S dcerami trávím většinu času a tak jsme si velmi blízké, pro mě je to splněný sen mít dvě sladké holčičky. Manžel se na obě také velmi těšil a hýčkal je, ale nyní čím dál víc žárlí na můj vztah s nimi. Mně se zdá přirozené, že mají větší pouto ke mně, když s nimi trávím většinu času a jsem jejich máma.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
Manžel bývá pryč několik dnů v kuse, vídá je nepravidelně a pak je vždycky uražený, že se k němu hned nehrnou a neobjímají ho a nepusinkují. Tak se chovají, když se vrací domů třeba od babičky ke mně, a vidím přitom, jak je manžel celý napružený a naštvaný, protože o něj nejeví takový zájem.
Snažila jsem se s ním mluvit o tom, že je to jenom taková fáze, umocněná tím, že jsou holčičky a můžeme spolu dělat všechny “holčičí věci”, co jeho ani nebaví - nechce s nimi jít na hřiště, do rodinného centra, se starší do kina na animák nebo jí číst pořád dokola ty jejich oblíbené pohádky. Já to dělám, i když se u toho bůhvíjak nebavím, a dcery jsou pak vděčné.
On s nimi šel na hřiště jednou a vrátili se všichni otrávení, jako by je nakazil tou svojí nudou a otravováním se. Totéž když jsem ho poslala se starší dcerou na film pro děti v místním letním kině, kde si k tomu může dokonce dát pivo a Alice nemusí spořádaně sedět, ale může pobíhat s dalšími dětmi okolo.
Snažím se ho nechávat s holkami trochu o samotě, aby si mohli užít jeden druhého, jenže nejmladší dcera často hodně pláče a on je rozmrzelý ještě dřív, než odejdu z domu. Je mi jasné, že v takovém rozpoložení se s nimi sblíží těžko. Já se pak samozřejmě na nákupu nebo cvičení stresuju tím, jestli už jsou všichni v pořádku a manžel je na ně hodný, aby si je získal.
Poraďte mi, jak můžeme zlepšit vztah mezi dcerami a manželem?
Děkuji
Zita
Odpověď odbornice:
Dobrý den, Zito, z vašeho dopisu vyplývá, že máte více oblastí, které vás trápí, nebo jim nerozumíte.
Popisujete, jak vnímáte chování vašeho muže směrem k dcerkám a k vám, jak je „vždycky uražený“ a nepomáhá ani váš komentář, že se děvčata emocionálně projevují spíše směrem k vám. Zdá se, že toto období budete muset překlenout. Je pravděpodobné, že váš pohled na to, že to je věkem děvčat, je reálný a současně to může být dáno tím, že je s nimi ̈jejich tatínek málo času.
PhDr. Kateřina Siveková Křižáková
Pokud manžel bude ochotný, doporučuji mu vyhledat literaturu, kde se píše o tom, jak děti v různém věku potřebují jednoho z rodičů. A možná by pak bylo dobré se chvíli tomuto tématu nevěnovat a po čase se podívat, jestli se to daří nebo ne.
Další vaše starost, která je z dopisu patrná a je možné, že má souvislost i s předchozím tématem, se týká „otravováním se“ manžela, když je s dcerkami. Zde to opět může být věkem děvčat, kdy mohou vyžadovat hodně pečující přístup, což možná manžel v tuto chvíli neumí. Zvlášť u té roční to může připadat v úvahu.
Podporujte jeho i děvčata v kontaktu, který by bavil obě strany. Možná by je mohl vzít do dílny a zde přitloukat hřebíčky na dřevíčka, nebo by děvčata mohla s tatínkem chodit na automobilové závody, nebo by obě strany ocenily technické muzeum. Takováto činnost baví děti bez ohledu na to, jestli jsou to děvčata nebo hoši, prostě to musí mít v „krvi“. A opět s ohledem na věk té mladší, možná by aktivity zvládnul spíše s tou starší.
Že ale občas necháváte obě strany, ať se naučí spolu být, je moc fajn. Děti jsou vaše společné a je pro ně dobrá zkušenost, že mohou být v přítomnosti jednoho i druhého. A je to dobrá zkušenost i pro rodiče. Vy potřebujete chvíli volna pro sebe a manžel se musí naučit hledat si cestu k dětem. Zde jsem toho názoru, že rada konkrétního přístupu je přímo nevhodná. Někde jsou srozumění s tím, že ty malé děti prostě opečovává máma, jinde se rovným dílem spolupodílí otec. Někde nechají dítě „vyřvat“, jinde nechají děti s tatínkem/maminkou až tehdy, když si dostatečně zvykne. V některých rodinách matka uspí maličké dítě a poté odchází za přáteli, jinde to je celé na otci. Všechny cesty mají svá pro i proti a nejlepší cesta může být taková, která vyvolá nejvíce pohody, či naopak nejméně stresu. Ale i to může být past, protože děti občas dokáží dobře odhadnout slabé místo rodičů a řádně ho využít. To jsme ale u jiného tématu.
Pokud by komunikace na toto téma s manželem nesla hodně negativních emocí, doporučila bych navštívit párovou terapii, která může být cestou, jak se lépe domluvit, situaci pochopit. Držím vám pěsti.
Kateřina Siveková Křižáková, individuální, párová a rodinná terapie centra Modré dveře
