Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„I já jsem tehdy nikomu nic neřekla, protože jsem se bála, že mi nikdo neuvěří. Když jsem si představila situaci, že budu vypovídat na policii, to jsem si říkala, to nikdy, bála jsem se, že budou říkat, že si vymýšlím, že budu méně věrohodná než onen dospělý muž, který mi to udělal. Byla jsem o té události schopna mluvit až 15 let od té doby, kdy se to stalo.“
Jasmína si své trauma chtěla napřed vyřešit bojovými sporty. „Dělala jsem box, thajský box i nejtvrdší bojové sporty na světě, dokázala jsem dát tvrdou ráno a kopem z otočky skolit protivníka k zemi,“ vzpomíná a dodává, že její zraněné duši však nic z toho nepomohlo. „Navzdory tomu, co jsem uměla, se mi pořád stávalo, že jsem třeba byla na párty, kde na mě dorážel opilý spolužák, a já jsem v ten moment nedokázala nic udělat. Do lidí, které dobře znáte, se špatně kope. V ten moment, kdy mi začal spolužák sahat do rozkroku, já úplně zamrzla, nebyla jsem schopná nic udělat. Říkala jsem si: co se to děje, ubližuje mi spolužák, kterého mám ráda, a zítra ho uvidím ve škole.“
Co s tím, když si na nás dovoluje třeba nadřízený nebo politik?
Důležité je vědět, že když někdo překračuje naše hranice, můžeme se ohradit. Každý je může mít jinde. Někdo snese košilaté vtipy, jiný nesnese ani polibek na přivítanou. Je dobré vědět předem přesně, kde jsou moje hranice. Jsou-li pak překračovány, daleko lépe si uvědomíme, že se děje něco, co se nám nelíbí, a že je na místě říct: takhle na mě nesahej, nebo tohle se mi nelíbí či tohle nechci. A tu větu říct přísně, silně, o trochu víc nahlas, než běžně mluvíte.
Může to být problém, pokud jde o společnost, v níž musíte do budoucna dál fungovat.
Tlak okolí právě obvykle brzdí naše reakce. Vaši reakci bude nejspíš znevažovat nejen samotný aktér, ale i okolí a možná i partner, kterému se svěříte doma, nebo kamarádka. To, že vám ostatní říkají, že přeháníte, že jste si to vymyslela nebo že jste hysterka, to je vlastně něco jako druhý a stejně bolestivý útok. Ale pokud jste na něj připravená, snáz ho ustojíte. Proto rozumím všem obětem, které se ozývají až několik let poté, co se něco takového stane.
Jak komunikovat?
Stoupnout si do silného postoje, zvednout hlavu, narovnat se a důrazně říct: tohle se mi nelíbí a počítat se zlehčováním, ale neustoupit. Trvat si na svém. Pokud vaši reakci znevažuje okolí, stačí říkat: rozumím, tobě to nevadí, ale mně ano. Trvat si na svém a nemusíte ani nic vysvětlovat. Nebojte se postavit se sami za sebe. Sice jdete do konfliktu, ale příště už na vás nikdo dotěrně sahat nebude, bude vědět, že u vás narazí.
Jak jste se vypořádala s traumatem z dětství?
Už mi bylo 28 let, měla jsem perfektní práci, skvělého partnera, který je dnes mým manželem, skvělé koníčky, perfektní kamarády. Abych to trauma zvládla, musela jsem ho znovu prožít, a přitom být silná v kramflecích. Kdybych nebyla, bolelo by to mnohem víc a nevím, zda bych si nějakou další újmu nezpůsobila. Na kurzy k nám chodí ženy s podobnou zkušeností a já už jim teď s klidem mohu sama poradit, ať jdou na terapii.
Lze útoku předejít, zabránit?
Žádný útok nezačíná v momentě, když vás někdo škrtí, ale už dřív, kdy třeba jdete po ulici a útočník si vás vybírá. Nejlepší sebeobrana je ta, abyste se útoku úplně vyhnula. Všimnout si včas, že se něco děje. Je tam někdo divnej? Kouká na mě a svléká mě pohledem? Podívat se na něj, odejít, přesednout do jiného vagónu, když to nejde, tak reagovat: haló, pane, vidím, že se na mě díváte, potřebujete něco?
