Letos jste byla jako jediná Češka členkou Americké filmové akademie, která udílí ceny Oscar. Co to obnášelo?
Byla jsem z toho překvapená, v životě by mě nenapadlo, že se budu na něčem takovém podílet. Sama jsem čekala, co se bude dít. S organizátory probíhala velmi intenzivní komunikace. Rozhodovala jsem o celovečerních a krátkometrážních dokumentech. Filmy vám pošlou odkazem. Celovečerních dokumentů bylo k vybrání 140, na výběr těch nejlepších máte tři měsíce. Délka filmu je hodinu a půl až dvě hodiny. Technicky ani není možné všechno zhlédnout. Podle organizátorů je dobré vidět alespoň patnáct procent z filmů, což je hrozné, ale na všechno se podívat nejde. Měla jsem to ale jednodušší tím, že jsem spoustu filmů už viděla na festivalech.
Když jsme u filmového byznysu, je to svět mužů? Za 92 let historie Oscarů bylo v kategorii režie nominováno pouze pět žen. Proč si myslíte, že to tak je?
Nedokážu to odhadnout. Možná stále platí, že muži mají tvrdší lokty a ve filmovém byznysu se dokážou více prosadit. Zrovna ale na Oscarech v kategorii dokumentů ženy jsou, a z pěti filmů ve druhém kole rozhodování tam byly od žen snad tři filmy. V dokumentu jsou ženy úspěšné. U nás v Čechách se ženy prosazují celkem dost, ale pořád je jich méně než mužů.
Může hrát roli i to, že o filmech rozhodují více muži?
Máte pravdu, muži o filmech rozhodují více, i když se to trochu mění. Doufejme, že k lepšímu. Od dob mých začátků se to zlepšilo. Když jsem se rozhodovala, že budu dělat film, tak jedinou ženskou režisérkou byla Věra Chytilová. A když jsem nastoupila do Krátkého filmu, (filmová společnost, v 90. přestala filmy produkovat, pozn. red.) tak tam bylo asi pět ženských režisérek. Počet filmařek se ale dnes výrazně zvyšuje.
A ženy se ve filmu stále více prosazují.
Určitě je to dobře. Ale nesmí to být jediné kritérium. Jsou schopní a neschopní muži, stejně tak jsou ženy schopné a neschopné. Štvalo by mě, kdyby někde byla žena, která je neschopná jenom proto, že je žena.
Řekla jste, že muži mají tvrdší lokty. V čem to podle vás mají ženy ve filmovém byznysu těžší?
Péče o malé děti se přisuzuje spíše ženám. Některé naše studentky děti měly a věnovaly se nějaký čas jen mateřství, takže z filmu vypadly úplně. V tomto směru mateřství může být brzda, záleží na organizovanosti. Muži toto moc neřeší. Mám dvě děti. Když byly malé, dělala jsem toho sice méně, ale nemám pocit, že by mě brzdily. Je důležité být organizovaná, aby se to zvládlo. Já jsem ale své ženství nikdy moc neřešila a nikdy jsem neměla pocit, že bych něco nemohla, protože jsem žena. Mí rodiče byli kritičtí, ale měla jsem vždycky pocit, že pokud mi něco nejde, tak je to proto, že nejsem dost schopná a ne proto, že jsem žena.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz  Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
Možná vás ovlivnilo i to, že vaše máma nikdy nebyla ženou v domácnosti, což tehdy bývalo zvykem.
Určitě, byla mi příkladem. Byla jsem zvyklá na to, že žena pracuje. Máma měla kamarádky a všechny pracovaly. Byly lékařky, redaktorky nebo výtvarnice. V naší rodině se téma, že by byla žena omezovaná, neřešilo. Hlídala mě babička, která neměla žádnou profesi a starala se o děti. Já jsem to považovala za relikt minulosti a nikdy bych se s něčím takovým nesrovnala.
Váš manžel Michael v minulosti v rozhovoru pro iDNES.cz řekl, že nikdy nechtěl, abyste byla žena u plotny.
Jeho maminka byla profesorka jazyků na gymplu. Byla to velice emancipovaná žena, která pořád pracovala a psala učebnice. Jeho táta z ní také nikdy nechtěl mít ženu u plotny. V tomto jsme se sešli, byla to klika, je to důležité. V dobách FAMU jsem měla přítele, se kterým jsme se rozešli, protože mi říkal, že bych chtěla moc pracovat a to se mu moc nelíbilo.
S manželem máte dvě děti, ale pauzu s natáčením jste nikdy neměla. Jak to jde s malými dětmi zvládnout?
Když jsem začala natáčet cyklus Manželské etudy, Tomášovi byly dva roky a v průběhu natáčení se narodila Hanka. V kontaktu s lidmi mi to pomohlo. V Manželských etudách se lidé berou, rodí se děti. Já jsem tam za nimi chodila s břichem, různě jsme to rozebírali a oni mi třeba dávali dupačky po jejich dětech. Nemusela jsem být na natáčení každý den, ale jen občas, takže jsem si to vždycky nějak zařídila. Doma mám schovaný harmonogram, ve kterém bylo kde, kdy, kdo hlídá a kdo koho kde vyzvedává, což bylo celkem složité. Pořád jsme někoho platili, lidé se střídali a bylo to dobrodružné.
