Jednou jste řekla, že v kalhotách se lépe leze na žebřík, i na ten společenský. Vy kalhoty většinou nosíte. Jak jste to myslela?
Té větě předcházelo vyprávění o mém dětství a o železné bandáži na noze, kterou jsem zakrývala nošením kalhot. Nakonec jsem poznala, že v kalhotách se dělaly mnohem snáz i všechny dětské vylomeniny. Chtěla jsem tím říci, že ženy nenosí kalhoty proto, aby byly stejné jako muži a chtěly by se kalhotami přiblížit jejich vlastnostem, ale proto, že se v nich snáz leze na žebřík. A obrazně i na ten společenský. Vždyť kalhotový kostým, který má téměř každá žena ve skříni, se díky Coco Chanel stal nejen módou, ale ve 20. letech minulého století i symbolem. To byla ta viditelná emancipace.
Železnou bandáž od pasu dolů jste musela nosit až do šesti let. Spousta lidí vás popisuje jako tvrdou ženu. Myslíte, že vás zocelilo právě toto?
Nepochybně ano. Jako dítě jsem se za to styděla, ale dneska už vím, že mě to naučilo nevzdávat se věcí, na které nelze snadno dosáhnout a pro které musíte překonávat překážky. Nebát se být jiný a rozhodně nepodléhat představě o nevyhnutelnosti osudu.
Cítíte se být tvrdou ženou?
Profese, kterou jsem si zvolila, není snadná. Pokud znamená být tvrdá, být také důsledná, rozhodná a v principielních věcech neústupná, tak ano, pak s tím souhlasím. Určitě to značnou měrou vyplývá z povahových rysů, ale myslím, že i vliv profese a prostředí hraje nezanedbatelnou roli. Naše práce povětšinou veselá není. To ale neznamená, že bychom neměli smysl pro humor a ironii. Naopak myslím, že právě tyhle schopnosti nám umožňují, abychom si udrželi potřebný nadhled.
Musela jste se trestnímu prostředí nějak povahově přizpůsobit?
Musíme hodně přemýšlet o všech příbězích, do kterých zasahujeme a které tvoříme. Je to obecně práce složitá, a ne příliš veselá. To na vás samozřejmě nějaký vliv má. Ale ten případný humor a ironie vedle toho nám umožňuje držet si nadhled. A to je důležité, držet si stále nadhled a nepodléhat nějaké univerzální představě špatného světa.
Ve vaší práci se ne vždy vše povede. Jak se s tím vypořádáváte?
Obvykle si ty věci analyzuji. Přemýšlím nad tím, proč se to nepovedlo, kde náš tým udělal chybu, co byla ta překážka, kterou jsme nepřekonali. Analyzuji to, abychom chyby příště nezopakovali nebo abychom naopak zvolili i takticky jiné postupy, které by nám umožnily být úspěšnými. A samozřejmě se z toho poučím do dalších kauz. Na druhou stranu, i možný neúspěch nelze brát úkorně. Nelze si vytvářet představu, že neúspěch je dán nějakou objektivní situací, do které nemůžeme zasáhnout. To je ta nevyhnutelnost osudu. V to já nevěřím. Myslím, že hybatelem věcí i vlastního osudu je každý sám. Takhle k tomu přistupujeme. Nelze to brát paranoicky, musíme mít nadhled.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz  Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
Vraťme se k emancipaci, kterou ve 20. století podnítila Coco Chanel. Je státní zastupitelství emancipovaná instituce?
Troufám si říct, že ano. Když si uvědomíme, že první Češka získala titul doktora práv až v roce 1922 (Anděla Kozáková-Jírová, pozn. red) a dnes se podíváme na státní zastupitelství, tak z poloviny ji dnes představují ženy. Na všech stupních a ve všech specializacích.
Spousta šéfů ovšem ženám nedává šanci, protože žena bude dost možná řešit mateřství. Je státní zastupitelství emancipované i v tomto směru?
Myslím si, že státní zastupitelství je z tohoto pohledu institucí, která umožňuje ženám prosadit se i do vedoucích funkcí. Když posuzujeme zastoupení žen ve vysokých pozicích v rámci justice, nemalou roli hraje podle mě i ochota žen tu pozici přijmout, jelikož je s ní mnohdy spojená celá řada vypjatých situací.
