Vaše balkánské kořeny vám do života přinesly temperament, ale třeba i nevšední jméno. Víte, co znamená?
Jste první, kdo se na to ptá. Igor je jméno severského původu, podoba Ivara nebo Igvara, a dá se přeložit jako bůh plodnosti. Takže pozor na mě! Ale příjmení už na Balkán patří. Děda myslím říkal, že Oroz je z turečtiny a je to kohout. On je to možná taky spíš kohoutek nějaký vodovodní, možná prajméno instalatérské (smích). Ale zůstal bych raději u toho kohouta divokého a ohnivého.
Ještě vám kolegové přezdívají Otázkovič?
Tak přezdívek se těžko zbavuje. Ale mně vlastně nikdy nevadila. Vždycky jsem prostě byl ten herec, co se na všechno moc ptá. Dneska už jsem pochopil, že občas to opravdu všechny zdržuje a je lepší na jevišti při zkouškách postě makat. Zeptám se ve vhodnější moment. Potřebuju prostě všemu dobře porozumět a chápat všechny motivace. Je to podle mě základ, který se nedá přeskočit a když se to ošidí, bývá to pak na výkonu nebo na inscenaci vidět. Horší je, že při natáčení mívám z brzkého vstávání často opary a to jsem potom Oparovič. Takže zlatý Otázkovič. (smích)
Vzpomenete si na moment, kdy jste touhu být veterinářem vyměnil za touhu být hercem?
Ne. Ta touha věnovat se zvířatům mě nikdy neopustila a čas od času se musím dobít nějakou cestou za nimi. Nedávno jsem třeba díky našemu správci z Národního divadla, panu Suhradovi, šel na ornitologickou procházku. Nádhera. Živá příroda je zázrak a pro mě zdroj veškeré filozofie.
Na osmileté gymnázium Budějovická jsem šel čistě kvůli studiu biologie. Pamatuji si, když jsem dostal oznámení, že mě přijali, vyběhl jsem na ulici a zjančeně jsem volal: „Budu veterinář!“ A ono prdlajs. Biologie mi šla dobře, ale ostatní přírodovědné předměty ne. Ve třeťáku jsme se dělili na dva směry a já se rozhodl lézt po větvi humanitní. V té době jsem ještě koketoval i s psychologií, ale všem bylo jasné dřív než mě, jak to dopadne. A dopadlo to tak. Třídní šašek se většinou stane hercem.
Po gymnáziu jste se přihlásil na konzervatoř, po dvou letech pak přešel na DAMU.
Netroufal jsem si po gymplu jít přímo na DAMU, protože jsem z toho měl respekt a věděl jsem, že vím o divadle starou belu. Dodnes mě baví muzikál jako žánr. Ale můj tehdejší pedagog zpěvu Eduard Klezla mi pořád říkal, že na muzikálovou kariéru můj zpěv není. Já jsem si to sám uvědomoval. Cítil jsem, že má síla je v herectví a taky že chci na vejšku. Tak jsem šel na DAMU. Vtipné je, že mám za sebou teď několik hlavních muzikálových rolí a dvě nominace na Thálii za obor muzikál. Ale pořád je to takové to herecké zpívání.
Máte ve svém životě z těch dob dodnes někoho, s kým konzultujete pracovní záležitosti a třeba i vaše herecké postupy?
Jasně. Evu Spoustovou, která mě učila na DAMU hlasovku. Chodím za ní s každou rolí a vždycky ji se mnou prolítne nejenom z výslovnostního hlediska. Několikrát mi poradila s celým přístupem k postavě a za spoustu úspěchů, kterých jsem dosáhl, vděčím jí.
A stejně tak k naší práci v Národním patří Zdenička Palková, která tam funguje jako hlasová spolupráce. Oproti režisérům vnímá jen text a jeho původní smysl a snaží se, abychom ho tak dokázali říct. Aby k divákovi doletělo to, co má doletět. A tento základ většinou celkovému hereckému projevu pomůže zásadním způsobem. Je to poklad činohry Národního divadla.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Ulice: České století: Odsouzené: Pojišťovna štěstí: Redakce: Rodinná pouta: |
Patří mezi vaše přátele i lidé, kteří nejsou z herecké branže?
