Protože to byl můj kamarád a měla jsem ho fakt ráda. Protože jsem se bála, že se to dozví moje rodina a okolí. Protože jsem si dlouho myslela, že je to moje vina. Protože to byl mámy přítel, teď už manžel, a já věděla, že by mi nikdo nevěřil a máma by se zastala jeho.
I takové jsou důvody, proč oběti sexuálních trestných činů často nenahlásí, co se jim stalo. Jejich svědectví nyní sbírá pětice vysokoškoláků na instagramovém účtu s názvem Proč jsme to nenahlásili , jenž zaštiťuje organizace proFem, nebo Viktorie V., která si přála zůstat v anonymitě a která si podobnou zkušeností sama prošla, na účtu pojmenovaném To po tom.
Autorky a autoři obou projektů se shodují, že jejich cílem je detabuizace a šíření osvěty o sexuálním násilí. Sdílením konkrétních příběhů reálných obětí napomáhají s rozšířením povědomí o celé této problematice.
Projekt Proč jsme to nenahlásili odstartoval symbolicky 25. listopadu, na který připadá mezinárodní den proti násilí na ženách, projekt To po tom funguje od června. Za šest měsíců jeho zakladatelka shromáždila již přes 160 příběhů. Oba účty kromě příběhů přinášejí i faktické informace a osvětu.
#ProcJsmeToNenahlasili
Sdílení jako forma terapie
Že případů žen, které sexuální násilí či zneužívání nenahlásí hned, je velké množství, dokládá vedoucí sociálních služeb organizace proFem Dana Pokorná. „Nejčastěji se na nás obracejí ženy, které se staly obětí sexuálního zneužívání v dětství nebo v dospělosti S odstupem času však od události většinou již došlo k promlčení činu, a tak není možné jej řešit trestněprávní cestou,“ uvedla.
Brutální znásilnění = podmínka. Proč má Česko nízké tresty za sexuální delikty |
Svůj příběh nenahlásila například Eliška, která si přála zůstat v anonymitě. Ve dvanácti a čtrnácti letech byla dvakrát sexuálně zneužita svými kamarády. Co prožila, se rozhodla zaslat projektu To po tom. „Od obou událostí už je to několik let, ale pořád se s tím vyrovnávám,“ popsala.
Dodnes se cítí ve společnosti mužů nepříjemně. „Dokonce i u přítele mojí mámy, protože mám strach, že by mi mohl něco udělat. Mám strach, když jsem s nějakým chlapem sama v jedné místnosti nebo když jde za mnou po ulici. Vždycky přemýšlím, co by se mohlo stát. Postupně se učím toho strachu zbavit,“ svěřila se. A s podobnými dalekosáhlými následky a složitým vyrovnáváním bojuje většina obětí.
A právě s vyrovnáváním se s traumatizujícím zážitkem mohou oba projekty pomoci. Nejen sepsání vlastního příběhu, ale také čtení příběhů ostatních ženám pomáhá, aby neměly tak silný pocit, že jsou se svou zkušeností samy. „Často si povzdechnou, že kdyby projekt znaly v té době, kdy sexuální násilí zažily, vyrovnaly by se s ním lépe,“ popsala Viktorie.
Dodala zároveň, že když se oběti se svou zkušeností anonymně podělí, zároveň si tím mohou přiznat, že se to stalo. Několik z nich se také díky projektu odhodlalo svěřit svým blízkým, a už se za svou zkušenost tolik nestydí.
Lidé nevěděli, jak se mnou mluvit, říká oběť znásilnění:
Devět z deseti případů zůstane nenahlášených
„Myslíme si, že mnohým z nás vůbec nedochází, jak časté sexuální násilí v naší společnosti je. Každá desátá žena si za svůj život takovým traumatem projde, přesto se o tom ale ve většinové společnosti dostatečně nemluví,“ uvedla pětice studentů z projektu Proč jsme to nenahlásili.
Také data z průzkumu Amnesty International z roku 2015 dokládají, že 9 z 10 případů zůstane nenahlášeno. Důvody mohou být různé, od strachu z reakce okolí přes pocity studu až po fakt, že v 80 procentech případů má znásilnění na svědomí člověk, jehož oběť zná. V 90 procentech případů jsou to pak muži.
