Instruktoři sebeobrany Jasmína a Pavel Houdkovi
1. Zbavte se mýtů
Očekávání je podle Houdka klíčové. To souvisí s tím, jak se sexuální násilí často zobrazuje a jakou o něm máme představu. „Útočník je často zobrazován jako chlapík v punčoše s nožem v ruce, který stojí v nějakém tmavém podchodu. Když se na to podíváte, moc to neodpovídá vaší zkušenosti. Nikdo asi nemá koníček chodit za tmy temnými podchody,“ popisuje.
To vede k tomu, že většina lidí vnímá znásilnění jako něco, co se jich netýká. Něco, co se týká pouze těch, kteří se chovají nějakým způsobem rizikově.
„Když máte chybná očekávání, ale najednou se na vás tlačí kamarád nebo spolužák, trvá, než to mozek zpracuje. A nejednou je pozdě,“ varuje Houdek s tím, že první věc je nastavit si v hlavě, že se to může stát. „I od lidí, které znám a do kterých by to člověk neřekl. Málokdo řekne po tom činu ‚to bylo jasné, on se celou dobu choval jako násilník’. Takové lidi ani v okolí nechcete,“ přibližuje s tím, že nutná a klíčová je demytizace, která by se měla dít i na společenské úrovni.
Sexuální násilí totiž nejčastěji páchá někdo, koho oběť zná. Například podle statistiky OSN až u 70 procent žen, které v životě zažily fyzické nebo sexuální násilí, byl pachatelem jejich intimní partner. V Čechách je to zhruba polovina z nich.
Podle výzkumů neziskových organizací v Česku ročně znásilněno 12 tisíc lidí, z nichž 90 procent tvoří ženy, nahlášeno je podle statistik každý rok jen zhruba 600 případů. Průměrně tak dochází k 34 znásilněním denně, přičemž policie se dozví o jednom či dvou. Až 90 procent obětí si přitom nese dlouhotrvající následky. Mezi nejčastější patří posttraumatická stresová porucha. Ta se projevuje například poruchami spánku, soustředění či paměti nebo úlekovými reakcemi. Mezi další příznaky patří deprese, úzkostná porucha, obsesivně-kompulzivní porucha, depersonalizace nebo závislosti. |
