Co je na diplomacii nejtěžší?
To je velmi individuální. Diplomat musí být schopný prosazovat zájmy své země, přizpůsobovat se novým a neznámým prostředím, rychle se v nich zorientovat, setkávat se neustále s novými lidmi, vyjednávat, znát protokol. Diplomacie rozhodně není o recepcích a krásných šatech. Pro někoho to může být obtížné, pro jiného naopak. Já to považuji za pozitivní stránku této profese. Naopak jako největší výzvu vidím skloubení diplomacie s rodinou a přáteli.
Znamená to, že se vám to moc nedaří? Skloubit osobní život s tím pracovním?
Myslím, že daří. Nikdy to ale není jednoduchý proces, vždycky je třeba něco obětovat. Je těžké skloubit kariéru obou v páru, a ještě více, když jeden pracuje v diplomacii. Zejména, když žijete několik let v jedné zemi, pak v Praze, v další zemi a nikdy nemůžete partnerovi říct třeba deset let dopředu, kde budete.
Můj manžel se rozhodl, že mě bude doprovázet na všech diplomatických postech, tudíž se vlastně vzdal své kariéry. Pokud jde o děti, tak stěhování s sebou přináší změnu školy, případně i změnu hlavního vyučovacího jazyku. Je to náročné, ale naše děti se v naprosté většině rychle přizpůsobily a teď hovoří plynně několika jazyky. Je to tedy o hledání kompromisů a v případě stěhování rodiny o tom, aby byl každý schopen vidět více pozitivní než negativní stránky, i když taková změna může být zejména pro dospívající děti obtížná. My jsme to společně zvládli a jsem za to mým nejbližším vděčná.
Říká se, že aby byla žena úspěšná, musí mít po svém boku dostatečně silného partnera, který se dokáže přizpůsobit – například se vzdát i své kariéry. Máte pocit, že byste nebyla tam, kde jste nyní, pokud by váš manžel upřednostnil „své zájmy“?
Možná, že bych byla tam, kde jsem nyní, to nemohu vyloučit. Nicméně jsem si jistá, že bych nebyla šťastná. Podpora manžela, dětí, dobré rodinné zázemí, přátelé, to vše jsou nesmírně důležité devízy a člověk si to uvědomí především v těžších chvílích, když se mu nedaří.
Je důležité si uvědomit, kam se chcete vrátit
Jste rodačkou ze Znojma, nyní máte domov za oceánem, v New Yorku, kde působíte jako představitelka České republiky při OSN. Představovala jste si někdy, že to dotáhnete až na takové místo?
Určitě ne. Vždy jsem se snažila dělat svoji práci hodně zodpovědně, s nasazením maximálního úsilí a věřila, že štěstí přeje připraveným. Žádné vysněné místo jsem ale nikdy předem neměla. A za oceánem mám domov pouze dočasný, stejně jako jsem ho měla v Bruselu, Stockholmu, Paříži.
Marie ChatardováNarodila se ve Znojmě. Vystudovala práva na Masarykově univerzitě v Brně. Je českou velvyslankyní a stálou představitelkou ČR při OSN. V červenci 2017 byla zvolena předsedkyní Ekonomické a sociální rady OSN (ECOSOC), jako třetí žena v historii do jedné ze tří nejvýznamnějších funkcí OSN. Působila též jako velvyslankyně ve Švédsku, ve Francii a v Monaku. Za své působení v Paříži obdržela francouzské nejvyšší státní vyznamenání: Řád čestné legie v hodnosti komandér. Pro rok 2019 vedle své hlavní funkce v OSN zvolena do boardu světové centrály UNICEF coby místopředsedkyně. Dále byla rovněž jednou ze dvou předsedů Fóra OSN o vědě, výzkumu a vzdělávání. Zastupuje ČR ve Výkonné radě Rozvojového programu OSN. Má tři děti.  |
Vlastně bych nenazvala žádnou z destinací v zahraničí, ve kterých jsem měla tu čest Českou republiku zastupovat, jako domov. Jednoznačně totiž vím, že můj skutečný domov je v Praze. Také moc ráda jezdím do jiných míst v Česku, například do Brna či Znojma, tam, kde jsem vyrůstala. V diplomacii je důležité si toto ujasnit, vědět, kam se chcete vrátit, kde máte své kořeny.
Proč?
Když někde žijete 4-5 let, máte tam zajímavou práci a dobré podmínky, tak se někomu může stát, že se k tomu místu upne více, než je zdrávo a pak má problém odtud definitivně odejít. Já jsem od začátku nastavená tak, že když odněkud po x-letech definitivně pracovně odjedu, uzavřu tím jednu životní kapitolu a jinde otevřu novou, na kterou se těším. Do předešlého místa se pak mohu vrátit jako turista, ale nemám vůbec žádnou nostalgii. Právě protože vím, že moje doma, tedy místo, na které jsem se upnula, je Praha.
Opravdu jste nikdy nepřemýšlela nad tím, že byste v zahraničí zůstala?
Opravdu ne. A utvrdily mě v tom dlouhodobé pobyty v zahraničí. Nikde není ráj na zemi. Všude je něco, co funguje lépe a něco, co hůře, což poznáte až tehdy, když tam žijete. Jsem přesvědčená o tom, že z těch srovnání vychází ČR velmi dobře. Třeba z hlediska bezpečnosti či kvality zdravotnictví. Tím neříkám, že není co zlepšovat, ale to je všude na světě. Občas mám pocit, že kdyby existovalo mistrovství světa v kritizování vlastní země, tak bychom v této disciplíně zvítězili. Sport mám ráda, ale na tuto disciplínu bych se rozhodně nedívala. Naštěstí mám pocit, že se v tomto ohledu ledy začaly hýbat správným směrem.
Váš životopis je velmi pestrý, jste držitelkou řádů, pravidelně jste navíc zařazována mezi nejvlivnější ženy Česka v rámci žebříčku Forbes. Máte nějaký návod, jak na „to“?
Zaručeně fungující návod nemám, jde o souběh mnoha aspektů: tvrdé práce, vůle nikdy nic nevzdávat, permanentního sebevzdělávání a sebereflexe, dobrého rodinného zázemí. A postupně nabývané sebedůvěry, která je pro každou ženu důležitým předpokladem úspěchu. Zdá se mi, že my ženy máme tendenci dělat věci na více než sto procent a stále o sobě pochybujeme stylem: mohu tam vystoupit? Vím toho dost? Neměla jsem to říct nebo udělat jinak? Sebekritika a sebereflexe jsou nutné, ale nesmí člověka zabrzdit a odradit. Také jsem s tím léta bojovala.
Nemohu si odpustit takovou typickou otázku na to, čím jste vlastně chtěla být jako malá?
Učitelkou. Panenkám jsem vyráběla sešitky, do kterých musely psát domácí úkoly, za které dostávaly známky. Byla jsem pro ně přísnou učitelkou. Naštěstí jsem jich neměla větší množství, tudíž vyšlo dost času i na psaní mých domácích úkolů.
Slýchám, že náš stát nemůže ničeho dosáhnout
Co je vaším úkolem v OSN?
Coby velvyslankyně ČR při OSN mám za úkol prezentovat naše pozice v různých zahraničněpolitických otázkách, o kterých OSN jedná, pronášet projevy na oficiálních zasedáních, vyjednávat s dalšími státy, monitorovat dění v organizaci, prosazovat české zástupce do volených funkcí v rámci četných agencií a subsidiárních orgánů. Sama jsem například byla předsedkyní Ekonomické a sociální rady OSN, místopředsedkyní UNICEF v New Yorku, jednou ze dvou předsedajících Konference OSN o vědě, inovacích a nových technologiích, nyní jsem členkou desetičlenné rady připravující celosvětový summit o nejméně rozvinutých zemích světa. To vše přispívá ke zviditelnění ČR v mezinárodním kontextu.
Občas u nás slýchám, že jsme malý stát a nemůžeme ničeho dosáhnout, že naše názory nikoho celosvětově nezajímají. Není to pravda. V rámci OSN založil Singapur v roce 1992 takzvané Fórum malých států, kam přizval všechny země, které mají maximálně 10 milionů obyvatel. Nyní má toto neformální uskupení 108 členů, nás v něm stále „trpí“, i když jsme desetimilionový práh přesáhli. Znamená to, že je minimálně 106-107 států ze 193 menších než my!
 |
Zastavme se u zmiňované Konferenci OSN o vědě, inovacích a nových technologií. Šéfka Akademie věd Eva Zažímalová v jednom rozhovoru uvedla, že zkrátka zastoupení žen a mužů v různých vědeckých oborech není rovnoměrné. A to se pak odráží i na případných konferencích. Například na jedné v zahraničí byl stanoven určitý počet žen, což se nenaplnilo, protože zkrátka tolik žen v oboru nebylo. Jak to vidíte vy, je žen ve vědě málo?
Žen není ve vědě dostatek. Viděla jsem čísla poukazující na to, že ženy zastávají pouze 11 procent seniorních výzkumných pozic v Evropě a celosvětově je podíl žen mezi výzkumníky zhruba jedna třetina. I tady vidím jako hlavní problém překonávání stereotypů ve společnosti a vytváření odpovídajících podmínek pro ženy, aby mohly kariéru skloubit s rodinou, když se k tomu rozhodnou.
Co by ženy mohlo do vědy nalákat?
Je třeba podněcovat už v útlém věku dívky k zájmu o vědu a nevycházet z toho, že věda je jen pro kluky. Muž určitě není předurčen pro vědu lépe než žena.
Působila jste i jako velvyslankyně například ve Francii či ve Švédsku. Jak se tato práce liší ve srovnání s Vaším současným postem při OSN? Existuje nějaký rozdíl mezi tím, jak se zastupuje v rámci cizího státu a jak v rámci mezinárodní organizace?
Odlišnost je především v tom, že když vyjednáváte v rámci OSN a chcete něco prosadit, tak musíte hledat spřátelené země na dané téma a zkusit přesvědčit ty, které mají jiný názor. Vlastně musíte být v permanentním kontaktu se zástupci ostatních států. Stejně tak oni se na vás obracejí s jejich iniciativami a požadavky, tudíž jde o nepřetržitý komunikační tok. V bilaterální diplomacii jste v kontaktu především s představiteli státu, u kterého jste akreditovaná.
Chápu to tedy správně, že je lehčí být velvyslancem v jedné zemi, než být velvyslancem při OSN?
To určitě ne. Je to prostě jiné. Když jste velvyslankyní nebo velvyslancem v jedné zemi, tak se soustředíte na podporu a rozvoj bilaterálních vztahů s tou zemí. Jste v kontaktu s představiteli té země a pokud se pokusíte rozvinout konkrétní spolupráci třeba v oblasti obchodu, mezi školami a podobně, můžete v poměrně krátké době vidět, zda projekt fungoval. Buď se obchod zrealizoval, podepsala smlouva nebo se spřátelily školy. V multilaterální diplomacii je to jinak. Když chcete prosadit nějakou myšlenku nebo prioritu, tak musíte vyjednávat se značným množstvím států, což je mnohem delší proces.
OSN má smysl
V posledním roce svět řešil pandemii koronaviru. Poznamenalo to nějak vaši práci?
V začátcích pandemie, kdy byla situace v New Yorku kritická, přešel celý systém OSN na videokonference, bylo nezbytné nastavit mechanismy pro to, jak rozhodovat, případně i hlasovat na dálku. Dokonce i bilaterální jednání musela probíhat virtuálně. Nebylo to jednoduché, protože k diplomacii patří osobní kontakt s lidmi. Nyní se začíná způsob práce pomalu vracet do normálu, doufejme, že tento trend vydrží.
V posledních letech míří na OSN kritika z různých stran, někdy i od samotných premiérů či prezidentů. Například loni prezident Emmanuel Macron uvedl, že Rada bezpečnosti OSN už nepřináší žádná užitečná řešení. Jak se vám kritika poslouchá?
Prezident Macron ve svém projevu mluvil především o významu mezinárodní spolupráce, jejího posílení a nutnosti modernizace jejích struktur, kdy Rada bezpečnosti nedokáže účinně odpovědět na stávající krize. Navrhl přitom pět bodů, jak by si další postup představoval. Jakákoliv konstruktivní kritika je přínosná a i my jsme součástí proreformních zemí.
Je třeba si uvědomit, že od doby založení OSN v roce 1945 se svět značně změnil. Vyvstaly nové výzvy, změnilo se rozložení sil ve světě. To platí i pro Radu bezpečnosti. Jenže na její reformě se musí shodnout všech pět stálých členů, protože každý z nich má právo veta. Jak si jistě dovedete představit, jde tedy o běh na dlouhou trať, ale intenzivní debaty probíhají. OSN ale není pouze Rada bezpečnosti a v jiných oblastech a orgánech se na reformách průběžně dohadovat daří.
Zeptám se tedy jinak, má podle vás OSN v současné době ještě smysl?Má. Neexistuje žádná jiná univerzální organizace s tak širokou členskou základnou, kde se permanentně setkávají představitelé různých států, kteří jsou schopni zasednout společně k jednacímu stolu. Ve Valném shromáždění OSN má každý členský stát při hlasování jeden hlas, bez ohledu na velikost.
V čem vidíte roli OSN v současné době?
Tato otázka souvisí s předchozí. Debaty na půdě OSN reflektují stav světa, názory nejen na zahraničněpolitické otázky, ale i ekonomické, sociální, environmentální. Každoročně se v New Yorku koncem září koná tzv. týden na vysoké úrovni, kam se sjíždějí hlavy států a vlád většiny členských zemí se svými projevy. Nikde na světě se v jednom týdnu nesejde tolik čelných představitelů najednou. A není to pouze o jejich poselstvích, ale také o spoustě bilaterálních schůzek, které se takto mohou uskutečnit. OSN se snaží být aktivní v oblasti udržitelného rozvoje, udržování míru a bezpečnosti, pomoci dětem. Třeba UNICEF odvádí skvělou a potřebnou práci.
Není tajemstvím, že Češi mezinárodním institucím moc nevěří. Důvěra sice roste, ale velmi pomalu. Co s tím? Máte nějaký návod, jak zvýšit důvěru lidí v tyto instituce?
Podle mého názoru pouze tím, že tyto instituce přesvědčí občany, že má jejich existence konkrétní pozitivní dopady na každodenní životy lidí. Pokud je bude veřejnost považovat za abstraktní entity odtržené od toho, co občany zajímá, tak se výše uvedená čísla jen těžko změní.
V červenci 2017 jste byla zvolena 73. předsedkyní Ekonomické a sociální rady OSN jako třetí žena v historii do jedné ze tří nejvýznamnějších funkcí OSN. Překvapilo vás to?
Nepřekvapilo, protože zvolení na tak významné diplomatické posty je výsledkem dlouhé a intenzivní kampaně velkého týmu lidí, samotný akt volby je již spíše symbolického charakteru. Po dvaceti letech bylo zvolení úspěchem pro Česko, protože jsou země, které svého zástupce na této pozici nikdy neměly.
Pro Česko to úspěch byl, ale co pro vás? Je to položka v životopise, na kterou jste nejvíce hrdá?
Je to jedna z věcí, na které jsem v životopise hrdá. Mezi ty další patří Řád čestné legie v hodnosti komandér (velitel, pozn. red.), který jsem dostala z rozhodnutí prezidenta Francie za mimořádný přínos pro rozvoj bilaterálních vztahů. Tento řád má několik stupňů a dle dostupných zdrojů jsem byla první Češkou s tak vysokým vyznamenáním. V Monaku mi kníže Albert II. osobně udělil Řád svatého Karla v hodnosti důstojník a i zde jsem byla dle dostupných informací takto vysoko oceněna jako úplně první.
Muži s kočárky ve Švédsku
Působila jste jako velvyslankyně ve Švédsku, na které je pohlíženo jako na vzor, co se týče rovnosti mezi muži a ženami. Máte zkušenosti z Česka, Francie i USA. Jak byste porovnala postavení ženy-diplomatky v těchto zemích?
Odpovím obecněji: pokud vycházím z počtu velvyslankyň členských států při OSN, tak jejich počet roste, což je potěšující. Být ženou velvyslankyní už není nic zcela neobvyklého na žádném kontinentě. Proč nás ale není víc? Když se podíváte na čísla týkající se mladých diplomatů, tak je poměr plus mínus půl na půl. S rostoucím věkem se ale tato rovnováha vychyluje, protože pro ženy často není jednoduché najít partnera, který by byl ochoten sdílet péči o děti, případně zůstat s dítětem či dětmi doma nebo si představit, že by partnerku následoval dlouhodobě někam do zahraničí.
Když jsme přijeli do Švédska, bylo našemu nejmladšímu synovi pět měsíců. Manžel poprvé vyjel s kočárkem do parku a vrátil se celý udivený s tím, že v parku byli s dětmi převážně tatínkové. Tam to bylo považováno za běžné, u nás za výjimečné. Od té doby uplynulo téměř dvacet let a i u nás se situace zlepšuje. Je to tedy především o vnímání ve společnosti, boji proti společenským stereotypům a o vytváření odpovídajících podmínek pro to, aby žena mohla skloubit rodinu s náročným povoláním, pokud si takovou cestu vybere.
Do rovnoprávnosti je třeba zapojit i muže, říká česká analytička Světové banky |
Jaké podmínky máte na mysli? Bavíme se tu například o nějaké ekonomické nezávislosti?
Ekonomická stránka je samozřejmě důležitá, ale já mám na mysli především dostatečné kapacity jeslí, školek, firemní školky, možnost dočasně pracovat na zkrácený úvazek, lepší rozložení rodičovské dovolené mezi ženu a muže. U nás stále hodně dominantně převažuje názor, že starost o děti a péče o domácnost jsou jen ženskou záležitostí. Navíc se stává, že i když se žena rozhodne budovat kariéru a muž ji v tom podporuje a doma pomáhá, tak jsou často odsuzováni oba. Žena jako krkavčí matka, muž jako neschopný pracovat a zajistit rodinu. Musíme ujít ještě velký kus cesty, aby se tyto společenské stereotypy změnily.
