Byla jste profesionální sportovkyně, slovenská paralympionička. Nechybí vám závodění?
Někdy ano, ale pak si jdu zaběhat a hned mě to přejde. Nejsem ve formě, mám tři děti, které společně s prací naplňují většinu mého času. Ale chybí mi fyzická aktivita, na kterou jsem byla zvyklá. Byly to krásné časy, na které ráda vzpomínám. Teď se navíc obě naše holky věnují krasobruslení, takže sportuji s nimi a chtěla bych jim dopřát ten úžasný pocit z toho, když může člověk sportovat. Syn zatím jen běhá a skáče po mě, ale jsou mu necelé dva roky, tak má ještě čas. Atletika pro mě byla smysl života dřív, teď jsem si po narození dětí a rozjetí podnikání našla jiný.
Handicap máte na obou rukách, jak těžké je pro člověka s postižením se ve sportu prosadit? Při paralympiádě moc nerozeznám, jak se kategorie řadí. Běhají spolu lidé s jednou protézou i se dvěma.
Je to komplikované nejen pro laika. Jsou daná kritéria, jaký handicap můžete mít. Postižení mají svojí kategorii a když ne, tak jsou sloučené do jedné, kde se pak podle míry postižení připočítávají, nebo naopak odpočítávají koeficienty k podanému výkonu. Není to jednoduché rozlišit, ale mě vždycky nejvíc motivovala možnost soutěžit se zdravými. Trénovala jsem například v ostravské skupině s Jaroslavem Bábou či Denisou Rosolovou. Pro mě to byl brutální stimul, už od malička jsem se chtěla vyrovnat zdravým. Ve čtyřech letech jsem jezdila na kole, plavala a chtěla dokázat, že mě handicap nebrzdí.
A jak vám to se zdravými šlo?
Dost dobře řekla bych. Několikrát jsem byla druhá na mistrovstvích Slovenska. Nikdy jsem nevyhrála, ale na stupních vítězů jsem byla hodněkrát. Hostovala jsem v Česku v české lize i extralize. Soutěžení s paralympioniky byl takový bonus.
To byla vaše vnitřní motivace, nebo vás k tomu nutili i rodiče?
Nenutili, sama jsem chtěla. Byla jsem na sportovním gymnáziu a oni mě hodně podporovali, netlačili na mě. Naopak. Kdyby záleželo na mojí mámě, tak ta mě asi doteď krmí a dala by mi první poslední. Tátovi vlastně vděčím za svoje sportovní úspěchy, protože on byl tím hnacím motorem, který mi vždycky říkal „to zvládneš sama“. Hrozně mi to pomohlo. Nebyl to nátlak, ale konstantní podpora. A když to nešlo, říkal vždycky „pojďme to nějak vymyslet“.
Kdy vám to třeba říkal?
Například u vázání tkaniček. Taková blbost pro normálního člověka a mě to ve třech letech trvalo tři dny usilovné práce. Nechtěli mě vzít do školky, protože by se mnou a zavazováním bot měli starosti. Máma zkoušela asi desátou školku, jestli by mě vzali. Řekli jí, že mě tam může nechat do oběda a pak se uvidí, jak to půjde. Když pak máma přišla, ředitelka jí řekla, ať mi zítra přinese pyžamko, protože jsem všem dětem zavazovala tkaničky.
Soutěživost vám tedy nechybí.
To vůbec ne, jsem hodně soutěživá. Byla jsem vždycky hodně urputná, když jsem chtěla něčeho dosáhnout.
Kromě tkaniček, limitoval vás někdy handicap v životě i jinak?
Chirurg bych asi nebyla bůhví jaký, ale jinak moc ne. Tušila jsem, že nakonec bude vždycky potřeba pracovat hlavou. Umím háčkovat, plést nebo vyšívat, ale věděla jsem, že tudy cesta nevede. Měla jsem vždycky motivaci, že dokážu to samé, co zdraví lidé, takže jsem se snažila.
Dokážete i víc, já třeba vyšívat neumím a mám obě ruce.
Pravda, nakonec vidím, že někdy dokážu i víc věcí, než ostatní. Táta má firmu s výrobou nábytku a já jsem s ním už jako malá chodila na výstavy, kde jsem předváděla jednotlivé kusy. Strašně mě bavila práce s lidmi. I teď občas skočím k nám do obchodu. Naplňuje mě, když vidím přijít mámu s uplakaným dítětem, které si sedne do nosítka a usne. Stejně tak, když si lidé obují naše boty a diví se, že je nemusí roztahovat. V takových chvílích si říkám, že to co děláme, má smysl a může to lidem zlepšit život. To člověk najde v málokteré práci.
