Televizní diváci sledovali čtyři páry od jejich svatby, na níž se manželé viděli poprvé, po 30 dní společného soužití. I po skončení experimentu, který měl dokázat, zda může věda najít lidem lásku, mohli všichni využít služeb psycholožky i terapeuta, kteří je do dvojic vybírali. „Nikdo z nich se zatím neozval, asi nás nepotřebují,“ těší se z výsledku experimentu Katarína Szabados, která pracovala hlavně se Simonou a Radkem a se Štěpánkou a Pavlem.
Simona a Radek večeří s psycholožkou Katarínou Szabados
Podle diváků se Radek k Simoně nehodil. Proč jste je k sobě vybrali?
Mám svůj metodologický test, v němž oba vyšli tak, že by spolu mohli fungovat. Ukázalo se například, že Simona je hodně organizační typ, libí se jí lidi vést a motivovat. Proto jsme došli k závěru, že by z nich mohl být dobrý pár. Ona by byla vůdčí typ a Radek by se zase byl ochoten nechat vést, naslouchat a přizpůsobit se. Jestli diváci dvojici posuzovali podle prvního pohledu, není to podle mého ta nejlepší metoda, jak poznat, kdo se k sobě hodí. Víc mě zajímaly jejich osobnostní charakteristiky.
Proč myslíte, že to mezi nimi nedopadlo?
Simona říká, že se jí Radek nelíbil. Ale skutečně se jí nelíbil, nebo se jí podle jejích představ „líbit neměl“? Simona už na svatbě čelila dost silnému tlaku svých kamarádek, že takový partner se k ní přece nehodí a měl k ní být vybrán někdo jiný... Je těžké něco takového ustát. Když je totiž spolu sledujete na obrazovce, řeč jejich těl prozrazuje, jak to mezi nimi pěkně ladí. To koneckonců zpozoroval na závěrečné společné večeři i Natálčin partner František. Z toho, jak mile a se zájmem se Simona na Radka dívala, by jeden netipoval, že takhle to vypadá, když se vám někdo nelíbí. Myslím, že jedině Simona zná skutečný důvod svého „ne“.
Bizarní seznamky: studio plné naháčů nebo svatby lidí naslepo |
Viděli diváci reálný obraz, anebo výsledek zkreslila dramaturgie a střih pořadu Svatba na první pohled?
Z velké části výsledek odpovídal skutečnosti. Nemůžete však nechat diváka koukat 30 dní 24 hodin na jeden pár, to by pak teprve byla realita.
Objevily se také spekulace, že experiment je hraný, že jsou mezi vámi profesionální herci.
To mě pobavilo. Dokonce jsem to vnímala jako kompliment, protože divadlo, které jsme museli hrát jednou za rok na gymplu, pro mě bylo největší noční můrou. Nesnáším herectví, proto mi přišlo vtipný, když nás označili za herce. Nikdo z nás hercem není ani náhodou. Navíc ten pořad je franšíza a kdyby televize najala herce a vyšlo to najevo, byly by z toho obrovské problémy.
Měla jste mezi páry své favority, kterým jste věřila, že spolu vydrží?
To ne, pro mě to byl velký experiment, do kterého jsem šla s obrovskou zvědavostí. Naopak největší pochybnosti jsem měla u Štěpánky s Pavlem, kteří nakonec obstáli skvěle.
Může věda najít lásku?
Proč jste právě o nich pochybovala?
Oba jsou hodně dominantní, dynamičtí a bylo to padesát na padesát: buď se jejich energie navzájem sečtou a bude to jejich silná stránka, anebo se pozabíjejí, protože jim bude vadit, že není podle nich a že šéfuje ten druhý. Naštěstí se jejich vztah vyvíjel tam, kam jsem doufala.
Co s vámi páry během natáčení řešily?
Natálka i Petra měly hned jasno a partnerovi nedávaly moc šanci. Právě toho, že se účastníci experimentu budou řídit podle prvního dojmu, toho jsem se obávala nejvíc. To je totiž obecný problém většiny klientů, kteří za mnou chodí na konzultace s tím, že si dlouhodobě nemohou najít partnera.
Láska na první pohled nefunguje?
Jak u koho. Do experimentu se přihlásili lidé, kteří mají problém si najít partnera. Kdyby ho neměli, nehlásili by se, protože partnera už mají. To znamená, že v tom způsobu, jakým si partnera vybírají, něco nefunguje. Takže když jim vyberete potenciálně vhodného, vůbec se jim nemusí líbit, protože neodpovídá představě o tom, jaký si myslí, že by měl být, a to je právě ten nefunkční model. Proto jsem všem vysvětlovala, že k sobě možná dostanou někoho, kdo vůbec nebude odpovídat jejich představám. Kdybychom jim totiž nabídli partnera, o němž sní, tak si pravděpodobně dají jen další kolečko nefunkčního modelu, který už v životě absolvovali mockrát.