Co dělat po sexuálním napadeníVysvětluje Dana Pokorná z organizace proFem Pro oběť může být bezprostředně po činu těžké uvažovat o tom, jak dál se situací naložit. Většinou prožívá šok, přicházejí pocity bezmoci, strachu, studu, viny, často potřebuje jen vyslechnout, mít možnost se svěřit bez toho, aby ji někdo soudil nebo dával okamžité rady. Blízké okolí by mělo být vůči obětem velmi vnímavé, zaujmout nehodnotící a podporující postoj s úplným respektem k potřebám oběti. Oběť by bezprostředně po napadení neměla zůstávat sama, blízké okolí by se mělo postarat o zajištění základních potřeb a pokusit se jí co nejdříve zprostředkovat odbornou pomoc (krizová centra, specializované poradny). Pokud je to možné, blízcí mohou oběti pomoci zvládnout zajistit důkazy o sexuálním napadení. Mnohdy první věcí, po které oběť touží, je bezpečné místo a možnost umýt se, tím se však může ztratit šance následného využití důkazního materiálu. Neznamená to však, že pokud se oběť umyje, vyčistí si zuby nebo se převlékne, tak ztrácí možnost řešit svou situaci trestním oznámením. Řada obětí svou situaci touto cestou nechce řešit vůbec a její blízké okolí by mělo její rozhodnutí plně respektovat a přijmout je, jakkoliv to pro blízké oběti může být složité. |
Právě detabuizace tématu je klíčová. Osvěta může pomoci nejen obětem, ale i jejich příbuzným a široké veřejnosti. To dokládají zkušenosti proFemu, na který se podle Pokorné většinou obracejí lidé, jimž zkušenost výrazně zasáhla a nadále zasahuje do života, mají příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSP), případně jiných úzkostných či depresivních poruch.
„Z jejich zkušeností vyplývá, že se velmi často setkávají s nevhodnými reakcemi ze svého blízkého i vzdálenějšího okolí, mnohé z nich popisují, že pro ně bylo jednání okolí více poškozující než samotná zkušenost,“ popsala Pokorná.
Kde hledat pomoc?
|
„Mohla si za to sama“
Třebaže se přístup k obětem sexuálního násilí zlepšuje, některé ženy se stále setkávají s necitlivými a zraňujícími reakcemi. Zejména v případě, že nesplňují kritéria takzvané ideální oběti. Těmi se mimo jiné zabývala policejní psycholožka Ludmila Čírtková.
Za všechny lze uvést například mýtus, podle něhož oběť utrpí větší trauma, když je znásilněna cizím mužem. Existuje i falešná představa, že atraktivní ženy se stávají častěji obětí znásilnění, neboť v pachateli vybudí sexuální touhu. Ruku v ruce s tím přetrvává rovněž mýtus o podílu viny oběti na znásilnění.
O demytizaci znásilnění usilovala česká kampaň Když to nechce, tak to nechce
Oběť je tak často ze strany policistů, soudců i blízkých viněna z toho, co se jí stalo, přestože vinen je jen násilník, který čin spáchal. Tyto škodlivé stereotypy i navzdory lepšící se situaci ve společnosti stále přetrvávají. Na vině je nepodložená argumentace některých „odborníků“ a veřejně vystupujících osob.
Podle advokátky a specialistky na trestní a rodinné právo Lucie Hrdé se v dnešní době podniklo hodně kroků k nápravě ze strany neziskových organizací a ministerstva vnitra. „Třeba před patnácti lety nebyli příliš proškolení policisté, takže se spousta kauz ani nedostala k soudu,“ podotkla v rozhovoru pro iDNES.cz.
Pořád však platí, že u advokátů není viktimologie vůbec součástí základního vzdělání. Soudci pak mají systém dobrovolného vzdělávání, takže je nikdo nemůže donutit si znalosti doplnit. To pak často vede k sekundární viktimizaci oběti, tedy nešetrnému zacházení či zmíněnému obviňování.
„Ve skutečnosti neexistuje jediné správné, typické chování oběti znásilnění. Některé oběti jsou zoufalé, jiné působí klidně až tupě, další jsou útočné, agresivní. Neplatí ani předpoklad, že oběti mají silnou tendenci se s otřesným zážitkem okamžitě svěřit či jej dokonce okamžitě oznámit,“ vysvětlila Čírtková.
Nehodnoťte, nesuďte, naslouchejte. Trauma se mýdlem nesmyje:
