Pocházíte z Jihomoravského kraje, přesněji regionu Podluží. Je to důvod, proč nyní pracujete s designem Folklóru?
Určitě. Mně to vlastně přišlo úplně samozřejmé. Bydleli jsme v takovém dvojdomku, kde žily čtyři generace. Nejstarší byla prababička, která běžně chodívala v kroji. Tedy to lidové a tradiční pro mě bylo úplně samozřejmou součástí dětského světa.
Když jsem v dospělosti bydlela v Japonsku a začínalo mi být smutno, vozila jsem si stuhy, zdobila s nimi oblečení, dekorovala interiér a postupně jsem v tom designu začala nalézat cennost toho tradičního. Často slýchávám od našich zákaznic, že si naším oblečením připomínají domov.
Zuzana Osako |
Jaká je tedy charakteristika vaší značky Tradice?
Vycházím z principu lidového kroje, to znamená, že se jedná o oblečení, které žena může nosit celý život a bude ji slušet, a to ať je malá nebo velká. Kvalita práce a materiálu je taková, aby oblečení bylo udržitelné po celý život. Dalšími důležitými aspekty jsou pro nás elegance a pohodlí.
Dá se říci, že se jedná o snahu navázat na lidový oděv pro každodenní nošení. Ve velké části nabídky Tradice není folklornost na první pohled úplně patrná, nenajdete ornamenty a výšivky, ale spíš siluetu, střihové detaily a jemné krejčovské prvky, které na tradiční, třeba pracovní kroj, navazují.
Od roku 2015, kdy vaše firma vznikla, je již poměrně známá, dokonce budete oblékat české olympioniky na letní olympiádu v Tokiu, která se o rok odložila. Jakou podobu má vaše firma dnes?
V základním týmu, který drží téměř ve stejném složení od počátku firmy, je do patnácti lidí, a to i včetně našich švadlen a krejčových. Co se ale týká konfekce, zadáváme práci do českých výroben na Prostějovsku nebo kdekoli jinde v rámci naší republiky. Tedy, pokud najdeme firmu, která nějaký produkt šije výborně, obracíme se na ně. To už jsou desítky lidí, kteří ale nejsou zaměstnanci firmy. Tedy fungujeme tak, že konfekci zadáváme k šití a zakázky si šijeme sami. Hodně se v rozšiřování firmy krotím, nechci muset a také nechci přijít o kontrolu nad jednotlivými kusy.
Ovlivnila vaši tvorbu nějak pandemická situace?
Aktuálně jsme v reakci na covid udělali kolekci Pohoda a jejím neoblíbenějším kusem se stala maxikošile. V Tradici jsme všechny mamky a pracujeme především přes videohovory, což bylo i inspirací pro novou kolekci. Chtěly jsme něco, co neurazí do kanceláře nebo na nějaký videohovor, ale zároveň si člověk může odskočit k pračce, plotně a se psem ven.
„Naši jdou v našem“
V jaké fázi je nyní kolekce pro české reprezentanty?
Kolekce je navržená a aktuálně se šije.
Důvodem, proč jste zakázku dostala byl zřejmě váš kladný vztah k Japonsku...
Určitě. Hodně energie jsme investovali do výběru správných materiálů vzhledem ke klimatu, aby se nám sportovci nenachladli. Celkově funkčnosti celého toho designu a ve výsledku celá ta spolupráce přesahuje návrh celé kolekce, bavíme se o kultuře, o počasí.
Můžete alespoň lehce naznačit, jak bude oblečení vypadat?
Dostala jsem zadání, že oblečení má reprezentovat naši tradiční kulturu. Mým cílem bylo, aby to lidé vnímali pozitivně. A až uvidí naše sportovce, aby si pomysleli: ‚Naši jdou v našem, oni nejdou v saku nebo ve sportovním jako vždycky. Oni jdou prostě v našem.‘
Jako další zadání mi bylo předepsáno zakomponovat prvek, který uctí japonskou kulturu, jako hostující zemi. Pohodlí a ohled na počasí. Pak už jsem dostala volnou ruku. První návrh jsem zpracovávala několik týdnů. Když jsem své návrhy rozpracovala a jela je odprezentovat, stále jsem nevěděla, co si o tom pomyslí. Musím říct, že jsme se dohodli na prvním návrhu.
A co třeba tradiční boty...
To je těžká věc. Začala jsem se sportovci jezdit na soustředění. Sami sportovci mi například dávali podněty. Říkali mi, ať myslím na vhodnou obuv, která jim nezpůsobí otlaky, aby je to posléze neomezilo ve výkonu. Takže obuv byla hlavně o jejich komfortu.
