Zdeňku, co se pro vás změnilo, že se do role šéfa vracíte?
Objevil se nový formát. Ten mě přesvědčil, že je to něco, co bych si chtěl vyzkoušet. Je rychlejší, daleko dynamičtější, zabere méně času a na konci každého dílu je naše pomoc skvěle viditelná. To je asi ta změna. Jak se s oblibou říká, že staří boxeři mají v sobě sílu vždycky ještě na jeden fight, tak to je asi ten můj.
Opět formát podle Gordona?
Ano, opět je to Gordon Ramsay, jen se formát jmenuje „24 hours to hell and back“, tedy 24 hodin do pekla a zpět. My tomu říkáme Superšéf, protože je to jednoduší. A těch 24 hodin je v podtitulu pořadu. Je to formát, který Gordon Ramsay začal dělat tuším předloni a televize Prima se rozhodla, že ho koupí a já v tom budu hrát. Byla to nabídka, která se blbě odmítala, upřímně řečeno.
Co pro vás nové natáčení obnáší? V čem je největší změna oproti Šéfovi
Největší změna je v tom, že máme zásadně větší produkci. Pořad je ve výrobě grandióznější, větší, za produkcí stojí desítky lidí. V Ano, šéfe! byla na cestě miniparta pěti šesti lidí, toto je podstatně větší, dražší a dynamičtější.
My se hospodu snažíme napravit za 24 hodin, v Ano, šéfe! jsme se o to snažili čtyři dny, plus tam byla pauza na návrat. Tady je opravdu všechno vmáčknuté do čtyřiadvacítky. A díky tomu, jaká je produkce, můžeme dělat na několika místech najednou. Vlastně ze dne na den uděláme novou hospodu. To je to, co je strašně zábavné.
Bude to dvanáct let, co jste začal točit Ano, šéfe!, teď točíte Superšéfa. Je za tu dobu v přístupu provozovatelů hospod viditelný rozdíl?
Lidi jsou samozřejmě o něco chytřejší. Podstatně chytřejší jsou i zákazníci, takže vědí trochu líp, co chtějí. Nicméně v principu netočíme v dobrých restauracích. Jak já vždycky říkám, blbých hospod je pořád stejně. Přibylo těch dobrých, ale blbých je stále stejné množství. My hledáme, kde je nějaká rozumná lidská story, na které to ve finále stejně stojí.
A jestli se mě ptáte na to, jestli už žijeme v lepším gastronomickém světě, tak to určitě jo. Aspoň ti z nás, kteří jsou ochotni za to zaplatit. Ale chyby přetrvávají a budou tady myslím navždy. Pořád veliká dávka z těch lidí, kteří do byznysu jdou, před sebou většinou má svůj osobní Stalingrad, aniž by to tušili. Není to jednoduché, byznys je dnes nesrovnatelně složitější, než byl v roce 2008. Jestli to tehdy bylo těžké, tak dnes je to extrémně náročná věc. Uspět a vydělat z toho nějaké peníze, kvůli kterým do toho stejně všichni jdou, je čím dál tím složitější.
Pro Ano, šéfe! byla pokaždé typická spousta emocí. Jaké to je, když se všechno nahustí do jednoho dne?
No, je to fofr. (smích) Emoce tam jsou, ale vyskočí z lidí rychleji. Ve srovnání s Ano, šéfe! pálíme těžšími zbraněmi, je tam hmatatelná změna. Lidé jsou pod daleko větším tlakem, protože 24 hodin je relativně krátká doba na to udělat něco s tím, s čím jste nic neudělali třeba pět let.
Štáb Superšéfa i osazenstvo podniku má na proměnu ve slušnou hospodu pouhých 24 hodin.
A najednou je tam ten dopad vidět. I v tom, že lidé od nás něco hodnotného dostanou. Pomůžeme jim, aby tam najednou měli k dispozici věci, na které normálně provozovatelé buď nemají peníze, nebo je negují z nějakého jiného důvodu. Takže jsou to takové hospodské Vánoce, které si pak samozřejmě ještě musí zasloužit. Ale ten moment znovuzrození je docela silný.
Jsou tam momenty, které i vám osobně něco přináší?
Pro mne bylo zajímavé během natáčení sledovat, jak mladí lidé myslí hrozně postaru. Já jsem starý osel, ale měl jsem kolikrát pocit, že tu hlavu mám čerstvější, než ji mají lidé o polovinu mladší. Kteří by měli myslet úplně jinak a měli by být tím motorem, který gastronomii posune někam dál. To pro mne bylo obrovské překvapení. S těmi lidmi musí člověk pracovat a snažit se jim nalít do hlav něco pozitivního.
Je něco, co vám udělalo radost? Máte natočených prvních pár dílů, je v tom nějaká bomba, která dává nějakou naději do budoucna?
Já jsem si uvědomil, že máme zvyk bavit se o tom, co je blbé. A možná vás to překvapí, ale pro mne bylo strašně skvělé vidět lidi, kteří s námi dělali na rekonstrukci objektu, a jsou schopni z té haluzny udělat za 24 hodin něco zásadně jiného. Fantastická spolupráce byla i s kluky z InterGastu, kteří nám dělali kuchyňské věci.
KVÍZ: Pamatujete na Zdeňka Pohlreicha jako na šéfa? |
Prostě vidíte, že je u nás úžasná spousta profíků, kteří to fakt umí. Mám hrozně rád, když jsem součástí něčeho, co funguje. Tedy to asi každý, ale mně se strašně líbila vnitřní energie štábu, to byla opravdu živá voda. Nebo ti kluci, co vaří na kamionu, to jsou makáči. Máme tu strašnou spoustu šikovných a chytrých lidí. To bylo to, co jsem si z toho odnesl.
Co mi opravdu udělalo radost, bylo to, že jsme byli schopni dát těm lidem něco hmatatelného. Kecy a rady typu „udělejte to takhle“ jsou také fajn. Ale když například lidem, kteří do té doby myli nádobí ve dřezu a blbě, najednou dáte mycí centrum, které stojí 250 tisíc - a pro ně je nepředstavitelné, že by si ho někdy měli koupit - tak to je přesně ten moment, který tam má být.
A posune je to někam dál?
Jestli je to posune, to je ve hvězdách. Já mám pocit, že jsme za tu omezenou dobu udělali maximum, co bylo možné. Samozřejmě, koně můžete přivést k vodě, ale napít se musí sám. To zůstává vždycky stejné.
Z nového natáčení má Zdeněk Pohlreich radost, protože je dynamičtější a přineslo mu nové výzvy.
Přidáte k tomu nějakou jednoduchou, obecně platnou radu?
Ať všichni dělají vše tak, aby se měli dobře, protože to za ně nikdo jiný neudělá.
A nakolik si myslíte, že jste vzor pro ty, ke kterým přijedete na natáčení?
Nevím. To si vůbec netroufnu hodnotit, ale nějaký respekt myslím mají. Za ty roky bych si ho možná i zasloužil.
Za to, co jste dokázal v gastronomii?
Myslím, že jo. Nedávno udělala televize Prima takový malý průzkum, jak mě lidé vidí. A bylo zajímavé poslouchat, že vědí, jak se mám dobře, ale překvapivě mi to nezávidí. Protože mají pocit, že jsem si to odpracoval.
