Instruktoři sebeobrany Jasmína a Pavel Houdkovi
1. Zbavte se mýtů
Očekávání je podle Houdka klíčové. To souvisí s tím, jak se sexuální násilí často zobrazuje a jakou o něm máme představu. „Útočník je často zobrazován jako chlapík v punčoše s nožem v ruce, který stojí v nějakém tmavém podchodu. Když se na to podíváte, moc to neodpovídá vaší zkušenosti. Nikdo asi nemá koníček chodit za tmy temnými podchody,“ popisuje.
To vede k tomu, že většina lidí vnímá znásilnění jako něco, co se jich netýká. Něco, co se týká pouze těch, kteří se chovají nějakým způsobem rizikově.
„Když máte chybná očekávání, ale najednou se na vás tlačí kamarád nebo spolužák, trvá, než to mozek zpracuje. A nejednou je pozdě,“ varuje Houdek s tím, že první věc je nastavit si v hlavě, že se to může stát. „I od lidí, které znám a do kterých by to člověk neřekl. Málokdo řekne po tom činu ‚to bylo jasné, on se celou dobu choval jako násilník’. Takové lidi ani v okolí nechcete,“ přibližuje s tím, že nutná a klíčová je demytizace, která by se měla dít i na společenské úrovni.
Sexuální násilí totiž nejčastěji páchá někdo, koho oběť zná. Například podle statistiky OSN až u 70 procent žen, které v životě zažily fyzické nebo sexuální násilí, byl pachatelem jejich intimní partner. V Čechách je to zhruba polovina z nich.
Podle výzkumů neziskových organizací v Česku ročně znásilněno 12 tisíc lidí, z nichž 90 procent tvoří ženy, nahlášeno je podle statistik každý rok jen zhruba 600 případů. Průměrně tak dochází k 34 znásilněním denně, přičemž policie se dozví o jednom či dvou. Až 90 procent obětí si přitom nese dlouhotrvající následky. Mezi nejčastější patří posttraumatická stresová porucha. Ta se projevuje například poruchami spánku, soustředění či paměti nebo úlekovými reakcemi. Mezi další příznaky patří deprese, úzkostná porucha, obsesivně-kompulzivní porucha, depersonalizace nebo závislosti. |
2 Připravte se
Bez předchozí přípravy je v 95 procentech případů téměř nemožné zareagovat, varuje Houdek. Přípravu učí právě na kurzech sebeobrany. Jednou z technik, kterou si však může každý připravit doma, je nouzová věta, například „nech mě!“
„Učíme vykat, ale samozřejmě, když je to někdo známý, tak tykat,“ uvádí Houdek a znovu zdůrazňuje, že podobnou větu musí mít dotyční už vymyšlenou a nacvičenou. „Když vám někdo zatarasí dveře nebo vás začne nutit do sexu, je těžké přemýšlet, co mu říct. Váš mozek to v té situaci nevymyslí. Když jste ve stresu, což v takovém případě rozhodně budete, máte v krvi stresové hormony, které vám zablokují racionální myšlení. Musí to být připravené dopředu,“ popisuje s tím, že pokud větu máte, existuje velká šance, že si ji vybavíte.
Účinné také je v obraně také dát ruce před sebe, to je podle Houdka velmi silné gesto, se kterým mají klientky kurzů dobré zkušenosti.
3. Věta proti zamrznutí
Z výzkumů vyplývá, že zhruba 70 procent lidí trpí při násilném útoku něčím, co se nazývá zamrznutí nebo paralýza. „V češtině pro to máme výrazy jako ‚ztuhla hrůzou, stál tam jako solný sloup‘. Oběti popisují, že se cítily, jako by jim najednou ztěžkly ruce a nohy, jako by byly v medu, je pro ně těžké se hýbat, jsou zpomalené, špatně jim to myslí. Takže i jen slovně se ohradit je náročný výkon,“ popisuje Houdek s tím, že zhruba polovina obětí pak trpí extrémní paralýzou, kdy se vůbec nemůžou pohnout.
Základem je podle Houdka vůbec si uvědomit, že se zamrznutí právě děje. „Když se dostanete do dané situace, je dobré říct si ‚aha, teď se mi to děje, je to zamrznutí, a z toho potřebuju ven. Mám tu svoji větu, tak ji řeknu‘. A jakmile začnete jednat, máte slušnou šanci, že pocit zamrzání zastavíte a překlopíte se do polohy jednání,“ ubezpečuje.
Zamrznutí je podle něj ta nejhorší reakce na ohrožení: „Stáváte se hračkou. Když zamrzáte a uvědomíte si to, může se vám povést přepnout se na reakci útoku. Nemusí to být bouchání pěstmi nebo kopání, třeba útočníka jen okřiknete a dáte před sebe ruce a začnete reagovat,“ dodává.
