Jak by dnes vypadala vaše památná scénka v dětství, která vás přivedla k herectví? Pro váš život to byl zlomový moment.
Asi bych měl tuhle záležitost uvést na pravou míru. Tehdy se jednalo o moje vystoupení na dětském táboře, které mi skutečně změnilo život. Byl jsem totiž extrémně introvertní dítě, neustále někde schované v koutě, ze kterého jsem vylezl právě až na tom táboře. Ani nevím, a samozřejmě si už nepamatuju, kde jsem vzal ten nápad imitovat Karla Gotta s kytarou, navíc jsem si k tomu ještě nasadil silné dioptrické brýle…
Ale stal se zázrak, pro mě fakt obrovský zlom. Diváci se začali mému výkonu smát, a já v tu chvílo pocítil něco, co jsem do té doby neznal, a chtěl jsem to zažívat už pořád. Jako by mě něco otevřelo a rozhodnutí stát se hercem bylo na světě. Terapie mého zavřeného já tehdy započala, a trvá dodnes, kdy by zřejmě zmíněná scénka nevypadala o moc jinak.
Jsou okamžiky, kdy to ale nefunguje? Kdy jde podle vás hodně do tuhého?
Toto se stane v případě, kdy necítím úplně přátelské prostředí, ve kterém pracuji. Jakmile cítím, že mě někdo ne zase tak úplně chce, je konec. Můj introvert ve mně mě v tu chvíli zamyká, a já pak nejsem schopný třeba ani vyjít z domu. Vím, že je to můj problém, režisér by měl být schopný pracovat v jakémkoli prostředí, ale toto já prostě nedokážu. Pro mě je prvořadé, aby můj tým se mnou táhl za jeden provaz.
Činoherní klub jste navštěvoval odmalička, a zažíval jste v něm podle vlastních slov neskutečné stavy. Změnily se nějak dnes?
Zažíval jsem tam kdysi ne úplně pojmenovatelné záchvaty obrovského štěstí, které se blížily transu. Začínalo to už ve foyer tou zvláštní směsicí sklepních pachů, což mi přišlo naprosto dokonalé. Když jsem pak z hlediště sledoval pány Abrháma, Nárožného a Zahajského, dokázal jsem se klepat nekonečným štěstím.
Dnes je to pochopitelně už trochu jinak, protože v Činoheráku pracuji a někdy tam zažívám i opačné stavy totálního neštěstí. Čas od času se mi ale to nepopsatelné vrátí. V každém svém představení mám takový okamžik, který jako by režíruji jen kvůli sobě. Vždycky se pak na tu chvíli hrozně těším, chodím se na to dívat a mám pocit, že si tam něco svého v tu chvíli léčím.
Zejména pro Činoherní klub překládáte a režírujete angloamerické autory, jak pilujete svou angličtinu?
Nikdy jsem překládání neplánoval, vzniklo to až v okamžiku, kdy jsem přinesl první hru Martina McDonagha, která byla v angličtině, a nedařilo se nám najít překladatele. Tehdy to byl docela neznámý autor, a nikdo o něj nestál. Já si ten text četl pořád dokola tak dlouho, až jsem ty věty začal slyšet v češtině. Pak už mi přišlo divné, aby to překládal někdo jiný. Od té doby jsem našel v překládání neskutečné zalíbení. Kdybych mohl, tak jenom překládám. (smích)
Jinak základy angličtiny jsem nějaké měl, i když u ruštiny byly větší. Jelikož v té době patřilo k dobrému tónu být proti režimu, angličtina byla samozřejmě součástí té revolty. Škoda že jsem neměl možnosti, jako mají moje děti dnes, kdy si v angličtině můžou vyhledat naprosto cokoli a přirozeně s ní můžou vyrůstat. Občas se mi stane, že něco konzultuji s dcerou Ester, která je i díky pobytu v Kanadě v angličtině hodně dobrá.
Sám jezdíte do Londýna, co zajímavého jste naposledy viděl na tamních divadelních prknech?
Nejzajímavější byla teď nedávno hra Davida Mametta, kterou sám režíroval a hlavní roli v ní hraje John Malkovich. Ta hra má snad nejhorší kritiky poslední doby, a já se i kvůli tomu hodně rozhodoval, zda na ni vůbec jít. Byl jsem tou dobou navíc hrozně unavený. Nakonec jsme na ni přeci jen vyrazili, což bylo to nejlepší rozhodnutí. Ta hra je naprosto úžasná včetně toho, že jsem měl možnost sledovat fantastického Johna Malkoviche naživo přímo ze čtvrté řady.
