Měla jste někdy vysněného muže?
To jsem neměla. Mladé dívky si většinou představují černovlasé kudrnaté s modrýma očima, nebo naopak blond s hnědýma očima. U mě to bylo vždy úplně jedno, jak vypadal. Mohl mít klidně bříško. Když jsem poznala pana Aškenazyho, tak jsem si říkala: „Ježíšmarjá, jak může takový ne zrovna vábný člověk psát tak nádherné věci?“ Třeba jeho dětské etudy a podobně. A když jsem se s ním seznámila, tak jsem to pochopila. On promluvil a najednou to byl nejkrásnější člověk na světě.
Pamatujete si svou první lásku?
Pamatuji si prvního kluka, od kterého jsem dostala pusu. Sice nevím, jak se jmenoval, ale vím, že mi bylo krásných čtrnáct let.
Co vy a splněné sny?
Já snů měla spoustu, ale nikdy se mi nesplnily. Mám pocit, že sen je něco jako v té písničce Život je jen náhoda. Prostě každý sen se rozplyne druhý den. A ono to tak je. Jako herec má člověk vždycky sen hrát takovou a makovou roli. Pak tu roli dostanete, ale nerozumíte si s režisérem, herecký partner si zase rád před milostnou scénou dá něco česnekového a rázem se váš sen rozplyne. Tohle se mi stalo, když jsem hrála Rosalindu v Jak se vám líbí. Taková nádherná vysněná role, ze které se stala noční můra.
Co vás na herectví nejvíce bavilo? Točila jste i nedávno. Čím to bylo třeba dřív lepší nebo jiné?
Já byla víceméně divadelní herečka, zase tolik jsem toho nenafilmovala. Divadlo mě nejvíc bavilo právě pro ten styk s publikem. Okamžitě tam vidíte, jak lidé reagují, jestli jsou tišší a poslouchají, smějí se, nebo pláčou. To ve filmu ani v televizi nevidíte. Já milovala divadlo, ale teď už bych velkou roli neustála. To víte, devadesát je devadesát. Už vám to učení tolik nejde. Až vám bude devadesát, tak pochopíte, o čem mluvím.
Co vám teď dělá největší radost?
Musím říct, že zase ta práce. Nemám a nikdy jsem neměla žádné sourozence nebo děti, takže jsem sama. I přátelé mi už všichni zemřeli. Co mi zůstalo, je práce, kterou mám ráda. Jezdím hodně na zájezdy, mám své vlastní pořady. Hodně mě je vidět v Německu a Rakousku. Jsem ráda, že umím tu druhou řeč, protože v Čechách o mě není zájem.
Zdenka Procházková a její první manžel Karel Höger
Mně přijde, že s filmem Lída Baarová se to úplně změnilo. Nabídky jsou, nebo se pletu?
Ono se to změnilo jen v tom, že se mnou dělá více lidí interview, že jsem vyfotografovaná v každém plátku. Ale role nepřicházejí. Já si přitom říkala: „Jo, teď mě chválí, teď přijde jedna role za druhou“. A ono houby. Už je to rok, co byla premiéra Baarové a myslíte, že přišla nějaká nabídka? Ani jedna. Navíc Lídu Baarovou jsem hrála jenom jako starou a neměla jsem moc scén, ale dělala jsem to ráda. Když šel film v televizi, byla jsem zrovna ve Vídni, kde účinkuji v jednom seriálu. Bylo mi to strašně líto, protože při premiéře to bylo takové hektické, takže jsem si to pořádně neužila. Ale byla jsem velice ráda, že mi pan režisér Filip Renč tu roli dal, protože jsem v Česku hodně dlouho nic nedělala. Já jsem ale velmi optimistický člověk a vím, že když jsem se narodila, tak také musím jednou umřít. To, že tak dlouho žiji, je dané. To je můj osud a jsem za to vděčná.
Vy jste se s Lídou Baarovou znala?
Když jsem byla na konzervatoři, tak jsem byla pozvána na večírek, který pořádala Nataša Gollová ke svým 32. narozeninám. A tam jsem poznala i Baarovou, Mandlovou, Hermanovou, Sváťu Beneše nebo Raoula Schránila. Všechny tehdejší hvězdy. Bylo to úžasné. Jsem ráda, že jsem měla tu čest být ve společnosti těchto hereckých osobností. To se vám dnes už opravdu nestane.
Je až neuvěřitelné, jak na svůj věk vypadáte.
Děkuji mnohokrát za kompliment. Je pravda, že jsem nedávno četla v německých novinách, že tam zemřela nějaká 105letá paní. Měla tam i fotografie. No, mám ještě patnáct let na to, abych ji dohnala. Snad to zvládnu. Zdravíčko mi pořád slouží dobře. To, že se ráno vzbudím a sem tam něco bolí, to je pro mne dobré znamení. Zatím totiž vím, že žiji. Horší bude, až se probudím a nic mě bolet nebude. To už mi bude jasné, že jsem mrtvá.