Budou mít muži a ženy stejné oblečení?
Muži budou muži a ženy ženami a navzájem se budou doplňovat.
V hlavě jsem měla jen stáž u Versaceho
Móda vám byla zřejmě vždy blízká. Hned po základní škole jste se odstěhovala do Milána kvůli studiu oděvního designu..
Do Milána jsem jela přes modelingovou agenturu, od níž jsem měla přislíbeno, že se mi podaří díky práci pokrýt školné. Ovšem mně se to nepodařilo. Vstupní náklady, když začínáte jako modelka ve světě, jsou obrovské. Rodiče mi tehdy řekli, že mohu mít od školy pauzu rok a potom roce, kdy to nebylo stále k tomu, mě stáhli a šla jsem na střední školu v Čechách.
Co říkala váš poměrně brzký odchod rodina, nebylo to až příliš brzo?
Nebylo by to brzy, kdybych byla schopná to zaplatit. Já jsem neměla v hlavě nic jiného, než že chci opravdu studovat oděvní design. Chtěla jsem absolvovat stáž u Gianniho Versaceho, která byla možná pouze v Miláně, protože tam sídlila jediná škola, která ji poskytovala. Opravdu jsem od dětství věděla, čím bych jednou chtěla být.
V osmnácti jste díky modelingu vycestovala do Japonska. Tam jste si i našla svého budoucího partnera...
V sedmnácti jsem studovala na uměleckoprůmyslové škole na Moravě a připadala jsem si tam opravdu mimo. Měla jsem z toho v té době obrovskou frustraci. A tehdy jsem dostala nabídku vydělat si slušné peníze o letních prázdninách v Tokiu. Kde jsem se seznámila se svým budoucím mužem, se kterým jsem byla vdaná osmnáct let a máme tři děti.
Jak vypadala vaše svatba, měli jste ji typicky japonskou?
Nene, to jsme neměli. Svatba proběhla na Moravě. Manželovu rodinu jsem tehdy vůbec neznala. Vzali jsme se velmi rychle, byli jsme hodně zamilovaní. Asi měsíc po svatbě jsme letěli do Tokia, aby mě představil rodině. Tehdy byl tchán nemocný, tedy nemohl cestovat a v Japonsku to funguje tak, že pokud nemůže cestovat nejstarší, čili nejváženější osoba v rodině, tak zbytek rodiny bez ní nikam neodcestuje. Ten starý člověk je tam opravdu ve velké úctě. U nich doma se sešlo asi čtyřicet lidí a manžel mě tam tehdy přivedl. Opravdu to bylo jak ve filmu.
Jmenujete se Osako, tedy po svém muži.
Podle všeho se jedná o starou samurajskou rodinu. Jméno je složené ze dvou znaků a v Česku by mohlo znamenat „velké přiblížení“.
Zuzana Osako má domov jako malovaný, miluje folklor i Japonsko |
Kde jste po svatbě žili?
Když mi skončila práce v Japonsku, znali jsme se měsíc. Tehdy mě vezl na letiště, stáhl si z malíčku prstýnek a řekl mi, že si pro mě přijede. Měsíc na to mi oznámil, že všechno zabalil a stěhuje se do Evropy. Po příjezdu bydlel v Madridu a vídali jsme se jednou za čas. A když mi padlo osmnáct, přiletěl a požádal mého taťku, zda si mě může vzít. Po svatbě jsme pak žili spolu na Moravě.
A brzy se narodilo vaše první dítě...
Řekla bych, že to mám vlastně tak tradičně. Ale především jsem následovala srdce a moc nad tím nepřemýšlela. Toto je o individuálním přístupu.
Děti upřednostňují Japonsko
Kvůli nemocnému tchánovi jste se přestěhovali do Japonska. Oslovila vás japonská kultura?
Japonská kultura mě ovlivnila naprosto zásadně. Lidé jsou tam více otevření a uctiví. Je to pravý opak toho, co je tady. Vlastně mě v tomhle naše současná kultura zklamala.
Vlastně, co mě tam nejvíce oslovilo, tak byl právě vztah k tradicím a tradičním řemeslům napříč generacemi. V Japonsku přetrvává úcta ke straším a slušnost k nim. Jejich náboženství, které sdílí všichni, ať už v malé nebo velké míře. Takže se dá říci, že lidé v Japonsku stojí na velké a pevné platformě, která je spojuje, kde jsou spolu. A podle mého názoru to je to, co tady v Česku teď chybí. Pokud se mi skrz Tradici podaří dostat k lidem, tak bych si přála toto připomínat.
