Kdy jste se rozhodla, že chcete být fyzičkou?
Už jako děcko jsem se zajímala o vesmír. Asi v 10 nebo 11 letech jsem začala chodit na hvězdárnu, do astronomického kroužku. V knihovně jsem tehdy přečetla snad všechny knížky o kosmonautice, astronomii, fyzice. Zájem se ale budoval už dřív, rodiče měli zajímalo sci-fi a bavili jsme se o vědeckých a technických tématech. Pamatuji si, že už v šesti letech si mě táta bral na klín a šel pájet plošné spoje, vyráběl si doma rádia.
Jak rodiče reagovali na to, že se chcete věnovat astrofyzice?
Nejdřív byli trochu vyděšení. V devadesátých letech to znamenalo, že je člověk bez práce a bez obživy. Na druhou stranu byli rádi, protože je to taky zajímalo, do vědy byli nadšenci. Pamatuji si, že když mi šli v Londýně na promoci a později v Oxfordu, tak byli štěstím bez sebe. Vždycky se ptají, na čem dělám a co je nejnovějšího ve vědě.
Původně jste ovšem tíhla k biologii, kdy se to zlomilo v zájem o vesmír?
Když jsem byla opravdu malá, asi v sedmi osmi letech, koukala jsem na přírodovědecké dokumenty na National Geographic. Ale spíš to bylo tím, že má člověk v daném věku zájem o všechno. Vidím to i na vlastní dceři, ji taky zajímají zvířátka. Nedávno za mnou přišla ale s tím, že chce stavět auta. (směje se) Asi se to různě vyvíjí.
Jaká byla vaše reakce?
Mně se to líbilo, já byla ráda, jak byla nadšená. Jeden den chce být veterinářkou, druhý den zase konstruktérkou aut. Vždy jí vysvětluji, co to obnáší a co je na tom zajímavého. Bavíme se o tom velmi často, čteme různé technické a přírodovědecké knížky.
Měla jste sen stát se astrofyzičkou, ale na gymnáziu vás uzemnil svojí připomínkou učitel, že vám fyzika asi nikdy nepůjde. Co to ve vás v danou chvíli vyvolalo?
Nebylo to úplně na mě, byla to poznámka na všechny holky. A nebyl to jenom jeden učitel, ve vedlejší třídě byly průpovídky často mnohem horší. On se nás snažil povzbudit. Stále panuje stereotyp, že fyzika nebo technické předměty nejsou pro holky. A že ať se nebojíme, že to společně nějak zvládneme.
Snažil se nás povzbudit, ale průpovídkou nás spíš shodil, takže holky se začaly hrozně bát. Občas jsem slyšela hloupou hlášku tohoto typu od sousedů, ale nikdy jsem to nebrala vážně. Slyšet to od učitele bylo takové, že mě to spíš nakrklo, ale hlavně překvapilo. Moji rodiče jsou oba technicky založení, nikdy je nic takového nenapadlo. A najednou při první hodině fyziky slyším, že kvůli tomu, že jsem holka, to pro mě nemá být. Byla jsem rebelský typ, tak jsem si řekla, i když mě to moc netáhlo, že mu ukážu, že to dám a začala jsem se učit na testy a dala jsem jich několik na sto procent.
Jenom proto, abych mu ukázala. Asi po třetí nebo čtvrté písemce zmínil něco o atomech a neutronových hvězdách a mně se v hlavě rozzářilo. ‚Aha, to je vlastně hrozně super‘. V tomhle momentu dokazování mě ještě víc nadchl. Tehdy se to právě tak spojilo s astronomií a bylo jasno.
Upravil pak své tvrzení, nebo ho vzal zpátky?
Ne, nikdy. Myslím si, že on to ani nebral moc vážně. To jsou takové hlášky mimoděk. Když to lidé řeknou, ať jsou učitelé nebo kdokoliv jiný, ani si to neuvědomují. Stereotypy jsou tak podvědomé, zažrané do naší psychologie výchovou a kulturními vlivy, že jim ani nepřijde, že by někdy něco plácli.
