Doufala jsem, že léty se hrany obrousí, ale situace se spíše zhoršuje. Už své tchyni nevěřím jediné slovo. Ústně se s ní diskutovat nedá (její dikce a tlak na emoce mi to znemožňují, nejsem za takových podmínek schopná mluvit), písemně komunikovat odmítá.
Muži z rodiny ji většinou ignorují
Už jsem si i udělala anketu u tří z jejích nejbližších mužských členů rodiny, jak komunikaci s ní zvládají – jeden prohlašuje, že má v plánu si vše, co ona pronese, nahrávat, aby měl důkaz pro navazující diskuze; druhý, že moc neposlouchá, protože se to nedá, a téměř vždy odpovídá ano; třetí tvrdí, že slova přestal vnímat už dávno, jen monitoruje tu a tam zvýšenou hladinu hluku. Cokoliv z toho bych si brala za vzor nerada, ale už mi docházejí nápady, co dělat jiného.
Poraďte se takéTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
V roli babičky se nyní vyžívá, „funguje“ ve velkém stylu, všechna čest. Ale hořkost zůstává. Babička s dědou si třeba jednou vzali všechny naše děti – tou dobou již tři – na pár dní na hlídání. Když jsme přebírali děti zpět, sondovali jsme, jak se všichni dohromady měli, zda lumpové moc nezlobili. Babička velmi razantně prohlásila, ať si uvědomíme, že už jsou s dědou staří, a k tomu jedním dechem dodala, jak moc jsou z dětí unavení. Pozitivního nezaznělo nic.
Nabídla jsem tedy řešení: nemusejí si děti brát tak často (vše se přeci dá domluvit/upravit dle aktuální potřeby). V tu chvíli reakce žádná, měla jsem to tedy za hotovou věc.
Za pár dní mi došla písemná výtka, v níž stálo, že je prý „citově vydírám, protože jim nechci půjčovat děti“.
Aféry se školou i gymnáziem
A takových příběhů máme spoustu. Babička dělala scény, že chceme syna zapsat na Montessori základní školu a nevezmou ho na gymnázium, i když má podle ní studijní předpoklady (bylo mu 5 let). Na Montessori za jejího mohutného odporu šel, na gymnázium se později také dostal. Babička ale opět nebyla spokojená, protože ona si pro něj vybrala jiné gymnázium, než kam nakonec nastoupil.
Bylo by toho mnoho – celým vztahem mezi mnou a tchyní se jako rudá nit vinou její stížnost, že „se k sobě málo máme“, vyvážené bojkotem jakékoliv snahy o sblížení. Na mé e-maily s popisem drobných veselých příhod z naší domácnosti neodpovídá, na mužovy a mé nabídky si jít spolu sednout třeba večer do vinárny (kam s přáteli chodí ochotně) sice na oko kývne, ale pak nás často nechá jít samotné. Což je o to horší, že pro nás každý takový pokus znamená velkou logistiku – zajistit hlídání atd. Mnoho vyplýtvané snahy, ve finále k ničemu.
Jednou nás takto zbytečně dokonce nechala narychlo umístit syny na noc k mým rodičům, kam bych děti raději nedala, protože moje matka měla oslabenou imunitu a jakákoliv nákaza jí mohla být osudnou. Ale co bych se nepokusila udělat pro dobré vztahy s tchyní. Samozřejmě s námi tchyně nikam nešla, ačkoliv den předem souhlasila, navíc mi vynadala.
Darmo mluvit. Jak jednat s člověkem, jehož nelze potěšit? Jak vypěstovat dobré vztahy s tím, kdo nestojí svému slovu, nikdy neuzná svou chybu, zato vyžaduje poslušnost?
Jolana
Odpověď odborníka:
Dobrý den, Jolano. Odpověď na poslední otázky asi tušíte: Těžko. Jenže za jednáním vaší tchyně je možné přece jen vidět více. Sama popisujete svou nespokojenost s vaším vztahem, a také tchyně reflektuje, že vašemu vztahu něco chybí. Na vině bude zřejmě vysoké očekávání obou stran, nějaké nedorozumění, nepochopení, které se lety nasbíralo, pomalu potichu znásobilo. A nyní, když si na příkoří obě vzpomenete, nastupujete již do rozjetého vlaku negativně naladěného vztahu.
PhDr. Andrea Hlubučková
Říkáte, že v komunikaci vám bez konfliktů nejdou používat slova, že tchyně tlačí na emoce. Možná je klíč k vašemu vzájemnému porozumění tak trochu slova vynechat, přidat více empatie a obyčejného spolu-bytí. Možná za vaše nedorozumění mohou vysoké nároky jedné na druhou i na váš vzájemný vztah. Jak by to bylo pěkné, kdyby si tchyně užívala pobyt s vnoučaty, chválila je a vše bylo jak z reklamy na pomerančový džus. Přitom na druhou stranu rozumím tomu, že když po několika dnech vrací babička s dědou tři vnoučata, jsou hlavně unavení a dokážou mluvit hlavně o zmatku, hluku a únavě. A na to, jak je čas s vnoučaty těší, se nějak nestihne dostat, a tchyně pak jen sama doma zaznamená, že se „málo k sobě máte“.
Zkuste se zkrátka nezabývat tolik nedorozuměními, které ve vašem vztahu a vzájemné komunikaci jsou, a orientovat se na to, co sama píšete v první větě svého dopisu: mám úžasnou obětavou tchyni. Můžete využít to, co se nabízí – pokud bezkonfliktně zvládne dvě návštěvy do roka, tak zkrátka budou dvě, a neočekávat, nepředpokládat více. Bude se vám lehčeji usínat a to pozitivní, co vzájemné kontakty přinesou, vás příjemně překvapí.
Andrea Hlubučková, psycholožka centra Modré dveře
Jak vycházíte se svou tchyní a tchánem vy? Co zlepšilo vaše vztahy a komunikaci? Popovídejte si s ostatními v diskusi.