Jak se v diplomatickém prostředí nahlíží na ženy? Považují se třeba za lepší diplomatky než muži, kvůli „ženským vlastnostem“ jako třeba empatie, ochota a podobně, nebo se jim ještě moc nevěří, protože se pohybují v typicky mužské vysoké politice?
Nevím, zda je v tomto možné zevšeobecňovat. Ano, říká se, že ženy mají více empatie, lepší schopnost předcházet konfliktům. Něco pravdy na tom je, ale je to hodně individuální. Jisté ovšem je, že ženy mají výborné předpoklady pro tuto práci a mělo by jich být v diplomacii více. Příklady táhnou, takže věřím, že úspěšné ženy mohou být inspirací pro ostatní, že to jde.
Takže například vy můžete být příkladem pro začínající ženy v diplomacii? Co byste jim například jako zkušená diplomatka poradila?
Přednášela jsem externě na Karlově univerzitě diplomatický protokol, zapojila se do debat Studentského summitu a dalších. Snažím se svoje zkušenosti mladým lidem předávat. Radím, aby si každý udělal jasno nejen v atraktivních stránkách diplomacie, ale i v úskalích, která s sebou toto povolání přináší. Když se po této etapě rozhodne do diplomacie jít, tak ženu nesmí nic odradit, ani občasné neúspěchy. Dá se to zvládnout, mohu to na vlastním příkladu ukázat.
Odzbrojte! Pražská rodačka von Suttnerová bojovala celý život za mír |
Naznačil vám někdo za tu dobu, co jste v diplomatickém světě, že do něj nepatříte? Že jako žena tam nemáte co dělat?
Vycházím z toho, že co nechceš, aby někdo dělal tobě, nedělej druhým. Tudíž jsem také nikdy nenaznačovala mužským kolegům, že by neměli v diplomatickém světě co dělat... Ale teď vážně: pokud jde o pouhé náznaky, tak jejich vnímání je do značné míry ovlivněno tím, jak si je člověk interpretuje a bere k srdci. Já se případné podobné náznaky snažila nevnímat a vždy byly dostatečně široce kompenzovány podporou z mnoha jiných stran.
Za tu dobu, co jste velvyslankyní při OSN, máte nějaké zážitky, na které budete vzpomínat ještě hodně dlouho?
Takových zážitků je více, třeba když jsem mohla spolupředsedat prvnímu interaktivnímu dialogu v rámci OSN s robotem. Vlastně robotkou, jmenuje se Sophia, z dálky by se dala i zaměnit s živou bytostí. Či když jsem mluvila s dětmi, které byly díky OSN vysvobozeny z dětské práce nebo dívky uchráněny od ženské obřízky nebo dětských sňatků.
Marie Chatardová s AI robotem Sofií v rámci prvního interaktivního dialogu při jednání Hospodářské a sociální rady Organizace spojených národů ECOSOC.
Z těch úsměvnějších vzpomínek jde o zahájení jednoho světového fóra v zahraničí, kde mě posadili coby předsedkyni Ekonomické a hospodářské rady na pódium společně s prezidenty několika zemí daného regionu, vše přenášely televize, každý četl připravené projevy a mně najednou došlo, že se po mně bude chtít projev také, jen mi to protokol jaksi zapomněl říct. Byla to jeho hrubá chyba, ale vzít zpět se situace nedala. Téma konference bylo dost specifické, žádná možnost úniku a internet nefungoval. Tak jsem si během projevů ostatních musela narychlo sepsat pár poznámek a pak improvizovat. Naštěstí vše dobře dopadlo, nikdo nic nepoznal, ale něco podobného už bych zažít nechtěla. Vlastně je to úsměvná vzpomínka až s odstupem času, v danou chvíli mi moc do smíchu nebylo.
Kdybyste si nyní měla vybrat, kam byste šla dělat velvyslankyni, kam by to bylo? Nebo si dokážete představit, že byste z diplomacie odešla?
Stále trvá, že jsem nikdy neměla jednoznačně vysněnou destinaci. Mám toto povolání moc ráda, nikdy mi ale žádná funkce nestoupla do hlavy. Prostě vím, že teď ji mám, jednou ji mít nebudu. V životě to tak je. Důležité je odvádět svoji práci na maximum a pak se uvidí. Každopádně si vážím každé příležitosti, kterou jsem dostala a dostanu.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