K současné práci se dostaneme, ale jaké je v prostředí paralympioniků a handicapovaných sportovců obecně konkurenční prostředí? Hecujete se a podporujete, nebo je to závodění na krev?
Je to sport, takže jsme byli soupeři. A teď už je tam velká konkurence. Když jsem začínala v patnácti letech, tak to takové nebylo. Ale na paralympiádě v Londýně (paralympijské hry v Londýně v roce 2012, pozn. red.) se už skákalo do dálky přes šest metrů, to není málo ani mezi zdravými. Konkurence roste, limity se posouvají, běžci bez nohou dokážou zaběhnout časy, na kterými stojíte s otevřenou pusou. Začíná se to velmi vyrovnávat klasickému sportu a úroveň je hodně vysoká, což ukázal i Londýn.
Co ukázala paralympiáda v Londýně?
Byl tam na každý závod vyprodaný stadion. 80 tisíc lidí chodilo fandit na paralympijské hry. Neskutečné. Už bylo vidět, že lidé dokážou naše výkony ocenit. Že paralympionici skutečně dosahují výborných výsledků. Ten zájem je určitě větší, než býval.
I co se týká sponzorů a finanční podpory?
Na Slovensku jsme byli na paralympioniky slušně podporovaní. Dala se tím pokrýt fáze, kdy jsme nemuseli rok či dva před paralympiádou pracovat a mohli jsme se plně věnovat přípravě. Zlepšuje se to, ale jak je to teď můžu těžko hodnotit, protože jsem už chvíli z toho kolotoče venku.
A předáváte zkušenosti mladým sportovcům?
Vůbec a mrzí mě to, ale nemám na to čas. Ráda bych se k tomu vrátila. Uvidíme, jestli to vykrystalizuje. Když budu mít volna víc, chtěla bych svoje zkušenosti předat. Málo jich nemám a mohlo by to nějaké další generace posunout dál. Momentálně na to ale vůbec není prostor.
Menstruace je i mužské téma, říká výrobkyně menstruačních kalhotek Šejdová |
Je něco, čeho jste nedosáhla a taky vás to mrzí?
Neporazila jsem ty zdravé a byla jsem druhá, to mě štve. (smích) Absolutní sen byly olympijské hry. A bylo by to možné, na to žádná omezení nejsou. Musíte jen splnit limity požadované na nominaci. Druhý sen se mi splnil v Londýně. Chtěla jsem si zazávodit před plným stadionem, večer v záři reflektorů, což bylo úžasné. Nechtělo se mi pryč. Říkala jsem si, že je to ten okamžik „jednou za život“. A byl.
Pak se vám začaly propojovat dva světy, které jsou oba dřina. Sport a podnikání. Jak vypadaly vaše dny jako sportovkyně a jak vypadají jako podnikatelky?
Sportování je fyzicky náročné, podnikání je psychicky těžké. Navíc je v něm větší zodpovědnost, protože už nejdu jen sama za sebe, ale mám zaměstnance. Dávají tomu svůj čas, energii, záleží jim na tom a já to nechci promrhat. Takže se snažím udělat maximum jako ve sportu, ale pro tým. Be Lenka není jen o mě, spíš vůbec není o mě. Je to zásluha spousty lidí, kteří pro mě pracují. Třeba bez kolegy Juraje bych to nezvládla. Je to hodně práce na jednoho člověka a bez toho týmu by takový výsledek nebyl.
Všechno jste to však odstartovala sama, když jste si nechala ušít od švadleny nosítko na dítě podle svého návrhu. Čekala jste, že bude mít fotka na sociálních sítích takový ohlas?
Myslíte desítky objednávek za chvíli? To tedy vůbec. Nečekala jsem to, protože jsem si prostě nechala udělat nosítko pro sebe a chtěla jsem ukázat lidem, že může být i pohodlný. Na trhu to chybělo, nenašla jsem žádný, co by mi vyhovoval. To bylo celé. A ano, nápad je důležitý, ale je potřeba ho umět zrealizovat a dotáhnout do konce. Což bych sama nezvládla.
Testováno na dětech, vlastních
Proč tedy máte úspěch?