Ano. Kromě jednotlivců, mám takové dvě party. Jedna je z bývalého turistického oddílu. Je to skvělý mix lidí a profesí. Zažili jsme spolu nespočet divokých cest a dobrodružství, a proto se známe dost do hloubky. A druhá parta, to jsou zas kluci z gymplu. Všechno jsou to přátelství stará už asi 17 let. Takže mě všichni berou a znají takového, jaký jsem. Nemusíme si nikdo na nic hrát a to je svoboda a čistota vztahů. A to nemluvím o očistném vykouknutí z divadelní sociální bubliny.
Hereckou kariéru jste v podstatě zahájil rovnou na velké scéně rolí Oidipa v Moravskoslezkém národním divadle. Jaké to bylo, začínat v tak velkém prostoru?
Ono divadlo Antonína Dvořáka ve srovnání s druhou scénou Ostravského Národního nebo s pražským Národním, je vlastně příjemné komorní divadélko. Ale já tehdy byl fascinovaný tou velikostí. Režisér Mikulášek mi pořád říkal, nezvedej pořád tu hlavu. Jenže já měl pocit, že takhle musím hrát, aby z toho něco měla i horní galerie.
Ve stejném divadle jste exceloval například i v roli Amadea ve stejnojmenné hře Petera Shaffera. Jak vám šlo dirigování orchestru?
Hodně mě to bavilo, ale samozřejmě jsem zprvu víc hrál než dirigoval. Při jedné generálce to kapelník zastavil a poprosil mě, jestli bych nemohl dirigovat méně, že je to mate. Ale po pár reprízách mi tentýž pán řekl, že už to diriguji líp než leckterý profík. Asi mi chtěl jenom udělat radost. Ale vlastně si někdy dirigování zkouším s naším miniorchestrem Calembour a baví mě to neskutečně.
V Baladě pro banditu jste hrál pro změnu Nikolu Šuhaje loupežníka. Vzpomněl jste si při tom třeba na svého dědečka, který měl coby partyzán lehce podobný osud?
Ano. Hlavně v tom kontextu hrdinských lupičů a přístupu k tématice a lidové slovesnosti. Na Balkáně je kralevic Marko, který bojoval proti Turkům. A tam se s tím nemažou a popíšou, jak všem usekal hlavy a podobně. My máme všechno takové poetické, symbolické. Samá zdrobnělina. Ale miluji ten příběh a teď mám tu čest zpívat Baladu v koncertním provedení s lidmi z Provázku a hlavně s celou Jihočeskou filharmonií za zády. A to je splněný hudební sen. Zažívám vždycky totální katarzi. Radioservis nás dokonce vydal na CD a v létě s tím pojedeme na velký festival Fringe do Edinburgu, což je něco!
Pojedete do Skotska poprvé? Rád cestujete?
Ano, do Skotska poprvé. Cestuji hodně odjakživa, právě s těmi dvěma partami, o kterých jsem mluvil. Ale vždycky jsem dával přednost východu a vzdálenějším kulturám. Zpočátku to bylo i kvůli penězům. Ale hlavně proto, že nás s kamarády nebavila přílišná civilizovanost západu. Stopovat po dálnicích je naprd, všechno je všude soukromé, hlídané, turistické. A lidé odtažitější. Jet před patnácti lety do Rumunska, to bylo něco! Dnes už jsou tam také penziony, ale tehdy jsme spali u bačů v salaších a po klášterech. Loni jsme zažili pohostinnost Arménie.