Spíš mu možná přišlo až divné nebo nepříjemné, že jsem měla z fyziky dobré skóre. Tehdy jsem za čokoládu doučovala všechny ostatní holky a všechny jsme měly lepší výsledky z fyziky než kluci. Několik let. Takže můj úterkový kroužek za čokoládu byl šílený paradox. Zamíchal mu statistikami a přesvědčením. Nás to tehdy hodně bavilo.
Pamatuji si, že jsem se pak začala učit na angličtinu, protože jsem se chtěla dostat na stipendium do Británie a pustila jsem několik testů a on měl divné průpovídky. Už nevím, co říkal, ale něco ve smyslu, že čekal, že to neudržím. Po testu z angličtiny jsem měla všechno zpět na sto procent a od té doby už na mě nikdy nic neřekl.
Kateřina FalkVystudovala střední školu St. Leonards ve Skotsku. Magisterské vzdělání získala na Imperial College v Londýně. Doktorát složila na Oxfordské univerzitě, v té době navíc získala cenu britského parlamentu pro mladé vědce. Kromě toho má i ocenění Nositel Neuron Impulsu a zvláštního výročního ocenění vědeckých týmů v Los Alamos (USA). Je fyzičkou zabývající se laboratorní astrofyzikou, fyzikou plazmatu a lasery. V minulosti pracovala jako vědkyně v Národní laboratoři Los Alamos v Novém Mexiku či se podílela na vývoji laserového centra v Dolních Břežanech u Prahy. Nyní vede vlastní výzkumnou skupinu v Helmholtz centru v Drážďanech a přednáší na tamní technické univerzitě. |
Jak byste na jeho slova reagovala dnes?
Dnes jsem o dost moudřejší. Rovnou bych mu přátelsky, ale otevřeně, řekla, že to je škodlivý stereotyp, kterým zbytečně odrazuje zájem a snižuje sebevědomí potencionálních budoucích technických mozků. Neuvědomuje si, že je to velmi škodlivé, neměl by to dělat. Pravděpodobně by to hodně zranilo jeho ego. V 70 procentech případů, když takhle zareaguju, nepadá to na moc úrodnou půdu. Ve zbylých třiceti procentech se chytnou za nos a už to pak nedělají.
Takže se s předsudky setkáváte i nyní?
Neustále! Je to všude.
Chápu správně, že to není záležitost jenom České republiky, ale děje se to například i v Německu?
Děje se to úplně všude. Na Západě si na to už většinou dávají pozor, protože si uvědomují a vědí, že tyto věci existují. Aspoň to není řečeno tak přímě. Nebo pořád raději koupí holkám růžovou barbínu než lego, i když holka touží po tom, aby měla auto z Merkuru.
Je pravda, že v Česku povědomí není silné a většinou, když něco takového zmíníte, tak vám začnou nadávat do šílené neomarxistické feministky a úplných šíleností, co občas slýchám. Aspoň v určitých sférách společnosti se to zlepšuje, lidé si to uvědomují víc. Mladší generace lidí, které žily nebo studovaly v zahraničí, si uvědomují, jak trapně a hloupě toto myšlení vypadá a mělo by to patřit do minulosti.
Kolínská: Je potřeba, aby se emancipovali i muži a přijali otcovskou roli |
Když upozorníte mladší ročníky, chytnou se, jak říkáte, za nos, omluví se. Zatímco starší generace si pořád jede svoji rétoriku?
Mladší muži už jsou tomu otevřenější, určitě si všímám velkého posunu. U žen jde o zvýšení sebevědomí, už jsou sebevědomější, než bývaly. Ale nepodceňovala bych ani starší generace. Hodně záleží na společenské sféře – na jaké úrovni vzdělání, nebo kde se nachází. Často mě nemile překvapují pracovníci IT sféry. I mezi mladými muži z programování se setkávám s velmi tradičními a zastaralými názory. V mnoha směrech mě to překvapuje, ale děje se to často. Ale nechci paušalizovat.