Když se podíváme na počty, zjistíme, že na těch nejnižších článcích v soustavě státního zastupitelství, to znamená na okresních státních zastupitelstvích, je poměr vedoucích státních zástupců téměř vyrovnaný. Je tam 45 mužů a 40 žen. I přesto, že na vyšších stupních se počet žen na postech šéfů snižuje, platí, že až na jediný kraj ženy působí v pozicích náměstkyň. Takže v tom nejužším vedení. Proto si myslím, že ta synergie funguje, aniž bychom o ni uměle usilovali. A když se podíváme do minulosti na obsazování postu nejvyššího státního zástupce, máme tu 3 ku 2 ve prospěch žen (nejvyššími státními zástupci byli Bohumíra Kopečná, Vít Veselý, Marie Benešová, Renáta Vesecká a nyní jím je Pavel Zeman, pozn. red.).
Ovšem když odhlédneme od státního zastupitelství, ženy vrcholné příčky příliš neobsazují. Čím to podle vás je?
Obecně nepovažuji za správné hledat mechanismy, jak obsadit funkce ženami jen proto, abychom se mohli prokázat genderovou vyvážeností. Je samozřejmě možné, že bez existence různých kvót nikdy stejných počtů nedosáhneme. Ale pro mě je podstatné, aby tomu tak nebylo z důvodu nerovných příležitostí. Je důležité uvnitř společnosti nastavit pravidla, která budou zajišťovat rovné šance. Tak, aby ženy rozhodovaly, zda jim vyhovuje pozice nižší, či zda obsadí stejný nebo dokonce vyšší počet těch nejvyšších pozic, a nebo zda zaměří svou kariéru úplně jinam. Rozhodné jsou stejné podmínky. Schopnosti žen, které musí být srovnatelné s mužskou konkurencí. Ženy by neměly obsazovat vrcholné příčky jen proto, že to jsou ženy. Důležité jsou rovné podmínky a rozhodnutí ženy o tom, že vůbec tuto pozici chce obsadit.
Když se podíváme například na opatrovnická oddělení soudů, je tam většina žen. Otcové si potom často stěžují na to, že jim soudkyně nerozumí. Myslíte si, že právo může být spravedlivé, když v něm nejsou zastoupeny oba pohledy?
Domnívám se, že to je stejné jako v rodině. Oba pohledy mají své klady, a pokud se vzájemně umí respektovat a ovlivnit, je to to, co hledáme. Myslím, že by měly být zastoupeny oba pohledy, jak ten mužský, tak ženský. Ne však proto, že by mělo jedno či druhé pohlaví lepší předpoklady pro rozhodování tohoto typu sporu, když se tedy bavíme o opatrovnických sporech. Je to z důvodu důvěry a rozptýlení stereotypu o takovém rozhodování. Protože pokud byste i vy neměla určitou pochybnost, tu otázku byste mi nepoložila.
Co dělá radost Inspirativním ženám a jak vidí samy sebe?Co vám dělá radost? I zdánlivě drobné věci. Čím jsem starší, dělají mi radost drobnosti, kterých jsem si předtím ani nevšímala. Samozřejmě mě těší, když se úřadu daří a je z toho nějaký úspěch. Ale vedle toho jsou to radosti v osobním životě, lidský zážitek, setkání s přáteli. Daleko víc si vážím těchto okamžiků, než když mi bylo dvacet nebo třicet. Kdybyste se měla popsat jedním slovem, jaké by to bylo? Důsledná. |
Musíme si také uvědomit, že rozhodující je i chuť a um se touto agendou zabývat. Pokud muži nebudou chtít působit v roli soudců na opatrovnických soudech, tak se této agendě věnovat nebudou. Za zásadní ale považuji v této souvislosti zdůraznit, že u opatrovnických věcí tu hlavní odpovědnost musejí přijmout rodiče dítěte. Opatrovnická agenda má být vedena hlavně cestou dohody, ne vyvoláváním sporu. A to je především na rodičích. Ale souhlasím s vámi, že už pro tu důvěru a rozbití stereotypů by tam měli být zastoupeni jak muži, tak ženy.
Jedna ze dvou ústavních soudkyň, Kateřina Šimáčková, říká, že šikovné holky z práva mezi třicítkou a čtyřicítkou zmizí. Že mají dobře našlápnutou kariéru, ale mají děti a poté už se jim nepodaří se vrátit zpět. Vám se ale zrovna v tomto věku podařilo prosadit. Máte na to nějaký recept?
Myslím, že je důležité, abychom dosažení pracovní funkce nepovyšovali na jediné možné životní naplnění a štěstí. Je spousta schopných a inspirativních žen, a nejsou to jen právničky, které se v tomto věku, i přes počáteční nastavení, rozhodly jinak. Že půjdou jinou cestou. Každý má svůj příběh. Znovu ale opakuji, že to rozhodnutí by měly ženy činit svobodně, nikoli pod tíhou nerovných podmínek a poté v podstatě i vyloučené volby. Potom je to jen na nich. Já jsem měla nejspíš i potřebný kus štěstí v podobě podpory rodiny, přátel a kolegů a mohla jsem se svobodně rozhodnout.