Lidé v Česku, zejména co vnímám v Praze, na sebe umí být opravdu oškliví a často to ani nemá důvod. Je to takový kulturní zlozvyk. Často se stane, že je tady na vás nepříjemná servírka, ale to se prostě ve většině světa nestane. To jsou věci, které si v jiných kulturách lidé nesmí dovolit a tady se to děje běžně. Obzvlášť v Japonsku se to opravdu nestane.
Chyběly mi emoce a smích
Je naopak něco, co Vás na tamní kultuře velmi zklamalo?
Těžké pro mě bylo především to, že tam nebylo dost emocí. Projev pocitů, smích, vtipy. A to nemyslím sprosté. Nebo si jen postěžovat, to neexistuje, to v japonské kultuře nemá místo. Když jsem pak začala prožívat nějaké těžkosti, tak toto pro mě bylo velmi náročné, nemít u sebe oporu a možnost se s někým poradit.
Jaký byl pro vás návrat po pěti letech?
Já jsem tenkrát naskočila na vysokou školu a konečně jsem studium dokončila bez přerušení. Snažila jsem se původně studovat z Japonska, ale to prostě nešlo. Když jsme se vrátili tak musím říct, že jsem nevěděla, jak znovu začít, přerušila jsem skoro všechna přátelství a od sedmnácti let, dá se říci jsem byla dvacet čtyři hodin denně s manželem. Takže to bylo těžké. První rok jsem s dětmi žila na Moravě a živila jsem se jako tlumočnice. Později jsem se začala vídat s bývalými spolužáky, se kterými jsme tvořili umělecké projekty.
Jak vidí inspirativní ženy samy sebeCo považujete za svůj největší úspěch? Kde se vidíte za pět let? Jaké by bylo jedno slovo, které vás vystihuje? |
Jak to zvládaly děti...
V Japonsku jsme žili pět let a nejmladší dokonce jen rok a půl. Děti tak vyrůstaly spíše v Česku, ale všechny mé děti se jednotně shodnou a bez nějaké zaujatosti volí Japonsko, protože jsou tam lidé k sobě přívětivější. Dvě starší děti žijí momentálně v Tokiu. Syn se odstěhoval loni a dcera nedávno, kvůli covidu. Tam je situace podstatně lepší, než u nás. Oba se velice rychle ujali a vedle studia pracují. Syn v oděvním průmyslu a dcera jako modelka.
Vzaly by vaše děti jednou firmu do svých rukou?
Všichni se mnou hodně spolupracují a montují se mi do toho. Nejstarší už má svou značku, kterou má s sebou aktuálně v Tokiu a snaží se jí posouvat. Ten se mnou pracoval po maturitě intenzivně. Uměl udělat střihy, jezdil se mnou po výrobnách, ale zařizoval i rutinní záležitosti. Dcera se mnou navrhovala kolekci pro Pietro Filipi, hodně šije.
Studovala jste několik škol různého zaměření, v současnosti dokonce ještě studujete etnologii na Karlově univerzitě, tedy vědu zabývající se výzkumem etnických a kulturních systémů, využíváte nabyté vědomosti ve své práci?
To už je takové doplňkové. Já jsem to studium pojala tak, že když to cítíte a víte proč to děláte, teprve poté si z toho studia odnesete mnohonásobek. Navíc to pro mě bylo velmi zajímavé, chtěla jsem si vlastně zpracovat téma mojí denní práce v diplomové práci. Folklóru se věnuji už dvanáct let, a tak mi přišlo fajn se na něj podívat také z té akademické stránky. Být schopná o tom psát, prezentovat a mít určitou půdu pod nohama, že ty věci prezentuji opravdu správně.
Hospodařit s časem vás naučí děti
Máte tři děti, více zaměření v povolání, svoji firmu a studujete vysokou školu, jak se to dá zvládnout?
Studium vysoké školy bych přirovnala k tomu, že se jdu zrelaxovat na procházku. Dá se to všechno zvládnout, podle mě to člověka naučí malé děti. Musíte kolem nich neustále lítat, zvládat nakoupit, uvařit, zaplatit složenky. To je prostě výkon, je to jako deset vysokých škol. Mám hodně kamarádek šikovných, velmi úspěšných, které si ten systém vytvořily díky mateřské. Znám i příběhy, kdy teprve na mateřské ženy měly prostor vyzkoušet si to svoje hobby a zjistily, zda se jim s ním podaří uspět profesně.
Jak nejraději trávíte volný čas?
Se svými dětmi. Teď hodně často se synem hrajeme šachy, chodíme se psem. Maluji, čtu. Snažím se pro volný čas vyhrazovat čím dál více prostoru.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