Podle mě proto, že si ty věci děláme pro sebe. Nosíme naše boty, používáme naše nosítka a snažíme se do jejich výroby dát to nejlepší, abychom s tím byli spokojení my. Není to tak, že bychom vytvářeli nějaký produkt a šli si koupit jiný, lepší. My jsme v nosítkách odnosili všechny naše děti a jsme s nimi prostě spokojení. Chceme, aby to vyhovovalo co největšímu počtu lidí. Dáváme si záležet na materiálech anebo aby to bylo vyrobené na Slovensku či v Česku. Podpora průmyslu u nás i u vás je důležitou součástí firmy.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
Vy nosítka vyrábíte v několika dílnách. Jak složité bylo něco takového odstartovat, když jste s podnikáním neměla žádné zkušenosti a šlo o něco úplně nového?
Dost složité, ale časem se to zlepšovalo, když do toho člověk vidí. Začínali jsme se dvěma švadlenami, které šily doma. Neměla jsme žádné zkušenosti, ale snažila jsem se vždycky si nastudovat, jaké materiály a jak použít. Jaké přezky, molitan nebo látky a pak to všechno sehnat, aby to bylo nejen kvalitně, ale i rychle. Ale protože jsem to testovala na svých dětech, byla kvalita vždycky první.
A máte možnost, kam se posouvat dál, když jste nakonec udělali něco, s čím jste spokojení?
Určitě je vždycky možnost, kam se posunout dál a co vylepšit. Nosítka jsou na trhu už nějakou chvíli, máme zpětnou vazbu od zákazníků, vždycky jsou tam možnosti ohledně designu. Ale je pravda, že jsme u nosítek došli tak daleko, že je těžké vymýšlet nějakou další invenci. Takže tam je to opravdu spíš o vzhledu a použitých materiálech. U bot je ale ještě obrovské množství možností, které nám v portfoliu chybí.
Co třeba?
Není to dlouho, co jsme začali dělat dětské boty. První „várka“ se vyprodala zhruba za týden. Pracovali jsme na nich přes rok a půl, ale je vidět, že tam je potenciál. V dětské kolekci je toho opravdu hodně, co chceme udělat. To je od holinek po sandálky. U kolekce pro dospělé je toho taky ještě dost.
Dobře, ale bot je na světě spousta. Od barev po tvary. V čem jsou vaše jiné, že by měly uspět?
Protože mě to přijde jako nejlogičtější volba. Sama jsem se k nim dostala přes děti, kdy jsme na internetových fórech četla, jak jsou barefoot boty jsou skvělé. Zamyslela jsem se nad tím, že všichni víme, že chodit bosky je to nejlepší, co můžeme pro nohy udělat. A proč tedy to druhé nejlepší má být vyztužená bota s podporou klenby a úzkou špičkou? Přišlo mi tak, že když nemůžeme normálně chodit bosky, druhou nejlogičtější volbou jsou barefoot boty.
To se sice říká, že je nejlepší chodit naboso, protože jsme se tak vyvíjeli od pravěku. Jenže ze stromu jsme spadli na hlínu a trávu, ne na asfalt. Ani na parketách nebo betonu by se nemělo chodit naboso, tak je to bota pro dnešní svět?
Pokud člověk umí chodit správně, tak může v barefootech klidně chodit i po tvrdých površích. Ale máte pravdu, že je potřeba si na to zvyknout. Běžná populace si navykla chodit v botách, které jsou vyztužené, mají odpruženou podrážku nebo podpory klenby, tak nechodí správně. To znamená, že například dupe na paty a nezapojuje všechny svaly, které jsou ke správné chůzi potřeba.
Vždy se můžeme odrazit ode dna, je to pouze na nás, říká šéfka Zásilkovny |
Takže to je třeba natrénovat, aby mi ty boty vyhovovaly?
Ze začátku je lepší chodit po měkčích površích, na trávu, do lesa, aby se svaly na chodidle vytrénovaly. Na betonových rovinkách to je ze začátku náročnější. Já sice nevím jak u vás, ale u nás není ani na chodníku aspoň padesát metrů rovného povrchu, takže se tu vyhýbáme vypadaným kostkám a prasklinám neustále. I v českých městech jsou ty „kočičí hlavy“, povrchy se střídají, tak je to akupunktura pro chodidlo jak dělaná a svaly se zapojují dost a dost.
To ale bolí, ne?
Ze začátku může. Je to jako jít do posilovny, taky vás potom bolí svaly a tělo, protože jste s nimi něco dělala. V tomhle je to to samé, protože zapojíte svaly na chodidlech, o kterých jste do té doby ani nevěděla.
Lodičky a tretry jsou mi malé
Kde se barefooty hodně nosí? Kde je ten správný trh?