Hovořila jste o rovných podmínkách. Máme je v Česku?
Třeba v justici máme už samotné institucionální nastavení, tedy normy, které upravují fungování ať už soudů nebo státního zastupitelství, které nám umožňují, abychom byli odměňováni podle stejných pravidel. Tady neexistuje rozdíl. Stejně tak jsem nikdy nezaznamenala, že by se uvnitř státního zastupitelství rozlišovalo mezi specializacemi podle genderového přístupu. Pokud se žena dané specializaci chce věnovat a má pro to osobní předpoklady, pak se jí obvykle věnuje. Takže si myslím, že v rámci justice jsou některé zákonné předpoklady, které vyrovnanost umožňují. Není tomu tak ale ve všech oblastech společenského života. Protože v soukromém sektoru a i v jiných dalších pracovních pozicích je veřejně známo, že jsou ženy odměňovány jinak.
MeToo dodalo ženám odvahu, ale bude tu neustále, říká režisérka Třeštíková |
Vy jste se nikdy s diskriminací nesetkala?
Nikdy. Ale možná je to tím, že působím v justici, kde zákony zajišťují rovné podmínky. Nerovnost v odměňování, o níž se právě často v souvislosti s diskriminací žen mluví, nepřipadá v justici v úvahu.
Některým ženám se na vysokou funkci dostat nepodaří, protože si musí vybrat mezi kariérou a rodinou...
Klíčem jsou rovné podmínky. A potom už je to jen na ženě samotné, jaký svůj příběh si zvolí. To, jestli bude či nebude ve vedoucí funkci, nemusí být pro každou ženu životním naplněním ani štěstím.
Jsou podle vás děti překážkou v kariéře?
Rozhodně ne. Myslím si, že dnešní pohled na společnost už nepřikazuje ženě trávit péčí o děti tak dlouhý čas, aby ztratila jistotu a sebevědomí. Což se samozřejmě po delší době návratu může stát. Společnost už dnes nezakazuje ženám ucházet se o veřejné posty, o vedoucí pozice v businessu. A ženy většinou nejsou odsuzovány, pokud záhy po narození dítěte začnou znovu pracovat. Chci věřit, že to je jen přežitek. Dnes je to volba každé z žen a je to tak správně.
Vy jste spor mezi rodinou a kariérou nikdy řešit nemusela?
Ne, nemusela.
Lidé jsou nastavení na konání dobra
Jste pravidelně zařazovaná mezi nejvlivnější ženy Česka. Někteří by z vás dokonce chtěli mít příští prezidentku. Těší vás to?
Já toto hodnocení vnímám jako ocenění mé práce a osoby a samozřejmě mě to těší. Musím ale také dodat, že na něm mají podíl i kolegyně a kolegové, kteří mě podporují a podporovali po celou moji kariéru. Státní zástupci pracují v týmu a v tom já vidím sílu.
Jako státní zástupkyně rozplétáte ty nejzásadnější kauzy v Česku. Jak se vám s tím žije?
Tuhle otázku už jsem kdysi dostala. Položil mi ji již zesnulý pan profesor Vojtěch Cepl (právník, pedagog, tvůrce české Ústavy, bývalý soudce Ústavního soudu, pozn. red.). Je to už řadu let, ale často jsem si na něj, a na tu otázku vzpomněla. Protože v ní současně byla schovaná i odpověď. Za dobu, co tu práci dělám, jsem se už naučila nepodlehnout právě té představě univerzálně špatného světa. Lidé jsou obecně dobří a kriminologové by vám popsali celou řadu faktorů, proč se to ono dobré nastavení u lidí změní. Některé důvody jsou pro nás pochopitelné, jiné daleko méně. Ale vždy to je rozhodnutí jednotlivce, zda bude žít v budoucnu s pocitem viny.
Řekla jste, že lidé jsou dobří. Opravdu si to myslíte i po těch letech, co tu práci děláte?
Ano, myslím si, že lidé jsou ze své podstaty obecně nastavení na konání dobra a správných věcí. Ale pak se to u některých zvrtne a dostanou se do konfliktu, který řešíme právě my.
To mi přijde zajímavé. Protože kdybych se setkávala s případy, které řešíte vy, měla bych pocit nespravedlnosti a asi bych si nemyslela, že jsou lidé dobří.
Většina příběhů, které rozplétáme není jen černá. Jsme tu od toho, abychom se pomocí práva pokoušeli hledat spravedlnost, která je mimo jiné důležitá pro udržení společenské smlouvy. A to není vůbec lehký úkol.
