Karolína
Bylo jí šest let, když ji o více než deset let starší nevlastní bratr začal zneužívat. Trvalo dva roky, než Karolíně došlo, co se děje, že se může bránit a čemu vlastně.
„Došlo k různým způsobům sexuálního zneužívání včetně penetrace. A dělo se to opakovaně v domě mojí babičky, kde jsem vyrůstala. O to mi přišlo divnější, že na to nikdo nepřišel. Začala jsem se vnímat jako chudinka, připadala si ohroženější, bála jsem se jít po ulici, měla jsem strach z toho, jak se na mě muži dívají, myslela jsem si, že každý ví, co se mi stalo, a že si za to můžu sama.“
Průzkum veřejného mínění: žena si za znásilnění může sama, protože...
|
I když se po dvou letech konečně se svým trápení svěřila, prožívala bezmoc, protože nejbližší lidé jí buď nevěřili, anebo se jí pokoušeli vymluvit, co se stalo, zpochybňovali, zda se to vůbec stalo, případně se jí snažili namluvit, že všechno byla její chyba.
„Poprvé jsem to řekla otci, když mi bylo 12 – 13 let. Tátova první reakce byla, jestli si uvědomuju, že tomu klukovi zničím život. Myslel víc na mého nevlastního bratra než na mě. I máma mi hrozně dlouho nevěřila,“ vypráví, co se odehrávalo za zdmi jejich domova.
„Bratr tehdy chodil na různé zájmové kroužky, kam chodily malé děti, a máma se potřebovala utvrdit, jestli si opravdu nevymýšlím, proto se zeptala jednoho vedoucího, jestli si něčeho nevšiml, a on řekl, že všiml. Máma mu řekla, co se stalo mně, tak až teprve on šel a nahlásil to na policii.“
Události nabraly spád. Vyšetřování sice vedlo ke spravedlivému konci, ale kolotoč vysvětlování, vyšetřování, znaleckých posudků trauma v Karolíně jen posiloval. Přitom právě představa, že bude své zážitky muset řešit s policií a u soudu a potká se i s těmi, co se budou snažit prokázat, že si vymýšlí, ji děsila.
„Z rozhovorů jsem pak cítila nátlak, že bych se bývala měla bránit, když mi to vadilo. A já jsem se ze začátku vůbec nebránila, protože jsem neměla tušení, co se to děje,“ popisuje, jak náš zákon staví skutkový čin znásilnění zejména na fyzickém násilí. „Začala jsem se bránit až v těch osmi letech, kdy mi došlo, že se něco děje špatně.“
Sexuální násilí
Forenzní psycholožka a vysokoškolská pedagožka Ludmila Čírtková |
„Od domu nás s mámu na výslech vezla policie, najednou kolem mě bylo všude hodně policistů, rozruch, který nebyl normální. Vyslýchali mě dva poměrně mladí policisté a první otázka padla: jak jsem byla oblečená, jestli nosím ráda šatičky, sukýnky,“ vzpomíná Karolína a dodává, že i maminka, která seděla vedle ní, se nechápavě ohradila s tím, že ji v té době přece ještě oblékala ona. „Musela jsem vyplnit štos papírů a psycholožka se mě ptala, jestli jsem zdravící, nebo objímající člověk.“
Její nevlastní bratr dostal trest tři roky vězení, část mu odečetli za vazbu a za půldruhého roku putoval z vězení rovnou do detenčního ústavu. „V jednu chvíli to mělo být na pořád, pak zase s pravidelnými vycházkami nebo návštěvami..., asi pro svůj vlastní klid žiju v tom, že je tam na doživotí a že není šance, že bychom se potkali,“ říká Karolína, která si své trauma z dětství s sebou nese až do dnešních dnů. „I teď, když bydlím na koleji, na bezpečném místě, kam se nikdo cizí nedostane, mám špatnej spánek a často se budím, vylekám se každého neznámého zvuku. A protože můj nevlastní bratr měl zrzavé vlasy, vadí mi zrzaví muži. Už zvládnu s takovým sdílet místnost, ale rozhodně se mě nesmí dotknout.“
V závěru dokumentu se Karolína sešla s Terezou i Dominikou, dalšími dívkami z dokumentu, které prošly podobnou zkušeností. Otevřeně se jim svěřila se svými pocity: „Několik let dělají úplně nechutnej trestnej čin a pak mnohem kratší dobu pykají ve vězení. Když budu přemýšlet hodně cynicky, tak se jim vlastně vyplatí to dělat.“
Tereza
Od osmi let se věnovala atletice. „Trenér si mě vychovával tak, jak chtěl. Musel to mít trochu promyšlené,“ vypráví Tereza. „Začalo to líbáním a osaháváním a potom to už dospělo do fáze, že jsme dělali všechno: anální, orální styk, všechno možný. Bohužel to trvalo všechno hrozně dlouho. Otupěla jsem, emoce uzavřela do sebe a dokázala odpojit své tělo a necítit ho,“ říká s tím, že pokaždé, když se ohradila, trenér se naštval, přestal s ní mluvit a začal na ni tlačit psychicky. „Ten styk a vše, co si vymínil, i ta fyzická bolest už byly pro mě přijatelnější než bolest psychická.“
Tereza se uzavřela do sebe a emoce nedávala najevo. „Zlomilo to až juniorské mistrovství světa v Americe, kam jsem se dostala díky svým výkonům, byla jsem tak do sedmého místa na světě. On letěl taky a dva týdny jsme tam byli společně. Vyžádal si samostatný pokoj, já k němu chodila a vždycky po masáži se to dělo i tam,“ vzpomíná s odporem Tereza. Po třech letech zneužívání už byla psychicky velmi vyčerpaná. Tehdy sice postoupila z kvalifikace, ale ve finále to psychicky nezvládla.
