím.
Máte jistě na co vzpomínat, jste jedním z mála žijících pamětníků, kteří se setkali s legendami stříbrného plátna.
To je právě ono. Jak říká sama vaše otázka, jsem opravdu jedna z mála žijících pamětníků, což by mohlo člověka zaplavit smutkem. Vždyť z mých blízkých vrstevníků už nikdo nežije. Ale jak říkám, snažím se tomu smutku příliš nepropadat.
Jsou okolo mě lidé o generace mladší, kteří mě mají upřímně rádi a já mám moc ráda je. Ale je to jiný druh přátelství, než jaké může vzniknout mezi vrstevníky. Člověka k člověku poutá hlavně doba, kterou společně prožili. Takoví lidé si navzájem rozumí natolik, že si nic nemusí složitě vysvětlovat. A tohle se nedá ničím nahradit.
Pamatujete večírky s Natašou Gollovou, Adinou Mandlovou či Lídou Baarovou. Zažila jste podobné dýchánky i v dnešní, moderní době?
To už ne, vzhledem k mému věku jsem na podobné akce moc zvána nebyla. Nemám ponětí, co se za dveřmi mého stáří odehrává. (smích)
Procestovala jste svět. Kam se ve svých vzpomínkách nejraději vracíte?
Mně se líbilo všude, kde jsem byla. Vždycky jsem si říkala: Tady je tak krásně, sem se musím vrátit! Ale vracela jsem se jen málokdy. Objevovala jsem další a další kouty planety, a na ty už objevené zkrátka zapomínala. Jsem moc ráda i za místa, která nebyla příliš malebná, ale o to víc pro mě silná tím, jak ovlivnila můj žebříček hodnot.
Máte na mysli vaši cestu do Indie?
Přesně tak. Vidět takovou bídu musí změnit snad každého. Hluboce mnou otřásl i pohled na zmrzačené děti, které prý mrzačí jejich blízcí jen proto, aby jim vyžebrali více peněz. Pro nás něco nepochopitelného, v těchto zemích naopak něco zcela běžného.
Loni jste získala rozhlasovou Thálii za svou roli v dramatizaci Obchodu na korze. Jak jste zvládala pasáže, které byly v jidiš?
Na tohle jsem měla poradce, který mou výslovnost kontroloval. Jidiš je navíc trochu podobná němčině, což je můj takřka druhý rodný jazyk, takže vše šlo jako po másle.
Díky vaší perfektní němčině jste se dostala i na jeviště vídeňského Burgtheatru. Co pro vás bylo v tomto jazyce největším oříškem?
Vzhledem k tomu, že moje babička byla Vídeňačka a já vyrůstala v německy mluvícím prostředí od malička, žádné potíže jsem s tím jazykem neměla. Dědeček si sice babičku bral pod podmínkou, že se naučí česky, nikdy se toho ale nedočkal.
V Rakousku jste také účinkovala deset let v nekonečném seriálu, stále ještě běží?
Další série se bude točit na podzim a myslím, že se mnou stále počítají. K narozeninám mi režisér blahopřál až z Berlína a producent pro změnu z Vídně, dokonce mi od nich přišla krásná kytice. Točila jsem naposledy před pár měsíci, to už jsem měla problémy s hybností, poslali pro mě pečovatele i s vozíčkem! Můj stav se ale zlepšuje, věřím, že do podzimu budu zase chodit po svých.
Zdenka Procházková
Vaším vůbec prvním televizním seriálem byla Nemocnice na kraji města, kde jste se mohla na televizní obrazovce setkat s vaším někdejším manželem Karlem Högerem, nebýt jeho náhlého odchodu...
To bylo v době mého působení v Burgtheatru ve Vídni. Byla jsem za tu roli matky hokejisty, kterého hrál Viktor Preiss, moc ráda, protože jsem se mohla vídat právě s mým milovaným Karlem. Vidím to jako dnes, jak se loučíme před Stavovským divadlem, kam nesl Karel výpověď, ještě tou obálkou na mě mával. Krátce na to bohužel náhle zemřel a my jsme se už nikdy neviděli. Titulní role Nemocnice na kraji města se pak musela přeobsadit Ladislavem Chudíkem.
Jednou z vašich posledních seriálových rolí byla naopak ta v seriálu Krejzovi.
V té době jsem začala mít už problémy s hybností, které bohužel tak trochu přetrvávají dodnes. Jsem ale optimistka a věřím, že se i ve svém věku před kameru či rozhlasový mikrofon ještě vrátím. Tedy pokud budu mít štěstí.
Často říkáte, že štěstí je něco výjimečného. Které okamžiky ve vašem životě považujete za ty šťastné?
Těch bylo hodně. Ať už šlo o chvíle zamilovanosti, velké lásky nebo o nádherné chvíle na horách, kdy jiskřil sníh a přitom do něj pražilo slunce. Je důležité si takových okamžiků ale všímat, pak se z nich kousek po kousku dá poskládat celý, v podstatě šťastný život.