Beru to jako životní poslání
Pojďme se pobavit o vašich začátcích. Dočetla jsem se, že jste po prvních třech měsících v práci přemýšlela nad tím, že skončíte a půjdete dělat něco úplně jiného. Státní zástupkyni přesto děláte už dvacet let. Co vás motivovalo zůstat?
Střet mých, školou nastavených ideálů s realitou před dvaceti lety byl obrovský. V prvních dnech mi systém státního zastupitelství připadal těžkopádný, byrokratický, bez jakékoli invence. Říkala jsem si, že to není nic pro mě, pro člověka, který přišel měnit svět. Potom se ale stalo to, že mě okresní státní zástupce, tehdejší šéf úřadu v Litoměřicích, odvedl na tříměsíční stáž na kriminální policii. A já jsem najednou začala chápat, jak se rodí kriminální kauzy. Jak se mnohdy složitě hledá pravý obraz věcí, a jak je každý lidský příběh, do kterého svou prací zasahujeme, jiný. A že záleží jenom na mě, zda budu profesi státního zástupce vnímat staticky, jako pouhou úředničinu, nebo jako životní poslání, které mě bude naplňovat. To druhé jsem si tehdy vybrala a nikdy už jsem toho nelitovala.
Lenka Bradáčová
 |
Stále máte pocit, že jste přišla změnit svět?
Ano, vnímám to tak pořád. Myslím si, že někteří lidé jsou od přírody nastaveni tak, že chtějí a mají potřebu měnit věci kolem sebe. Jsou to ti, kteří posunují věci kupředu. To ale platí ve všech oborech, netýká se to jen právníků.
Myslíte si, že jste svět nějakým způsobem změnila?
To musí říct jiní. Myslím, že hodnocení může přijít až s odstupem let. Chce to nadhled.
Nemusíte být skromná.
Byla bych ráda, kdybych si na konci své kariéry a života mohla říct, že to stálo za to, a že jsem udělala správné věci.
Zkusme to jinak. Co vnímáte jako váš největší pracovní úspěch?
Nejspíš očekáváte, že začnu vyjmenovávat trestní kauzy, ale není tomu tak. Za největší úspěch považuji, že se mi jak v Ústí nad Labem, tak v Praze, podařilo postavit kompaktní týmy státních zástupců, z nichž většina i po mnoha letech věří ve stejné ideály. A jsou ochotni pro jejich naplnění odevzdat ze sebe to nejlepší, co v nich je. To považuji za svůj největší úspěch.
Čím to je, že vrchní státní zástupkyní jste zrovna vy?
To je otázka na všechny ty, kteří mi dali na mé cestě šanci a důvěru.
A kdo to byl?
Ti, s nimiž jsem pracovala. Mí šéfové na okrese v Litoměřicích, kde jsem začínala, na krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem, kde jsem působila poté, nejvyšší státní zástupce, který podal návrh na mé jmenování do pozice vrchní státní zástupkyně, ministr spravedlnosti, který mě jmenoval. Zkrátka ti, kteří měli rozhodující vliv na to, že jsem v této funkci. Dnes již bývalý krajský státní zástupce v Ústí nad Labem mě naučil jednu velikou věc. A sice, že šéf má mít odvahu dávat šanci mladým lidem. A já ji dostala.
Mluvila jste o tom, že vás na kariérním žebříčku posouvalo to, že jste dostávala šance od nadřízených. Přesto, jsou nějaké vlastnosti, které byly důležité pro to, abyste se postupně dostala až do pozice vrchní státní zástupkyně?
Myslím, že je to důslednost, rozhodnost a neústupnost v principielních věcech. Každý šéf by měl také mít něco talentu pro personální politiku. Musíte umět pracovat s lidmi, vést týmy. Myslím, že to předurčuje každého dobrého šéfa.
Položím vám poslední otázku. V jednom rozhovoru jste řekla, že právo je stejně tak složité, jak je složitý svět kolem nás. Co byste vzkázala lidem, kteří si stěžují na složitost práva?
Dnešní globalizovaný, mediální a elektronický svět, přináší spoustu složitých situací a hlavně množství vysoce specializovaných činností. Aby vše mohlo vzájemně fungovat, mají obvykle zákonodárci pocit, že to vše musejí ovlivnit a řídit právními normami. Upřímně, dnes už není ani v silách právníka, aby znal všechny normy a svět norem se stává stále více nesrozumitelný. Pokud přestanou ale adresáti norem právu rozumět a nebudou schopni nalézt jejich smysl, hrozí právu, že bude formálně existovat, ale bez důvěry v ně a bez respektu.