Může jejich chování pramenit z obavy, že ženy budou lepší než muži? Přeci jen historicky to byli muži, kdo vydělával, měl právo volit, chodil do hospody, zatímco žena byla spíše hospodyní, která se starala o rodinu…
Určitě, od toho se odvíjí současná krize mužství. Je to zaostalost české společnosti. Voláme si spolu, když jsem ve Švédsku, a můj manžel a jeho bratr jsou s miminky. Oba byli na rodičovské, je to tady úplně normální a své role vnímají skutečně jinak. Jsou daleko šťastnější. Ženy se emancipovaly a získaly i jiné role, i když nakonec jakmile přijdou děti, zůstávají zase doma a jejich kariéra jde stranou.
Obava mužů z přeskočení ženou tam být muže a muž pak přemýšlí, co je vlastně jeho role. Zapomíná, že doma čeká hromada nádobí a mohl by si užít i rodičovskou, aniž by byl ve stresu, že sám živí rodinu. Taky to není dobré. Když se podíváte na množství sebevražd mužů, mají daleko víc problémů s psychikou a páchají dvojnásobně víc sebevražd než ženy. Výzkum dokazuje, že je to dané tlakem na tradičně maskulinitní role. Muži i ženy by byli zdravější a šťastnější, kdyby se emancipovali, ale mají strach. Musí se přeskupit celá společnost, nemůže to udělat jenom polovina, která bude bojovat s tou druhou.
Zmínila jste, že jste se učila na zkoušky z angličtiny. Jak vznikla myšlenka, že byste šla studovat do Británie?
Česká věda a technika příliš vidět nebyla, přežívala. Tehdy se objevil internet a mým velkým zájmem bylo, že jsem zjišťovala, co je nového v NASA. Články byly v angličtině, všechno přicházelo z Británie a Ameriky. Tak jsem si říkala, že tady se nic neděje a pokud chci být u zdroje, budu muset jít tam.
Generálka Šmerdová: Ženy do armády patří, sbor nás uznává pro to, co umíme |
Zmínila jsem, že bych ráda někdy studovala v Americe nebo Británii a učitelka angličtiny mi řekla, že nejlepší bude, když půjdu rovnou na střední škole například na výměnný pobyt. Naši na to tehdy neměli peníze, stálo to sto tisíc a víc, to na konci devadesátek neměl každý. Hledala jsem si různé způsoby a vyšlo to na stipendium přes Open Society Funds. Jela jsem díky tomu do Skotska, což byla úžasná příležitost a nakonec mě to nastartovalo.
Byla jste tam dva roky. Byl to váš plán, nebo se něco v průběhu pobytu změnilo?
Program byl na rok. Už tehdy mi ale říkali, že jej školy často prodlouží na dva roky a to vás dostane k maturitě. Díky tomu jsem maturovala dřív, než bych normálně měla. Ale nabytý rok jsem ztratila tím, že jsem tak různě drncala po světě, protože jsme nebyli v EU a já nemohla pokračovat na univerzitě.
Na Karlově univerzitě mi řekli, že nemám českou maturitu, takže mě vzít nemůžou. Tak jsem místo toho šla na Imperial College London. Musela jsem si ale rok počkat, než budeme v Evropské unii, abych nemusela platit školné.
Máte dyslexii, přesto se vám podařilo za dva týdny naučit na zkoušky z angličtiny, abyste mohla do Británie. Jak jste to dokázala?
Neučila jsem se angličtinu úplně od začátku, měla jsem základy. Jak se to dá zvládnout? Těžce. Tehdy jsem měla přesně tolik bodů, abych se vůbec dostala přes čáru. (směje se) Když byl u nás na výměnném pobytu student z Ameriky nebo Británie, tak jsem se s ním hodně kamarádila. Konverzaci jsem zvládala dobře, šlo o to, abych zvládla testy, které byly hodně o systému a určitém cyklu otázek.