Až takhle?
Často se stává, že lidé tyhle situace ignorují. Třeba nějaký muž kouká ženě do výstřihu nebo na nohy. Když se to děje, učíme, aby se žena na toho člověka podívala. Většina lidí ucukne, protože si uvědomí, že „civí“ dlouho, a není to úplně oukej. Ale když predátor neodvrátí zrak, je dobré na něj promluvit.
Měla bych strach, že ho spíš vyprovokuji.
To je jeden z nejčastějších mýtů. Nemůže se stát, že agresora vyprovokujete. Pokud má plán, že vám ublíží, tak to stejně udělá.
Jak zareaguje?
Buď se stáhne, anebo většinou zamumlá něco jako: ty jedna krávo, aby ses nepotento...a dosaďte si nadávky, jaké chcete. Pokud vám při odchodu začne nadávat, tak ho nechte, hlavně nic nedodávejte. Nechtějte vyhrát, neříkejte nic ve smyslu: ty jeden..., zkoušej si to na někoho jinýho...
Co když za mnou zrychluje muž v noci v temném průchodu?
Hlavně zase neignorovat. Cítím strach, nebezpečí? První poučka: reaguj. Jak? Změňte třeba náhle směr.
Že se v průchodu otočím a půjdu rovnou proti němu?
Ano. Nebo se jen otočit, zastavit a podívat se na něj. Když se také zastaví, ověřila jste si, že jde za vámi.
V ten moment ztuhnu.
Pokud projdete našimi kurzy, nezastaví vás v reakci ani paralýza v podobě extrémní dávky stresu, protože jste připravená, víte o paralýze a dostane vás z toho naučený mechanismu. Víte, že musíte udělat postoj: dát ruce před sebe, říct „nechte mě“, a když je u vás, pak použít naučený úder, třeba píchnutí do očí. Dobrá sebeobrana by neměla být postavena na tom, že se ji učíte roky, ale spíš jen za pár hodin.
Když se příliš vyzývavě obleču, není to i trochu moje provokace?
To je další z rozšířených mýtů. Za násilí může vždycky jenom pachatel. Není vaše chyba, že máte legíny, velká prsa nebo podpatky. Když se oblečete do šatů, nalíčíte se, pak většinou pro někoho, za kým jdete, a také abyste se cítila dobře a líbila se sama sobě. Rozhodně se tak neoblékáme pro cizí lidi na ulici. A ti muži, co na vás na ulici hvízdají, vědí, že jste se neoblékala pro ně a nechtějí vám lichotit. Ta hrstka mužů, která se tak chová, to dělá pro pocit moci.
Mám pokřikování na ulici ignorovat, nebo dotyčného poslat zpátky do kanálu?
Obojí. Nejde o sexuální útok, ale nehrozí většinou, že vás dotyčný znásilní. Můžete si nějakou slovní reakci připravit předem a vymezit se. A vždycky vykat! Vědět, že nejste jediná, komu se tohle děje, a vědět, že i když o tom společnost není zvyklá mluvit a přechází oplzlé pokřikování na ulici, dít by se nic takového nemělo.
Když se už dostanu do fyzického boje s útočníkem, mohu se ubránit?
Můžete. V první řadě zahoďte všechny poučky o tom, že máte být hodná a spolupracující, a vždycky se braňte. Čím víc budete spolupracovat, tím horší to bude. Bijte se jako lvice. Kousejte, škrábejte, trhejte nos, oči, ústa, tahejte za vlasy, bouchejte do krku, do zátylku...
Mám šanci na úspěch?
Vždycky. Jeden z nejnebezpečnějších mýtů je ten, že žena se silnějšímu a většímu muži neubrání. Napadení není boxerský zápas, tam nejsou pravidla, udělejte všechno proto, abyste se z toho dostala, a pak utíkejte pryč. Máte veliké šance na to, že to zvládnete. Jsou na to data.
Mnohem lepší je být při napadení první, kdo něco udělá. Jasmína Houdek ukázala moderátorce ve studiu, jak se ubránit napadení. Proč je dobré mít ruce před sebou nahoře? Co je to očopich a jak se vede takový obranný útok? Jak zjistí muž ženinu hranici? Sledujte celý Rozstřel.