Odborníci, kteří páry do experimentu vybírali: zleva psycholožka Katarína Szabados, terapeut Tomáš Novák a genetička Jaroslava Babková
Jak jste jim vysvětlila, že mají chtít někoho, koho třeba nechtějí?
Říkala jsem jim: zkuste tomu dát čas, dát vztahu šanci, nejdřív svůj protějšek poznejte a pak posuzujte, jestli se k vám hodí. Říct ne můžete vždycky, na to máte času dost. Přesto jsem viděla u Natálky, že Františka odepsala hned na začátku a Petra s Reném udělala to samé.
Jaké další typické partnerské chyby jste u dvojic pozorovala?
Když někoho z dvojice něco baví, mívá mylnou představu, že druhý s ním musí jeho zájem sdílet. Dokonce má potřebu to partnerovi nějakým způsobem nacpat. Má málo pochopení pro to, že ten druhý je jiný a některé věci ho zkrátka nebaví, což však neznamená, že spolu nemohou mít pěkný vztah. Tento přístup mohli vidět diváci třeba u Reného. Je zkrátka třeba respektovat rozdíly.
Naopak Štěpánka s Pavlem působili jako idylický pár.
Štěpánka má můj velký obdiv, protože překonala svůj strach pustit si Pavla k sobě blíž. V minulosti jí bylo ublíženo a řekla si, že už nic takového zažít nechce. Tohle si říká spousta lidí a už nedomyslí, že jediná cesta, jak se tomu vyhnout, je zřeknou se zcela partnerského vztahu. Anebo můžu mít „jakoby“ vztah, že spolu jsme, ale k srdci si druhého nepustím a zůstanu emočně nezainteresovaná, aby mi nemohl ublížit. Když totiž milujeme, riziko, že budeme zraněni, k lásce patří. Pokud chceme mít blízký vztah, musíme toto riziko přijmout. Štěpánka si uvědomila, že kvůli svým obavám je na Páju často zbytečně ostrá a vlastně ho podvědomě odhání. Bylo úžasné, že si to uvědomila a překonala to.
Jak experiment dopadl?
Výborně, já jsem nadšená. Ukázalo se, že vztahy nejsou o tom, že najdete toho pravého a s ním to v nějakou chvíli klapne, načež jste pak šťastni až do smrti. Ano, musíte si dobře vybrat, ale pak záleží na tom, jak na vztahu dál pracujete, což všechny dvojice krásně ukázaly. Zrovna právě Štěpánka s Pavlem – neohrnovali nad sebou nosy a rovnou vztah zkoumali a zkoušeli spolu být tak, aby jim bylo fajn. Natálka s Petrou sice dostaly – troufla bych říct – prince na bílém koni, ale jeden moc povídal a druhý byl moc akční a zasekly se. Když však vztahu daly přece jen nějaký čas, zjistily, že by to mohlo dobře fungovat.
Nehrálo roli i to, že byly nejmladší?
Určitě. Kdyby byly zkušenější, už by věděly, že nelze najít někoho, kdo splňuje všechny vysněné parametry, ale že potřebují najít nějaký základ a zbytek vztahu už je práce. Tohle podle mě experiment ukázal a z toho mám velikou radost.
Může věda najít lásku?
Řekla bych, že ano, ale že zásluha vědy je jen částečná. Genetik s psychologem mohou najít vhodného partnera, ale velmi záleží na tom, co pár se vztahem udělá. Pokud se ti dva postaví k sobě zády, může jim věda najít úplný zázrak a stejně to mezi nimi nebude fungovat. Na druhou stranu, když chcete a jste odhodlaní z nabízeného vytěžit maximum, nemusí být partner ani pan Božský a vztah můžete mít bezvadný a funkční.
Jaké nastavení nám při seznamování prospěje?
Hlavně bychom neměli trvat na každé představě, kterou si člověk za ta léta nashromáždil. To je myslím dnes největší problém, proč lidem vztahy moc nejdou. Poznají spoustu lidí a vybírají si z každého něco: mně se líbí, když je citlivej, když hezky voní, když je vysokej, vzdělanej, když mi odstrčí židli u stolu... a takhle si vytvoří celý seznam a vyžadují ho pak od jednoho partnera. Když ten třeba jeden, dva, tři parametry nesplňuje, už se rozcházejí. Lidé by měli víc hledět na to, jak se s tím druhým cítí, jak jim s ním je, než na to, jak moc naplňuje jejich vizi. Někdy pak mohou být překvapeni, že se dobře cítí a dobře se jim žije s někým, kdo jejich původnímu obrázku v hlavě vlastně ani moc neodpovídá.