„Už když jsem šla na rozběžiště, klepala se mi ruka,“ vybavuje si. I když měla na medaili, skončila jedenáctá. „Po tom závodě jsem za ním šla, snažil se mě uklidnit, ale já ho odstrčila a řekla mu, že jsem nikdy nechtěla, aby se stalo to, co bylo, a že mi velmi ublížil.
Tereza chtěla, aby pravda vyšla najevo, proto se rozhodla promluvit. „Jen jsem chtěla, aby se vědělo, co je ten člověk zač, a zabránilo mu to v práci s mládeží,“ uvedla svou tehdejší motivaci a dodala, že než jít na policii, raději by obětem sexuálního násilí doporučila některou z organizací, jako je třeba ProFem či Bílý kruh bezpečí, Persefona.
Sekundární viktimizace„Oběti často popisují, že následná viktimizace je pro oběti možná ještě těžší zkušeností než ta událost samotná. Není tu ucelá síť pomoci těmto lidem, jen pár organizací. Právní rámec nefunguje, shodují se organizace ProFem, Bílý kruh bezpečí, Persefona, Rosa, Konsent a další. Navrhují změnit definici znásilnění v trestním zákoníku tak, aby říkala, že znásilnění je jakýkoliv sex bez souhlasu, jak k tomu přistoupili ve 12 státech Evropy, a studie říkají, že to zafungovalo.“ Dana Pokorná, vedoucí terapeutických služeb Profem,o.p.s. |
Díky tomu nemusela vypovídat před policisty, mezi nimiž o znásilnění stále panuje spousta mýtů a předsudků. „V Bílém kruhu bezpečí mi poradili, ať do trestního oznámení napíšu, že chci, aby výslechy vedla žena. Moje trestní oznámení hned směřovalo poštou na zastupitelství do Pardubic. Na výslech si mě ráno odvezli a večer mě přivezli.“
Soud v Hradci Králové trenéra odsoudil na šest let, ale po odvolání mu pražský soud trest snížil na tři a půl roku. „Trestní oznámení jsem podala v listopadu 2014 a v lednu 2018 přišel rozsudek,“ říká Tereza, která s traumatem bojovala další roky.
„Nemohla jsem spát, byla jsem vyčerpaná, nesoustředěná, neměla jsem do ničeho chuť, začala jsem se i sebepoškozovat. Zpočátku lehce kružítkem třeba, ale pak, když jsem se odstěhovala do Prahy a byla sama, tak nožem a žiletkami. Člověk cítí vnitřní bolest a chce si ulevit. Řezala jsem se na stehno, aby to nebylo vidět. V tu chvíli cítíte bolest na noze a necítíte to ostatní.“
Ukládají se nízké tresty, sexuální násilí se bagatelizuje: ona už tam ten otvor měla, je k tomu určený, tak žádnou újmu vlastně neutrpěla. A u soudu pak stojí někdo, kdo působí jako slušný člověk, vydělává, má práci, děti a převládne názor, že mu přece nebudeme kazit život... Bude stačit nějaká podmínečka a aféra bude spláchnutá...
Pavel Houdekinstruktor sebeobrany
O jejím případu psal i bulvár, který spekuloval, že kvůli trenérovi je teď lesba. „To, co se dělo, nemělo na mou orientaci vůbec vliv. Vždycky jsem byla na holky,“ vyvrací ten nesmysl. Proces bohužel ovlivnil její vztah s bývalou partnerkou natolik, že se rozpadl. Teď žije s přítelkyní Veronikou, ale trauma z dětství je stále mezi nimi.