Na to jsem se byla vždycky schopná nějak naučit. Asi nejsem úplně blbá, ale je to náročné. Musela jsem proto vypustit všechno ostatní – vždy jsem takto fungovala ve škole – takový hyperfocus na jednu konkrétní věc. Tu musím zvládnout a pak řeším ostatní věci. Ale zase mi pomáhá, že mám velmi dobrou grafickou paměť.
Do rovnoprávnosti je třeba zapojit i muže, říká česká analytička Světové banky |
Studovala jste české gymnázium, pak šla do do zahraničí na střední školu. Co bylo ve skotském vzdělávání jiné oproti tomu českému?
Je důležité si uvědomit, že jsem do Británie šla na velmi prestižní a drahou soukromou školu. Lidé si zaplatí, aby jejich děti dostaly to nejlepší vzdělání. Byly tam malé třídy, ve fyzice jsme byli jenom čtyři. Měli jsme velmi vynikající učitele, dokonalé pomůcky, vlastní knihovnu. Když jsem měla zájem o nějakou knížku, tak mi to knihovna koupila a rovnou předala.
Asi nejzajímavější bylo, a to platí celkově pro anglosaský systém, že člověk místo toho, aby se memoroval letopočty a učil se nazpaměť poučky, tak po něm chtějí více přemýšlení, diskutování. Dějepis se neučil stylem, že se musíme naučit všechno od pravěku po novověk podle letopočtů a časové přímky. Probírala se do detailu druhá světová válka, ale člověk pak chápal všechny návaznosti, spojitosti, kulturní podstaty a politickou situaci.
Samozřejmě zkoušky byly takové, že se všichni nadrtili speciální slovíčka, která oni chtěli slyšet, ale výuka byla opravdu jiná. Člověk daleko víc myslel v souvislostech. V české biologii jsme se učili, co má kolik nohou a jak se to řekne latinsky. Když jsem šla na biologii v Británii, musela jsem najednou chápat, jak fungují žábry a difuzi kyslíku přes membránu. Bylo to postavené na jiném typu myšlení. Mně to vyhovovalo, konečně jsem měla pocit, že používám mozek, nememoruju se telefonní seznam.
Studovala jste oxfordskou univerzitu, která patří k nejprestižnějším na světě. Jak těžké bylo se tam dostat?
Vůbec to nebylo těžké, to šlo samo. Dělala jsem tam doktorát. Možná to lidi překvapí, nejtěžší je se dostat na Imperial London College. Tam jsem studovala magisterské studium a při výběrovém řízení opravdu hodně vyhazovali. To bylo stresující, ale velmi zajímavé prostředí.
V čem bylo složité se tam dostat, jak to probíhalo?
Nevím, jestli to bylo těžké. Já se dostala všude. (směje se) Statisticky berou nejmenší procento uchazečů. Nejdřív se dívají na známky, ty jsem měla dobré. Jakmile se mi snížil počet předmětů z šestnácti v Česku na čtyři ve Skotsku, tak jsem najednou neměla problém dostat všude za A.
Pohovor byl velmi zajímavý. Nebyla to zkouška, ale naopak s námi profesor debatoval. Já tehdy přečetla vědecko-populární knížku Šest čísel, která byla hodně kosmologická a zabývala se matematickým základem vesmíru, hodně mě to zaujalo. V rozhovoru s profesorem jsme byli asi čtyři, a bavili jsme se o temné hmotě, temné energii a já zmínila pár pasáží z této knížky. Byla z toho velmi zajímavá diskuze, a na základě toho oni vybírali.