Musela jste být dobře organizovaná...
Ano. Velkou část pracovních příprav jsem mohla dělat doma, ale na natáčení a stříhání jsem musela být pryč. Museli jsme to nějak zvládat. Člověk se musel v mnoha směrech omezit. Třeba když sedíte celý den ve střižně a pak přijdete domů, tak se těm dětem musíte věnovat. Nemůžete jít do kina nebo do divadla. Když na to vzpomínám zpětně, nemám pocit, že by s tím byly nějaké problémy. Člověk časem ty špatné věci zapomene, ale myslím, že zásadní krize nebyly. O prázdninách jsem to ale doháněla a byla jsem s dětmi na venkově. To byla taková naše mantra, že tyto dva měsíce jsem se snažila dělat jen přípravné práce. Práce dokumentaristky je taková, že se dá celkem dobře organizovat.
Věra Chytilová a sovětská tkadlena
Narazila jste na váš cyklus Manželské etudy, ve kterých jste sledovala lidské vztahy. Vzala jste si něco z jednotlivých příběhů?
Když se tím člověk zabývá, tak přemýšlí i o sobě. Řekla jsem si, že je strašně důležité se smířit s tím, že kdykoliv něco získávám, tak i něco ztrácím. Že není možné mít všechno, že když se třeba vdám nebo ožením, tak získávám stabilního partnera, ale ztrácím možnost zkoušet jiné vztahy. Že když mám dítě, tak získávám úžasný pocit rodičovství, člověka, kterého jsem stvořila a máme úžasný, zásadní a nezaměnitelný vztah. Ale zároveň je to povinnost. Myslím, že když to člověk přijme, tak se s lecčím smíří. Podle mě je problém vztahů to, že si to lidé nepřipouští a že chtějí všechno. Chtějí pevný vztah, ale zároveň svobodu k jiným vztahům, děti, i naprosto svobodný život bez povinností. Někomu to může dělat problém. Ve vztazích je třeba tolerance. Když si někoho vezmu, tak nemůžu očekávat, že to bude naprosto přesně pasující člověk ke všemu, co bych chtěla. Můj muž třeba nerad cestuje. Těsně po revoluci jsem pořád chtěla někam jezdit a můj muž ne. Byla bych ráda, kdyby se mnou třeba občas jel na zajímavé filmové festivaly. Ale on nechce. A nedělám z toho problém. Důležité je se s tím smířit a přijmout to.
Ve Sběrné knize od Pavla Kosatíka jste řekla. „Když jsem jako holka v knihovně pročítala knihy, líbily se mi hlavně ty, ve kterých byly výrazné ženské postavy. Ženy, které ve svém životě něco změnily. Líbí se mi představa, že člověk dokáže udělat něco významného.“ Myslíte, že děláte něco významného, jako hrdinky z knih?
Moje motivace byla zachytit realitu tady a teď. Nikdy jsem si nedefinovala, že bych měla dělat významné věci. Ani jsem nikdy nepředpokládala, že je budu dělat. V době, kdy jsem studovala, doba moc nedávala šance na nějaké významné činy. Líbilo se mi, když někdo něco dokázal, třeba Marie Curie nebo Božena Němcová, která šla proti proudu.
Co dělá radost Inspirativním ženám a jak vidí samy sebe?Co vám dělá radost? Jsem typ, který pořád musí něco dělat. Dělá mi radost, když mám plán toho, co mám před sebou. Úkoly si píšu a ty splněné si odškrtávám. Musím se někam posouvat, mít nějaká témata a úkoly, které naplňuji. Je to pro mě hrozně důležité. Kdybyste se měla popsat jedním slovem, jaké by to bylo? Já bych se popsala jako aktivní. Ale můj syn Tomáš mi na Vánoce řekl, že jsem nesnesitelně pozitivní a že to skoro nemůže vydýchat. |
Ovlivnila vás nějaká žena?
Nejvíc mě ovlivnila Věra Chytilová. Seznámila jsem se s ní až dávno po revoluci. Sledovala jsem ji zpovzdálí a hrozně se mi líbilo, co dělá, a obdivovala jsem ji. Její film byl iniciační a také byl o něčem jiném. Díky ní jsem se rozhodla, že to chci také dělat. Ve třinácti letech jsem si její fotku nalepila do deníku a napsala jsem si tam, že chci být také režisérkou jako ona. To se mi splnilo. Dále mě ovlivnila Anna Franková. Její deník jsem četla, když mi bylo asi deset, pak jsem si začala psát také deník, který byl v mém životě důležitý. Byla to jedna z inspirací, proč jsem začala dělat časosběrné filmy. Když si člověk píše denní zápisky, zaznamenává si tím pravdu dne a vytváří příběh. A další kuriózní hrdinkou mého dětství byla součást komunistické propagandy, ruská tkadlena, která dokázala tkát na 27 stavech najednou. Byla hrozně výkonná a prohlásili ji za hrdinku práce. Obdivovala jsem ji za to, že je tak akční. Já si tak občas také připadám, když dělám časosběrné projekty a pracuji na několika najednou. Občas jsem taková hrdinka socialistické práce, sovětská tkadlena.