Posíláme zakázky i do Austrálie nebo Spojených států. Máme skvělé marketingové oddělení, které na tom nese svůj významný podíl. Současně jde ale o boty, ke kterým se lidé vracejí. Takže si koupí jedny Be Lenky a pak chtějí další i na zimu, na léto nebo jinou barvu, protože je prostě v těch klasických bolí nohy a tlačí je. Zatím je to ve světě trochu v plenkách, ale postupně lidé zjišťují, že to má svoje opodstatnění.
Dobře, ale vy nejste jediní, kdo dělají barefoot boty, Barefoot je vyloženě značka, tak proč jste se do toho pouštěla?
To je pravda, ale aut je taky hodně, přesto fungují na stejném principu. Česko je vlastně jeden z největších a nejlepších trhů pro barefooty. Jste taková barefootová velmoc se spoustou kamenných prodejen i výrobců. Ultra barefoot jsou ještě třeba ponožkoboty, které se vyrábějí a pocházejí z Česka.
A kdy se to zlomilo, že se lidé začali zajímat o to, v čem chodí i pro zdraví, nejen na krásu?
Jestli to byl nějaký moment, to těžko říct a ani si to nemyslím. Změnilo se to podle mého postupně tím, že lidé začali přemýšlet a začali se také ptát, proč by měli v botách trpět? Zase sama za sebe - když jsem si dříve kupovala boty, zkoušela jsem si je desítky minut, vybírala, měnila velikosti a podobně. Pak jsem si nějaké vybrala a týden je ještě musela rozchodit. Nesmysl. Vyzkoušela jsem barefooty a ostatní boty letěly pryč. Nic mě netlačilo, nic jsem nemusela rozcházet a netěšila jsem se domů, až si boty konečně sundám.
Jste bývalá paralympionička, co sportovní obuv?
Barefoot tretry asi nikdy nebudou, ale na trhu jsou už sportovní typy, běžecké barefooty. My je tedy ještě nemáme, ale pracujeme na tom. Sama bych se do klasických treter už asi ani nevešla, protože při nošení barefoot bot se vám noha roztáhne a dostane se do toho původního přirozeného tvaru, který by bez nošení bot měla mít. Takže ani lodičky už mi nesedí.
Práce není jediné životní štěstí. Dejme ženám příležitost, říká Bradáčová |
Vy jste se vdala za Čecha, manžel s vámi v podniku taky pracuje?
On má svojí práci a nedělá s námi ve firmě, ale na začátku mi opravdu hodně pomohl. Bez něj bych to nezvládla. Vyřizoval faktury, pomáhal mi balit zásilky, odesílal je. Teď už je to o celém týmu, který v Be Lence pracuje.
Pocítili jste dopad pandemie?
Tak jako ostatní jsme měli propad v prodeji, stejně tak jsme řešili logistické a výrobní problémy. Přijali jsme hodně opatření, lidé pracovali z domu, dočasně jsme museli snížit mzdy, ale chceme zaměstnancům brzy doplatit rozdíl. Za tom jim patří velký dík, že nás takhle podrželi. Díky tomu můžeme opět růst. I když si myslím, že bychom za normálních okolností rostli ještě rychleji.
Jak to myslíte?
Je to vidět na kupní síle. Už pozorujeme, že Češi a Slováci se velice rychle dostávají na normál oproti jiným zemím, tedy na dobu před krizí. Vidíme to na našich tržbách a také na informacích od výroby, takže to ode mě není jen plácnutí do větru, ale čísla. Na druhou stranu mi ale nepřijde, že by ta kupní síla v jiných zemích tolik poklesla.
Lenka Cenigová (35)Narodila se s poškozenými prsty na levé ruce a bez části pravé ruky. Od mala se věnovala sportu, vystudovala také sportovní gymnázium a stala se reprezentantkou Slovenska ve skoku do výšky a dálky až na dvou paralympijských hrách. Jedny absolvovala v Sydney, druhé v Londýně. Po narození první dcery skončila sportovní kariéru. Podnikat začala v podstatě náhodou. Nechala si u švadleny ušít nosič na děti podle svých představ a fotku pak sdílela na sociálních sítích. Zanedlouho musela prosby o ušití stopnout, protože měla jen jednu švadlenu. Teď jich má 10. Je zakladatelkou značky Be Lenka - výrobce babywearing produktů a barefoot obuvy, získala ocenění EY podnikatelka roku 2019 v kategorii začínající podnikatel. Vdala se za Čecha, se kterým má tři děti. Nejmladšímu Adamovi jsou necelé dva roky, Elišce pět a nejstarší Emmě je osm let. Sportovní úspěchy:
 |