Pokud přijde někdo, kdo se naučil na zkoušku a zná všechno z maturity, tak by pravděpodobně pohořel. Oni nehledají lidi, kteří se umí naučit na zkoušku. Hledají někoho, kdo má zájem o předmět a je schopen vést na úrovni zajímavější diskuzi. Pro mě nebylo těžké se tam dostat, ale dovedu si představit, proč spousta uchazečů nemá šanci.
Získala jste cenu britského parlamentu, jak k tomu došlo?
Byla to soutěž, do které se přihlásili různí britští vědci v různých fázích kariéry, ale většinou byli mladí. Byl to zajímavý zážitek, dostat se do parlamentu a přednášet tam o Jupiteru. Na doktorátu na Oxfordu jsem studovala stavovou rovnici vodíku za extrémních podmínek nitra Jupitera. Měla jsem tam plakát a vysvětlovala poslancům i vědcům a často docela velkým osobnostem, co dělám za výzkum a co máme nového. Upoutalo je to.
Posunulo to vaši kariéru kupředu, nebo to na to nemělo vliv?
Tyhle ceny se počítají, jsou zajímavé. Víc pro mou kariéru byly důležitější mé publikace a práce, kterou jsem později dělala v Los Alamos. Rozhodně je to něco, co když máte v životopise, tak to vypadá velmi dobře. Je to ocenění na určité úrovni. Později jsem měla ještě další ocenění a to se očekává od žadatelů o granty.
Po práci v americkém Los Alamos jste se podílela na vývoji laserového centra v Horních Břežanech. Můžete prosím laikovi přiblížit, co se v takovém centru odehrává?
Tady se toho moc bohužel neodehrává. Laser není dokončený, systémy nejsou hotové. Všeobecně je to velká laboratoř, kde jsou velké roury. Začíná to menším laserem a postupně přechází v hromadu zesilovačů. Často jsou to malé hokejové haly, někdy i velké fotbalové. Záleží na velikosti laseru. Třeba v Americe nebo ve Francii jsou to dvě nebo tři fotbalové haly. Lasery postupně zvyšují svoji energii, a pak se to zamíří do malého svazku ve vakuové komoře. Uprostřed toho všeho máte něco, co vypadá jako malá ponorka, ve které není žádný vzduch, a v tom se dějí vaše experimenty. Ale člověk u toho není, sedíte v kontrolní místnosti u počítače.
Nyní vedete výzkumný tým v Drážďanech. Jaká byla reakce vašich kolegů, že je povede žena?
Část mého týmu se mnou šla z Prahy. Těm, kteří mi přišli jako chytří a dobří lidé, jsem nabídla práci. Náš tým fungoval velmi dobře vždycky. Není vždycky všechno zcela ideální, i v Německu se najde spousta tradičních názorů. Ale nic, co bych považovala za velký problém, spíš nějaký podvědomý předsudek. Z mého týmu jsem nikdy neměla špatný pocit.
Jaké jsou podle vás největší stereotypy, které se objevují ve vzdělávání? Zmínila jste například kolegy z IT, i když podle nich počítačům a této technice nerozumí kromě nich nikdo.
V IT je největší paradox, že funguje a existuje díky ženám. Všechny první objevy, programovací jazyk, vymyslely ženy. Chlapy se toho štítili, takže asi do 80. let v Americe byla naprostá většina programátorů ženského pohlaví.
Stereotypů je víc. Podle mě tím nejvíce škodlivým je, že kluci jsou zvídaví a přirozeně inteligentní, holky jsou ty pracovité. Holky sedí tiše v lavici, dostanou své jedničky, ale biflují se a kluci jsou takoví ti rošťáci, hodně přemýšlí, a pak jsou z nich géniové. Jedničkářky skončí jako poslušné učitelky a úřednice a géniové-trojkaři pak vedou celý svět a řídí nadnárodní společnosti.
To je to nejhorší. Podle výzkumů mají holky už v šesti letech pocit, že jsou hloupější než kluci, a pak to musí všechno domakat dřinou. Když něčemu věříme, tak z toho mozek udělá realitu. Když si někdo myslí, že je hloupý, tak se pravděpodobně nebude dál snažit v životě něco dokázat, nebo je v něm potlačena dravost a zvídavost. To je velká škoda.