„Není den, kdy si nevzpomenu na to, co se stalo, nebo mi to něco nepřipomene. Následky to má obrovské. Zpočátku jsem vůbec necítila, že se mě někdo dotýká na břiše. Takže jsem se vyhýbala jakýmkoliv milostným kontaktům. To chci samozřejmě zlepšit, ale když člověk něco nesnáší, tak není jednoduché to mít ze dne na den rád,“ líčí potíže, jimž čelí s pomocí své partnerky.
Od pravomocného rozsudku nedávno uplynulo právě tři a půl roku, tak se Tereza obrátila na právníka, zda už je trenér na svobodě. „Ze soudu mi odpověděli, že ho pustili už v únoru 2019. Podle mě to nebyl ani rok, co seděl.“
Dominika
„Datum toho, kdy se mi to stalo, si pamatuju velmi přesně. Bylo to prvního července 2018, kdy jsme jeli s kamarádkou a jejím přítelem k ní na chatu,“ začíná děsivý zážitek Dominika.
„K večeru jsme si povídali u ohně a od sousedů přišel muž s tím, jestli nechceme jít ještě k nim na návštěvu, že tam mají ještě nějaké jídlo a pití, že bychom se mohli blíž seznámit. Cesta vedla skrze nějakou ovčí ohradu, tam jsme si chvíli sedli. Byli tam dva muži kolem čtyřiceti pětačtyřiceti let. V momentě, kdy jsem se dozvěděla, že už tam ti moji kamarádi nejsou, chtěla jsem odvést zpátky, protože jsem neznala cestu. V tu chvíli mě jeden chytil a druhý mi jedním tahem vysvlékl tričko. Byla jsem tak paralyzovaná, že jsem řekla jenom: ne,“ říká a pokračuje: „Jediné, co si pamatuju, že jsem něco zkoušela zubama, protože probíhal orální sex, vaginální i anální. Oni se na mně nějak střídali a v momentě, kdy byl jeden zezadu a druhý vepředu, tak jsem trochu používala zuby. Jeden k tomu poznamenal, přesně si nepamatuju, něco jako mrška kouše. Vlastně jsem nekřičela, neškrábala. Bylo to bolestivé, ale já se v tu chvíli přepnula na zvířecí mód, že musím vydržet a přežít a že to bude v pořádku.“
S kamarády pak vymýšleli, co budou dělat. „Prosila jsem je, ať to necháme být, že se s nimi nechci konfrontovat. Byli to dva velcí statní chlapi, z toho jeden pracoval u policie, druhý byl myslivec a my tintítka studenti. O žádnou spravedlnost v tu chvíli nešlo, chtěla jsem zachránit sebe a nechat tu špínu za sebou.“
Dominika přišla na hodně dlouhou dobu o pocit bezpečí a málem i o život. „Paní doktorka v Riapsu mě utvrdila v tom, že oznámení znásilnění by mě ještě víc zničilo. Řekla mi: „v momentě, kdy v tom hraje roli alkohol a oni jsou dva, bude to pro vás emočně opravdu velmi náročné.“
Mýty o znásilnění
Forenzní psycholožka a vysokoškolská pedagožka Ludmila Čírtková |
Dominika mnohokrát přemýšlela, jestli by znásilnění neměla ohlásit. „Měla jsem svědky, posudky lékařů, důkazy, ale každý další den už mi přišlo pozdě,“ říká a dodává, že navíc procházela nemocemi včetně pohlavních. Musela se léčit silnými antibiotiky, zvracela.
„Byla jsem ve sprše a cítila tlak na hrudi, že už nechci žít. Nenáviděla jsem svět i sebe a myslela jsem, že si stejně za všechno můžu sama, že za nic nestojím, ale cítila jsem, že potřebuju zachránit. Napadlo mě, že doběhnu do Bohnic.“
Do Bohnic opravdu doběhla a když na ambulanci vychrlila, co se jí stalo a že potřebuje pomoct, protože chce umřít, dozvěděla se, že nemají lůžka a že spadá pod psychiatrickou kliniku Ke Karlovu. „Tam mi doktor řekl, že je to na okamžitou hospitalizaci.“
Zůstala na klinice, ale byla na dně. Po dvou týdnech se pokusila o sebevraždu prášky. I když z nejhoršího se dostala, v partnerský život nedoufala. „Myslela jsem si, že už si nikdy v životě nikoho nenajdu, že už v životě nechci chlapy nikdy vidět,“ říká, ale pak potkala partnera, který byl hodný, laskavý a ukázal jí, že všichni muži nejsou násilníci. Měla štěstí, uvěřila, že může důvěřovat, a dnes je šťastnou maminkou.