Moderní sebeobranaKurzy sebeobrany naleznete na stránkách Moderní sebeobrana. Kromě toho lze sledovat také Instragram či Facebook, na kterých najdete nejrůznější tipy, jak se bránit. |
27. listopadu 2013 |
4 Hlavně se braňte
Jedním z přetrvávajících mýtů také zůstává, že obrana vše zhorší. To je však nesmysl. „Ve skutečnosti je to naopak. Studie ukazuje, že když se žena brání, má šestkrát menší šanci vážného zranění, než když se ze strachu rozhodne podvolit,“ uvádí Houdek s tím, že vážné zranění si z pokusu znásilnění odnese 27 procent žen, které se nebrání, ale jen 4 procenta těch, které se brání.
„Pachateli nejde o sex, jde mu o nadvládu. O ublížení. A když může bez rizika ublížit víc, tak to udělá. Když se oběť rozhodne nebránit, mnohem častěji dojde k dokonání znásilnění, ale i k závažným zraněním, která nesouvisí se sexuálním útokem - vyražené zuby, zlomeniny a podobně,“ dodává. Navíc 59 procent žen, které se znásilnění brání, se také ubrání.
Je to podle Houdka proti intuici, ale pokud člověk dané téma zkoumá, je to logické. „Víme, že sexuální násilí je o moci. Když se oběť pachateli nebrání, tak může cokoli. A když může, tak proč by ji ještě neuhodil?“
5 Co dělat, když se to stane
„Pro oběť může být bezprostředně po činu těžké uvažovat o tom, jak dál se situací naložit. Většinou prožívá šok, přicházejí pocity bezmoci, strachu, studu, viny, často potřebuje jen vyslechnout, mít možnost se svěřit bez toho, aby ji někdo soudil nebo dával okamžité rady,“ popisuje Dana Pokorná z organizace proFem, která se právě pomoci obětem sexuálního a domácího násilí věnuje.
Blízké okolí by podle ní mělo být vůči obětem velmi vnímavé, zaujmout nehodnotící a podporující postoj s úplným respektem k jejich potřebám.
„Oběť by bezprostředně po napadení neměla zůstávat sama, blízké okolí by se mělo postarat o zajištění základních potřeb a pokusit se jí co nejdříve zprostředkovat odbornou pomoc,“ doporučuje.
Zažili jste sexuální nebo domácí násilí? Nebojte se vyhledat pomoc!
Osobní konzultace po objednání v Praze, Berouně, Benešově a Příbrami
608 22 22 77
poradna@profem.cz...
Anonymní online chat: https://elinka.internetporadna.cz/linky/linka-profem
Kontaktovat nás můžete i prostřednictvím Messengeru na Facebooku či přes zprávy na Instagramu
Pokud je to možné, blízcí mohou oběti pomoci zvládnout zajistit důkazy o sexuálním napadení. Mnohdy první věcí, po které oběť touží, je bezpečné místo a možnost umýt se, tím se však může ztratit šance následného využití důkazního materiálu. Neznamená to však, že pokud se oběť umyje, vyčistí si zuby nebo se převlékne, tak ztrácí možnost řešit svou situaci trestním oznámením.
Řada obětí svou situaci touto cestou nechce řešit vůbec a její blízké okolí by mělo její rozhodnutí plně respektovat a přijmout je, jakkoliv to pro blízké oběti může být složité.
Kde hledat pomoc?
|
16. února 2020 |
Nehodnoťte, nesuďte, naslouchejte. Trauma se mýdlem nesmyje.
6 Pozor na stereotypy
Policejní psycholožka Ludmila Čírtková popsala ve své publikaci takzvaný mýtus o správné oběti znásilnění, který zahrnuje představy, jež o obětech znásilnění ve veřejném prostoru často panují.
Tyto mýty se točí například kolem toho, jak se oběť po útoku chová – ideálně je zakřiknutá, plachá, plačící.
Mýty o obětech podle Ludmily Čírtkové
|
Mezi často opakované mýty patří také například přesvědčení, že znásilnění je motivované sexuální touhou. Není tomu tak, sexuální násilí je využívané jako způsob pokoření a dokázání si vlastní moci. Nejde tedy o spontánní projev vášně, jak je často předpokládáno.
Nebezpečným mýtem je také představa, že si oběť za znásilnění může sama, například riskantním chováním či nevhodným oblečením. Často se také znásilnění připisuje pouze atraktivním obětem. Tak tomu však není, za čin je zodpovědný vždy pachatel.
„Pokud se lidé setkají s někým, kdo do této stereotypní představy nezapadá, a to ať už svými projevy a reakcemi na prožité trauma, anebo vzhledem, věkem či jinými charakteristikami, mají tendenci zpochybnit, že je tato osoba opravdu obětí sexuálního násilí,“ uvádí ředitelka organizace proFem Jitka Poláková.