Kutnarová: Mrzí mě veřejné narážky, že ženy naplňuje jen vaření a uklízení |
Jsou taky výzkumy, že s kluky i holkami se rodiče baví jinak. U kluků rodiče nerozvíjí empatii, kolegialitu a společenský cit. Jsou potlačovány i emoce, což z nich nedělá ani dobré šéfy. Dneska vychází studie, že ženy jsou lepší manažerky. Byly vychovávány v empatii a jako vedoucí týmu to vidím. Já vysokou empatii nemám, ale musím na ní pracovat. Nemůžete vést tým bez toho, aniž byste vnímal jednotlivé lidi v nich a jejich potřeby.
Myslíte si, že svým příběhem můžete inspirovat ostatní?
Už mi pár lidí řeklo, že ano. To mi dělá radost a jsem ráda, že existují vzory. Jsou hodně důležité. Moje sebevědomí není extra vysoké, takže mi to i na osobní úrovni je občas trochu nepříjemné, ale zároveň mě potěší, když vím, že to někomu pomůže. I pro mě byly důležité vzory. Když člověk sám sebe někde vidí, tím víc je tam myšlenka, že je to možné. Mě například často inspirovaly postavy z knih.
Když se ještě vrátím k nevyžádaným poznámkám, udělala nebo řekla byste na ně dneska něco jiného?
Zažila jsem poznámky i chování, dokonce skoro sexuálního rázu. Pak byly některé tvrdé diskriminace, dokonce i platové. Naštěstí méně než mnohé jiné ženy. Docela hraje roli, to jsem se dozvěděla později, že záleží, jak žena vystupuje. Když je plachá, na tu si budou dovolovat daleko víc než na tu, ze které jde aura, že pokud si něco troufnete, tak pravděpodobně dostanete po palici. V mém případě rány většinou lítaly, ale byly i případy, kdy ne.
Obrazně řečeno lítaly rány, nebo jste je skutečně rozdávala?
I lítaly. Párkrát si muž v klubu dovolil něco, co neměl, a já se svým tréninkem v karate jsem udělala, co jsem měla zautomatizované. (směje se) Jednou mě to až vyděsilo, protože chvilku nedýchal. Ale byly i situace, kdy jsem necítila, že bych se mohla ohradit, protože to mělo publikum a člověk nechce být za hysterku.
Na čem nyní pracujete?
Pracujeme na více věcech. Máme velmi pěkný projekt přímo z astrofyziky - jeden student pracuje na kolizích astrofyzikálních jetů v magnetickém poli. Simulujeme tím například raný vývoj hvězd. Zbytek týmu se zabývá novými rentgenovými zdroji – pomocí laserů vytváříme ultrarychlé rentgenové pulzy, které pak lze zužitkovat na spoustě věcech. Jako sonda pro astrofyzikální účely nebo třeba v medicíně. Teď se dívám na zajímavé možnosti, jak se dají lasery použít na výrobu mikročipů.
Máte ráda seriál Teorie velkého třesku, nebo to naopak jako vědec odsuzujete?
Já to strašně nesnáším. (směje se) Není to parodie vědců. To je tak hloupý seriál! Je to velmi stereotypně sexistické a hloupé na mnoha úrovních. Vědci se takto nechovají, je to seriál o tom, jak si někdo, kdo netuší nic o vědě, představuje, jací by vědci měli být. Někdo kdysi řekl, že seriál Arrested Development má chytré vtipy o hloupých lidech, zatímco v Teorii velkého třesku jsou hloupé vtipy o chytrých lidech.
Kdybyste mohla vzkázat něco mladým ženám nebo svému mladšímu já, co by to bylo?
Velmi opatrně si vyberte partnera. Potřebujete chlapa, který půjde na rodičovskou. (směje se)
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