Filmy a MeToo
Vraťme se ještě k filmům. Jaká byla předlistopadová generace filmařek?
Byly jsme taková partička okolo Krátkého filmu. Byla tam Olga Sommerová, Drahomíra Vihanová a Jana Ševčíková, všechny byly výrazné ženy. V hraném filmu byla hlavně Věra Chytilová, ale ženy se postupně začínaly prosazovat. Dětské filmy dělala Věra Plívová-Šimková a Drahomíra Králová. Ester Krumbachová byla také hodně činná. Ale musím říct, že já jsem to nikdy z ženského aspektu nesledovala. Neměla jsem nikdy pocit ostrakziace, ani jsem nikdy neměla větší problémy z toho, že jsem žena.
Práce není jediné životní štěstí. Dejme ženám příležitost, říká Bradáčová |
Liší se v něčem současné dokumentaristky oproti těm předlistopadovým?
Dnešní dokumentaristky jsou aktivnější a aktivističtější. Některé ženy dělají vysloveně aktivistický film, třeba Apolena Rychlíková, Erika Hníková nebo Tereza Reichová. Dnešní dokumentaristky mají větší škálu témat, mají více možností a mohou cestovat, což dřív nešlo. Jana Počtová například točila film v Afghánistánu, Tereza Reichová ve Španělsku, to bylo dřív nemyslitelné. Rezonují také ženská témata emancipace.
Lidé, kteří se chtějí stát filmaři, jdou většinou studovat FAMU. Jak těžké je se po škole prosadit?
Na FAMU během studia dělají studenti několik filmů, kterými se mohou prezentovat. Jsou studentské festivaly, studenti se účastní i světových festivalů, čímž si mohou udělat jméno. Festival v Jihlavě hodně zařazuje i práce studentů. Člověk, který skončí FAMU a přichází s tím, že jeho studentský film získal cenu nebo byl někde uveden, je pro dramaturgy zajímavý. Důležitá je schopnost někoho přesvědčit, protože potřebujete finance.
Helena Třeštíková
 |
Jaká schopnost je pro budoucí filmaře důležitá?
Důležité je umět prezentovat své nápady. Já občas na katedře trpím, když vidím, jak jsou v tomto směru někteří studenti neschopní. Při prezentacích záměrů máme my, jako pedagogové, také kritické připomínky. Někteří studenti se po kritice rozbrečí. Vždycky jim říkám, že je to součástí profese, a že vnější svět je daleko méně přátelské prostředí, než je FAMU. Důležité je mít dobré nápady, náměty, vize a umět je prosadit. Ale jsou lidé, kteří ve filmovém světe odpadnou a bohužel je mezi nimi i dost žen.
Ještě mě zajímá, jestli se po listopadu změnila filmařská práce.
Změnilo se všechno včetně podmínek k jeho tvorbě. Před listopadem byly tři možnosti pro absolventy FAMU, kteří chtěli dělat dokument. Mohli jít do Krátkého filmu, Československé televize nebo být na volné noze. Krátký film byl asi nejlepší, televize byla příliš ideologicky ovlivněná. Po revoluci se to změnilo. Krátký film přestal filmy produkovat, přestala státní podpora kinematografie, dokumenty se v podstatě přestěhovaly do televize. Postupem času se jich začali ujímat nezávislí producenti, začal fungovat fond na podporu kinematografie, takže se dokumenty zase vrátily do kin. Dnes máme větší tematickou svobodu, svobodu vyjádření, ale je zároveň složitější sehnat finance.
V Československé televizi jste rok před nástupem na FAMU pracovala. Komentovala jste to tak, že „tam byly všechny ženy, které si myslely, že by mohly být objeveny jako hvězdy a chlapi, co jim to slibovali. Každou novou se snažili svést a když se jim to nedařilo dali jí to sežrat za to, že jsou netýkavky.“ Změnilo se to?
Myslím, že se to asi trošku změnilo. Jako holka po maturitě jsem tam působila jako asistentka režie. Byla to pro mě škola života, protože po střední škole jsem najednou vstoupila do společnosti, která byla lehce zhýralá, ale naučila jsem se tomu oponovat. Bylo to klasické MeToo, které ale bylo, je a do jisté míry to asi bude vždycky.
Nyní se MeToo hodně skloňuje...
Myslím, že je dobře, že se na tato témata upozorňuje. MeToo dalo ženám odvahu se ohradit. Ale dobrou ideu lehce potápí ta přílišná hysterie okolo. Je směšné, že když si někdo vzpomene na to, jak mu před čtyřiceti lety někdo sáhl na zadek a všechny zpravodajské weby o tom píší. Odpůrcům to dává zbraně do ruky a říkají: „Ženské jsou hysterické a už se na ženskou nemůžu ani povídat.“ Ale mužští kolegové mají tendenci něco zkoušet na slabší ženy. Občas se to dělo i mně, zažila jsem i nepříjemné chvilky, ale musím říct, že mě to nijak nepoznamenalo.
