16. února 2020 |
Nehodnoťte, nesuďte, naslouchejte. Trauma se mýdlem nesmyje.
6 Pozor na stereotypy
Policejní psycholožka Ludmila Čírtková popsala ve své publikaci takzvaný mýtus o správné oběti znásilnění, který zahrnuje představy, jež o obětech znásilnění ve veřejném prostoru často panují.
Tyto mýty se točí například kolem toho, jak se oběť po útoku chová – ideálně je zakřiknutá, plachá, plačící.
Mýty o obětech podle Ludmily Čírtkové
|
Mezi často opakované mýty patří také například přesvědčení, že znásilnění je motivované sexuální touhou. Není tomu tak, sexuální násilí je využívané jako způsob pokoření a dokázání si vlastní moci. Nejde tedy o spontánní projev vášně, jak je často předpokládáno.
Nebezpečným mýtem je také představa, že si oběť za znásilnění může sama, například riskantním chováním či nevhodným oblečením. Často se také znásilnění připisuje pouze atraktivním obětem. Tak tomu však není, za čin je zodpovědný vždy pachatel.
„Pokud se lidé setkají s někým, kdo do této stereotypní představy nezapadá, a to ať už svými projevy a reakcemi na prožité trauma, anebo vzhledem, věkem či jinými charakteristikami, mají tendenci zpochybnit, že je tato osoba opravdu obětí sexuálního násilí,“ uvádí ředitelka organizace proFem Jitka Poláková.