Svého muže, dnes už bývalého, jsem poznala před nějakými 15 lety. Bylo mi skoro pětadvacet, byla jsem sama, s posledním přítelem jsem se rozešla tak měsíc předtím a už několik dní jsem nevěděla, co s volným večerem. Bylo léto, nádherné počasí, a já měla pocit, že na mě všichni zapomněli, žádný z mých kamarádů či kamarádek nebyl v dosahu. Jako na potvoru byli na dovolené nebo chtěli být jen se svou polovičkou.
Pes nás dal dohromady
Nikdy jsem nedokázala sama jen tak někam zajít na drink, připadala bych si nepatřičně, jako kdybych měla na čele vypálené: jsem sama, nikdo mě nechce. Tak jsem se šla aspoň projít kousek od svého bytu do parku, když ke mně přiběhl takový malý pes, s nadšením se na mě vrhl, a i když jsem nikdy psa neměla a vlastně o něj ani nestála, tak tenhle mě dostal, byl neskutečně přítulný.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Bylo mi jasné, že se někomu zaběhl, jenže široko daleko nikdo nebyl. Až po nějaké době jsem slyšela volání jednoznačně psího jména a za stromy se objevil vyděšený majitel psíka. Ten se k němu okamžitě rozběhl a lítal ode mě k němu celý nadšený. Muž mi děkoval, že jsem mu zachránila život, kdyby se psovi něco stalo, jeho matka by ho zabila. Slíbil jí, že pejska vyvenčí, aby nemusela, protože jí ten den nebylo dobře.
Na oplátku mě pozval na kávu do kiosku v parku, a protože jsme zjistili, že nám je spolu docela dobře, odevzdal psa své matce, a ještě jsme zaskočili do vinárny. A tím začal náš vztah.
Po půl roce jsme spolu začali bydlet, za necelý rok jsem otěhotněla a vzali jsme se. Narodila se nám dcera, dnes jí je 13 let. Chtěli jsme další dítě, nejlépe tak za dva roky, ale bohužel se mi nedařilo otěhotnět. Povedlo se to až o dost let později. Narodil se nám syn, nyní pětiletý.
Sokyně o dvacet let mladší
Naše manželství bylo takové celkem na pohodu, s manželem jsme si rozuměli. Jako rodina jsme vždycky spolu trávili dost času, manžel byl s dětmi rád, věnoval se jim, pomáhal mi i doma. Jenže tato, dá se říci až idyla, skončila.
Je to takové klišé, ale manžel chytil druhou mízu a dva roky po čtyřicítce se zamiloval do slečny o dvacet let mladší. Když jsem na to přišla, dala jsem mu na výběr, buď ona, nebo já s dětmi. Vybral si, byl prý strašně zamilovaný a začal s ní žít.
Bylo to pro mě strašné období, nikdy bych neřekla, že se do této situace dostanu. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostala, ale musela jsem to držet v sobě. Byly tady děti a já před nimi nechtěla dávat najevo, jak se trápím. Ani děti na tom nebyly dobře, i pro ně to byl hrozný šok, když najednou táta nebyl, odešel pryč. A on o ně dokonce nějakou dobu ani nejevil zájem.
Příběh Magdy: Po padesáti letech manželství mám chuť ho ukončit |
Už je to rok, co jsme rozvedení, exmanžel žije stále s tou ženou, už se zajímá i o děti, pravidelně mi na ně přispívá, dokonce víc, než mu vyměřil soud. Má i domluvený kontakt s nimi, žijí se mnou, ale s tátou se vídají celkem často.
Zpočátku to drhlo, ale po nějaké době si prý sedly i s jeho přítelkyní. A v tom je právě ten kámen úrazu. Exmanželova partnerka se rozhodla, že bude jejich druhá maminka a mnohdy se chová až nebezpečně jen, aby se jim zalíbila.
Bohužel děti jí podléhají a vidí v ní nějaký vzor, či co. A jejich táta je rád, že si s ní rozumí. On totiž občas v době, kdy je má mít u sebe, musí do práce (o víkendech nebo i v noci) a to se pak o ně stará ona. Už jsem mu říkala, že pokud nebude s dětmi doma on, tak si je nechám u sebe, ale vždycky mi řekl, že je to v pořádku, že o děti je postaráno, jsou spokojené a já si nemám dělat žádné starosti.
Bojím se o děti
Jenže já si starosti dělám. A velké. Všechno se to ještě zhoršilo, když jsem musela děti u bývalého nechat na skoro tři týdny, kdy jsem odjela za svými rodiči, protože maminka byla po operaci a já pomáhala tátovi s péčí o ni i o jejich domácnost. Děti jsem s sebou vzít nemohla a ex mě ujistil, že se o ně postarají, že nemusím mít strach. S dětmi jsem byla v každodenním kontaktu a byly spokojené, tak jsem byla v klidu.
Ovšem po návratu jsem zjistila, že dcera odmítá jíst, protože je prý tlustá, tátova přítelkyně jí upravila jídelníček a ona ho bude dodržovat, já tomu prý nerozumím, tak ji mám nechat být. Jenže na tohle je ještě hodně malá, když vidím, co jí ta slečna napovídala a jak ji zblbla, tak mám chuť k nim vlítnout a dát jí pár facek.
Mám strach, že to může skončit hodně špatně, dcera mé kolegyně v práci na tom byla podobně, dala na hloupé řeči, stala se z ní anorektička a dnes je těžce nemocná. Také dceru učila, jak se má malovat, koupila jí nějaké šminky. I na tohle má dcera spoustu času. Za ty tři týdny se tolik změnila.
Příběh Marty: Manžel odešel od rodiny k milence, chci ho zpátky |
Syn je malý, naštěstí odloučení ode mě zvládl, jejich péče na něm takové následky nezanechala, akorát mi nějakou dobu trvalo, než jsem ho zbavila „závislosti“ na televizi. Prý se u táty mohl dívat, jak dlouho chtěl a na co chtěl. A druhá maminka je prý taky moc fajn, dávala mu bonbony a nemusel jíst zeleninu.
Děti teď nějakou dobu u táty nebyly a zatím nebudou, byly Vánoce, konec roku, odjela jsem s nimi na prázdniny k rodičům, pak do toho přišly nějaké nemoci a také dovolená exmanžela, kdy odjeli na skoro tři týdny pryč. Uvažuji o tom, že se budu bránit proti pobytu dětí u něho, ale nevím, jak na to.
Amálie
Názor psycholožky čtěte na další straně.