S tou druhou partou kamarádů z gymplu jezdíme do ještě pestřejších destinací. Nejvíc pro mě byla Etiopie a Maroko, ale byli jsme taky v Uzbekistánu nebo loni v Kazachstánu. Díky cestování člověk pozná svět, sám sebe a hlavně si uvědomí, co je dobré a co je špatné doma. A vrátil bych se rád do Etiopie, protože jsme nestihli zajet na jih, kde žijí původní kmeny.
Po pěti letech působení v Ostravě přišla nabídka z dalšího velkého divadla, rovnou z pražského Národního. Ale prý jste si toto angažmá dlouho rozmýšlel.
Tak Ostrava mi dala skvělé příležitosti a zrovna jsem tam byl na vrcholu a šel jsem z role do role. Přišlo mi blbé opouštět mateřskou loď. Ale zase jsem věděl, že mou matičkou je Praha. Tak jsem si řekl, že kdy jindy než v nejlepším. A Národní mi přišlo jako dobrý start v Praze.
Na scénu Zlaté kapličky jste coby nový člen souboru vstoupil jako Švanda dudák. Plakáty s vaší fotografií v obleku ověšeného dudami zaplavily Prahu. Jak to na vás působilo?
To ano. Myslím, že to je ukázkový příklad toho, jak může zapůsobit dobrý plakát. Byl výrazný a přitom jednoduchý a nesl nějakou emoci. Všichni vědí, že jsem hrál Dudáka. Díky tomuto plakátu. Jsem za to jeho autorům vděčný.
Jak se vám vůbec líbí neobvyklé fotografické kampaně k novým představením Národního divadla?
To je složité. Líbí se mi moderní přístup a kvalita fotek. Některé jsou naprosto skvělé. Ale přijde mi, že fungují spíš dohromady než jednotlivě. Spíš by mě oslovily na výstavě než na ulici, kde potřebuji výraznou a silnou informaci nebo energii. Ale s divadelním plakátem bývá často problém, protože se fotí dřív, než je inscenace připravena. Zvlášť u tohoto konceptu, kdy se všechny plakáty fotí najednou rok dopředu. Důležité ale také je, že si lidé nového přístupu všímají a diskutují o něm, a to vlastně dělá reklamu.
Dokázal byste popsat, co prožíváte na jevišti v kůži swingové legendy Jiřího Traxlera, kterého hrajete ve stále vyprodaném představení V rytmu swingu buší srdce mé?
Tak většinou hrajeme dvoják a moje pocity jsou takové, že si říkám: „Dobrý, už jen čtyři hodiny.“ (smích) Ne. Výhoda toho kusu je, že za námi swingují Melody Makers a to člověku vlije energii do žil. Pro mě je to hudební radost. Byla. V Národním se s touhle rolí už bohužel loučím, ale s Traxlerem ještě úplně ne. V březnu budu natáčet pro Supraphon audioknihu - jeho životopis. Je to zábavné čtení. Tou knihou jsem s Traxlerem začínal a teď to s ní zakončíme.
Jak sám říkáte, rád si odskakujete „z velké na malou“. V divadle Kalich hrajete po boku Ivy Janžurové v představení Božská Sarah.
To je také splněný sen. I když jsem nejdřív roli odmítal kvůli nedostatku času. Blbec! Jsme tam na jevišti jen ve dvou a všechno je na nás. Držíme v rukou otěže a hlavně je to herecké pošušňání hrát takovouto věc jen ve dvou s paní Ivou. Ona to má těžší, protože se alternujeme s Kryštofem Hádkem, tak musí být ve střehu. A teď s tím kusem plánujeme jet do Paříže.
Byla to právě Iva Janžurová, kdo nedávno pokřtil knihu k desetiletému výročí vašeho kabaretu Cabaret Calembour.
Knihu křtila paní Iva společně s Jiřím Lábusem. Oba s námi specifickým způsobem v jednom našem kuse vystupují. Paní Iva byla skvělá, splnila mi přání a zazpívala jednu naši píseň. Připravila nám i překvápko. Já knihu ilustroval svými linoryty a ona prostě na křest přišla v rudých šatech potištěných právě těmi linoryty. A ještě jí to seklo. Móda jak z Berlína! Od února chystáme výstavu Calembouru v cukrárně Alchymista. Návštěvníci kromě jiného uvidí originály plakátů, rukopisů i oněch ilustrací a paní Iva přislíbila zapůjčení šatů.
