Za rok mi bude 70 a prý na ně nevypadám, vlastně se ani necítím. Naštěstí nemám nějaké zásadní zdravotní problémy, celý život jsem se snažila o sebe dbát, jíst víceméně zdravě, a kromě občas bolavých kolen mě nic moc netrápí.
Jsem už téměř 50 let vdaná, zlatou svatbu bychom s manželem měli slavit za dva měsíce. Ovšem já čím dál víc uvažuji o tom, že si ji buď bude slavit sám (pokud si vůbec vzpomene), nebo že už ani nebude co slavit.
Naše manželství mě ničí, tedy ničí mě manželův přístup k našemu společnému životu, jeho chování vůči mně. Když o tom víc přemýšlím, on se tak chová celý život, akorát mně to pořád nedocházelo, nebo jsem spíš neměla čas se tím zabývat.
K dítěti jsem ho musela přemluvit
Vdávala jsem se v 19 letech, manželovi bylo pětadvacet. Byla jsem zamilovaná a když mě po půl roce známosti požádal o ruku, s nadšením jsem souhlasila. Později jsem zjistila, že tím hlavním důvodem, proč se chtěl ženit, byla možnost získat byt od tehdejšího zaměstnavatele, který dávali jen manželům a nejlépe i s dítětem.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Mít rodinu jsem ještě nechtěla, necítila jsem se na to a manžel na mě ani netlačil. Až po čase mi docházelo, že on vždycky myslel jen na sebe. Svatba kvůli bytu, dítě by mu bránilo vést klidný a ničím nerušený život, nemusel by se s ním dělit o mou pozornost a péči.
Sedm let mi nakonec trvalo, než jsem manžela přesvědčila, abychom dítě měli. Dokonce jsem mu už tenkrát dala nůž na krk, buď budeme co nejdříve úplná rodina, nebo zůstane sám.
Asi bych od něj neodešla, kdyby i nadále trval na tom, že samotným je nám líp, na to jsem ho moc milovala, ale naštěstí souhlasil. Já už v té době moc dobře věděla, že můj muž je sobec, že on musí být na prvním místě, on je hlava rodiny a všichni se musí přizpůsobit jeho přáním a požadavkům. Celý jeho otec.
Těsně před svatbou jsem na toto téma dlouho mluvila se svou nastávající tchyní. Tenkrát mi řekla, že její syn bude jednou stejný jako jeho táta, její muž. Prý si to způsobila sama, snesla by mu modré z nebe, celý život ho obskakovala, on nikdy nic nemusel, o všechno se postarala sama. A jak to pozoruje, její syn se už chová jako otec. Prý to dělá hodně nerada, nechce jít proti němu, ale chtěla by mě varovat, abych si své manželství zařídila jinak než ona.
Na všechno jsem byla sama
Měla jsem na ni dát, ale já jí tenkrát nevěřila, a ještě dlouho potom. Po manželovi jsem nikdy nic nechtěla, snažila jsem se všechno zvládat sama. Starala jsem se o děti (po první dceři se nám za pět let ještě narodil syn), domácnost, nákupy, úklid. Manžel vždy přišel k hotovému. A to jsem také chodila do práce. Šla jsem zkrátka ve stopách své tchyně.
Dokud byly děti doma, čas tak rychle plynul, že jsem si to ani neuvědomovala, že jsem na všechno sama, spoustu věcí kolem domácnosti a rodiny jsem dělala automaticky. Občas, hlavně když děti povyrostly a byly samostatnější, jsem si našla čas i na sebe, na dobrou knížku, návštěvu divadla či posezení u vína s kamarádkou.
Příběh Lucie: Můj muž neumí stárnout, rodinné úspory utratil za sporťák |
Nemůžu ale tvrdit, že jsme si s manželem žil každý svůj vlastní život, to ne, jezdili jsme na společné dovolené, občas na výlety, i dětem se věnoval, ale jen když měl náladu a jednalo se jen o zábavu, vše okolo školy jsem už musela řešit já. Ani na náš milostný život po dlouhou dobu si nemohu stěžovat.
Děti už jsou ale nějaký ten rok z domu, máme tři vnoučata, jsme s nimi všemi pochopitelně kontaktu a já vidím, jak je ten náš život prázdný. Oba jsme už v důchodu, a zatímco já mám stále co dělat, manžel se nudí a prudí. Někdy je skutečně až nesnesitelný, jako kdyby se chtěl jen hádat a vyčítat.
Když ho třeba požádám, jestli by se mnou nešel na nákup, vymluví se, že má fotbal v televizi, nebo že ho bolí nohy, nebo že nic nepotřebuje, tak nechápe, proč by měl jít nakupovat. Ale pak mě zaúkoluje, co všechno mám koupit. Když ho požádám, jestli by třeba vyluxoval, tak má opět dalších milion výmluv, ale nikdy nezapomene si rýpnout, že je doma plno prachu.
Děti mě podporují
Před dvěma lety jsem začala s dcerou jezdit na venkov do domku, který zeť zdědil po svém otci. Mladí to mají jako chalupu, ale často tam nejezdí a já si to tam zamilovala. Dali mi klíče, že tam můžu kdykoliv jet a být tam, jak dlouho budu chtít. Myslela jsem, že přesvědčím i manžela, abychom tam byli spolu.
Je tam nádherná krajina, dům je i pěkně zařízený, dá se tam být i v zimě, je zateplený, a navíc topení k kamnech má úžasné kouzlo. Muž tam byl jednou a řekl, že víckrát ho tam nikdo nedostane. Tak tam jezdím vždycky na pár dní sama a je mi tam dobře.
Jenže když se pak vrátím domů, čeká mě spoušť. Manžel mi to asi dělá naschvál, není schopen uklidit, zamést, umýt nádobí, dojít na nákup, nic. Jen mi nadává, že jsem se na něj vykašlala. A já bych to nejradši opravdu udělala.
Už jsem o tom mluvila i s dětmi, naštěstí jsou rozumní a chápou mě, moc dobře vědí, jaký jejich táta je. Dcera s manželem mi dokonce nabídli, že v domku mohu klidně žít trvale, kdybych chtěla. Oni ho prodávat nebudou a aspoň se o domek někdo postará a v létě tam můžou být se mnou děti.
Magda
Názor psycholožky čtěte na další straně.