V Činoherním klubu jste coby režisér právě uvedl svou třináctou inscenaci s názvem K.Š.E.F.T., hraje v ní i váš celoživotní kamarád Martin Finger. Jak se vám na divadle spolupracuje? V čem tkví podle vás jeho herecké kouzlo?
To nejsem úplně schopen posoudit, protože se opravdu známe odmalička. Divadlo jsme spolu začali dělat na gymplu, od té doby se v tom pohybujeme oba dva a Martin je něco jako moje siamské dvojče. Takže spoustu věcí nejsem schopen vidět objektivně a dešifrovat je. Já Martina vlastně ani moc nerežíruju, z čehož ostatní herci mylně usuzují, že mu nadržuju. Ale já ho spíš mám na takové telepatické ovládání. Často se stane, že si jen pomyslím, že by měl něco udělat jinak, a on to udělá!
Na co byste diváky do Činoheráku pozval?
Samozřejmě na K.Š.E.F.T., který máme moc rádi. Je hodně zajímavý i herecky. No a teď začínáme zkoušet Havlovu Audienci a Protest, premiéru stihneme ještě letos, v roce třicátého výročí revoluce.
Pro divadlo Studio DVA jste napsal stand-up Celebrity, takovou vaši one man show. Jak se vám ji za ty čtyři roky podařilo vypilovat?
Dnes už je to po těch letech tak, že už se aspoň nestydím vylézt na jeviště. Kdybych to kdysi šéfovi Studia DVA Michalovi Hrubému neslíbil, a už se z toho pak nemohl vykroutit, nikdy bych do ničeho podobného nešel. Před premiérou jsem měl takový strach, že se to snad ani nedá k ničemu podobnému přirovnat. Bylo to hotové peklo. Stand-up komici si ty své show vypilovávají roky a roky v klubech do tvarů, o nichž bezpečně vědí, že to funguje, a já šel rovnou na velkou scénu bez podobné průpravy. Teď už si to ale užívám, a na každé představení se těším víc a víc.
Do jaké míry jsou Celebrity improvizace?
Stand-up má své zákonitosti. Jen to vypadá, že jde o improvizaci a náhodné situace tady a teď. Je to ale skladba dobře fungujících segmentů, které operativně skládám podle potřeby ten který večer. Připravenost je stoprocentní, ale zároveň jsem kdykoli schopen zaimprovizovat.
Rád pracujete ve stresu, není to příliš vyčerpávající?
Je to vyčerpávající, ale zároveň je to jediný okamžik, kdy jsem schopen pracovat. Jinak jsem totiž natolik líný, že bych se k ničemu nedokopal.
Stále relaxujete noční jízdou na kole?
Momentálně bydlím nedaleko Stromovky, takže se tam dají noční jízdy skvěle praktikovat. V noci nejezdí auta, takže vyjíždím různě po městě. Ve dne bych se bál.
Tvrdíte, že popis lidské duše se nejlépe dělá v hraniční situaci. Jak vy sám takové situace zvládáte?
Takové situace zvládám, aniž se na tom podílím. V takových momentech většinou ztratím nervy do takové míry, že se dostanu do stavu, kdy se vidím jen zvenčí. Jako by za mě jednal někdo jiný, koho v té chvíli nedokážu zastavit.
Nedávno jste ve svém rodném Šumperku oslavili sto let gymnázia, které jste společně s Martinem Fingerem navštěvovali. Jaké to bylo?
Bylo to parádní! Navíc jsem si celou dobu myslel, že budu oslavy moderovat, k čemuž jsem si zodpovědně připravil scénář, abych pak po příjezdu zjistil, že to nemoderuji. (smích) Samozřejmě se mi strašně ulevilo, vzal jsem přítelkyni a provedl ji po Šumperku, abych jí ukázal zásadní místa mého života. Večer jsme pak jen vystoupili s Martinem jako taková třešnička na dortu s historickou scénkou, která byla sice úplně pitomá, ale byla jedna z našich vůbec prvních.
Ondřej Sokol
Martinovi jste v trilogii Zahradnictví tak trochu přebral ženu. Prožili jste něco podobného i v reálném životě?
Ne ne, nikdy jsme nezažili konflikt tohoto typu. Dokonce mám pocit, že jsme nikdy nezažili žádný konflikt. Zní to asi neuvěřitelně, ale přátelství nám funguje do té míry, že můžu říct, že vím, že se na Martina můžu vždy stoprocentně spolehnout. Stejně tak jako on na mě.
V televizních seriálech a filmech jako třeba Redl, Zahradnictví nebo Ordinace v růžové zahradě jste mimochodem několikrát zemřel...
Vypadá to, že mě režiséři na role nebožtíků rádi používají. Asi jsem vhodný typ na mrtvolu. (smích)