Cabaret Calembour, který jste založil se svými spolužáky, je postaven zejména na slovních hříčkách. Jak přesně vznikají?
Těžko říct. Jsou to hříčky, takže je to prostě hraní si. Zrovna chystáme novou inscenaci, tak mám rozepsanou takovou aktualitku: „Žebrák před mešitou pokřikoval na muslimku, aby podala mu slimku.” Ale my jsme spíš apolitičtí, tak nevím, zda to projde. Z naší autorské trojparty je největší mistr Milan Šotek. To je génius jazyka a já jsem proti němu dlaždič. Také si rád hraju s češtinou, to nás všechny ještě s Jirkou Suchým z Tábora spojuje. Navzájem se doplňujeme a v tom je naše síla. Milan píše nejvíc textů, Jirka vytváří skvělé skeče a má nadpřirozenou schopnost rozesmát lidi. Já do toho dělám muziku, což je moje největší radost.
Účinkování v televizních seriálech pečlivě zvažujete. Hrál jste zejména v těch s kriminalistickou tématikou, jako jsou Rapl, Kriminálka Anděl, Mordparta nebo Polda. Je to proto, že vás krimi baví?
Vůbec. Kriminálky mě nebaví. Sleduji jenom Colomba, kde je obrácený gard. Víme, kdo je vrah, a bavíme se psychologickou hrou skvělého Petera Falka a pachatele. Bohužel se nic moc jiného netočí nebo nedostávám jiné nabídky. Ale třeba u Poldy mě bavil formát bodymovie - dva protikladní parťáci. Bylo co hrát. Když jsem sledoval Rapla, tak tam mě bavila chlapská energie a syrovost, na které nejsme v českých počinech zvyklí. Teď jsme točili s Janem Hřebejkem Živé terče, což je opět kriminálka, ale tam naštěstí také bylo co hrát. Teda snad to tak bude působit. (smích)
Jak jste vnímal svou roli švagra Milady Horákové ve filmu Milada?
Měl jsem radost, že je to vlastně pozitivní postava v tak temném příběhu, taková vnitřní síla rodiny. Teď mě čeká role estébáka ve filmu o Jiřině Štěpničkové, tak to budu mít z druhé strany. Jsou to šílená témata. Vlastně mě úplně neláká toto věčné ohlížení, ale pro společnost je to důležité.
Podle čeho se v práci i v životě rozhodujete?
Rozhoduji se strašně složitě a dlouho. Většinou intuice něco nadhodí, pak to rozum nekonečně dlouho a strastiplně řeší, bojuje s ní, a potom nakonec zvítězí asi ta intuice.
Kterou melodii nemůžete momentálně vyhnat z hlavy? Na čem pracujete?
Ze včerejška mi v hlavě zní melodie z inscenace Noční sezóna, kterou hrajeme ve Stavovském divadle. Je to jedna z mých nejoblíbenějších her a i když to asi není lákavý titul, všem to vřele doporučuji. A paní Jana Preissová je v tom úchvatná.
Jinak zrovna začínáme s Ivanem Acherem dělat hudbu do takového mého divadelního projektu. Je to příběh o bezrukém Frantíkovi. Skutečný příběh o klukovi, který se narodil bez ručiček, ale všechno se naučil dělat nohama. Je to úplně neuvěřitelná sága. Takový český Forrest Gump. Ten námět mě drží řadu let a dohodli jsme se s partou Tomáše Dianišky, že to uděláme na půdě Divadla pod Palmovkou. No a v hlavě mám takové dva hlavní motivy a znějí mi tam i ve spánku. Což znamená, že jsou buď dobré, nebo jen otravné.
13. března 2018 |