Když se 7. září 1924 Eliška Junková chystala na svůj první samostatný automobilový závod Lochotín-Třemošná, málem se na start nestačila ani postavit. Spolu s manželem, vynikajícím závodníkem Čeňkem Junkem, je totiž při ranní testovací jízdě jejich bugatky zastavili policisté na koních, a to pro „nestydatě rychlou jízdu“.
Muži zákona byli nesmlouvaví a mladý závodnický pár musel pomalu dojet na policejní stanici. Nakonec se ovšem vše vyřešilo rychle, Eliška na start lochotínského klání dorazila včas a následně souboj cestovních vozů vyhrála. Odstartovala tak svou veleúspěšnou závodní pětiletku, kterou ukončila až tragická smrt milovaného Čeňka.
S učni v jedné domácnosti
Budoucí světoznámá závodnice Eliška Junková se narodila 16. listopadu 1900 coby Alžběta do rodiny zámečnického mistra Kašpara Pospíšila původem z Němčic a jeho ženy Anny z Prostějova, a to jako jedno z jejich osmi dětí. První tři a poslední Jan však záhy zemřeli. „Začínám století,“ odpovídala Eliška Junková, když se jí někdo ptal, kdy že se to vlastně narodila. Alžbětě – Eliškou se stala až později, ale to bychom předbíhali; se doma říkalo Bětko. Blízcí na ni však často volali „Smíšku!“. Alžběta vyrůstala s bratry Stanislavem a Vojtěchem a sestrou Marií.
Otec měl v Olomouci u hlavního nádraží stavební zámečnictví, které zahrnovalo dílny i skladiště. „Maminka se musela v domácnosti perně otáčet, když pečovala nejen o nás, nýbrž i o sedm učňů, kteří se u nás stravovali a bydleli. Švestkových knedlíků se dělalo na jedno jídlo kolem tří set,“ vypravovala Eliška Junková. „Nevím, jak to dělala, ale nikdy jsem ji neviděla unavenou,“ dodala. „Tehdy bylo zvykem, že učni se stravovali v domácnosti svého mistra. Soužití s nimi bylo pro Alžbětu velkou školou,“ vysvětluje Vladimír Junek, syn Junkové.
Otec Kašpar patřil k přísným a váženým mužům. „My děti jsme měly před ním bezmeznou úctu. Obvykle stačil jeden pohled, abychom věděly, kolik uhodilo. Vyžadoval naprostou poslušnost a nebyl snadno přístupný. Ze všech dětí jedině já jsem se odvažovala vyšplhat mu na klín a domáhat se otcovského houpání,“ líčila Junková. Nemoci se prý v rodině nevedly. „Neměla jsem ani spalničky, ač jsem se dokonce modlila za to, abych dostala horečku a alespoň jeden den nemusela do školy,“ smála se.
Na lelkování děti zkrátka neměly čas. Alžběta hrála na klavír, učila se cizí jazyky, cvičila v Sokole, věnovala se botanice a mnoha dalším činnostem, které patřily k dobrému vychování tehdejší střední třídy.
Z tovaryše úspěšným podnikatelem
Kašpar Pospíšil toho měl v době, kdy byla Alžběta malou holčičkou, už hodně za sebou. Už ve 12 letech šel do učení na zámečníka a jako 16letý tovaryš se vydal s „vandrovní knížkou“ na cesty za prací i životními zkušenostmi. Putoval a pracoval v rakouských zemích, ale třeba také v Bavorsku. Pak se vrátil na Moravu a začal budovat kariéru ve vlastním zámečnictví. „O svém řemesle neustále přemýšlel. Tak například už roku 1904 získal patent na silniční zábradlí,“ uvádí Junková.
Jak se později ukázalo, toulavé boty Alžběta po své otci zdědila. V 16 letech sice nastoupila na místo korespondentky v nově založené olomoucké pobočce Pražské úvěrní banky, ovšem dlouho tam nevydržela. Tamní 22letý ambiciózní šéf si Alžbětu po půl roce vybral mezi své spolupracovníky, se kterými chtěl rozjet další filiálku v Brně. Tím mladíkem byl jistý Vincenc (Čeněk) Junek. Jak se ukáže, osudový muž Alžběty – zatím ještě Pospíšilové.
Oba mladí a živelní pracanti si brzy nebyli lhostejní, byť o partnerský vztah ještě nešlo. „Znělo mi jako lichotivé uznání, když mi jednou Junek řekl: Vy jste strašný paličák, ale jedno se mi na vás líbí. Když se vám vytkne chyba, nefňukáte, ale přemýšlíte. A když uznáte, že to bylo chyba, uděláte vše, abyste ji napravila,“ popsala Junková ve svých pamětech.
Nebylo proto divu, že když Čeněk Junek dostal za úkol vybudovat novou bankovní pobočku v Brně, vybral si s sebou do týmu spolupracovníků i Elišku. Netrvalo dlouho a z Alžběty a Čeňka se stal pár.
Alžbětin otec s odchodem dcery do Brna nakonec souhlasil, ovšem až poté, co jí tam zajistil ubytování a takzvaný „náhradní rodičovský dozor“ u jisté vdovy po učiteli. V Brně začala Alžběta poznávat kouzlo společenského života, ale také se pustila do studia angličtiny, toužila totiž cestovat. „Eliška se v Brně přihlásila také do hudební školy, kde se setkala i se slavným skladatelem Leošem Janáčkem. Ten ji jednou vzal stranou a řekl: Vy virtuoskou nebudete, to vaše úsilí je sice pěkné, ale to k tomu nepovede. Musíte obrátit pozornost k něčemu, k čemu máte vlohy,“ vypráví Vladimír Junek.
Čeněk Junek už měl v té době dobré pracovní postavení a chtěl co nejdříve požádat Alžbětina otce o její ruku. „Poněvadž máme podobné povahy, charakter i cíle životní, došli jsme k tomu, že se k sobě hodíme, a že jako muž a žena byli bychom spolu v životě šťastni, snad velice, velice šťastni,“ napsali mimo jiné ve slavnostním protokolu v listopadu 1917 a podepsali se jako „Čeněk a Běta“. Otec souhlasil.
Z Alžběty se stala Elisabeth
Po skončení první světové války konečně přišla příležitost cestovat. Kašpar Pospíšil v tom dceři nehodlal bránit a dokonce dceři vyplatil na cesty část peněz určených na věno, zatímco Alžběta složila univerzitní zkoušku z angličtiny a intenzivně se věnovala také francouzštině.
Osudový muž Čeněk JunekČeněk Junek se narodil 25. května 1894 v obci Dolní Čermná. V mnoha směrech talentovaný mladík se vypracoval až na bankovního ředitele a úspěšného automobilového závodníka. Během první světové války utrpěl těžké zranění ruky, hrozila mu dokonce její amputace. I přes tento handicap dokázal po válce vyhrávat závody. Klání se účastnila i jeho manželka Eliška, která brzy odstartovala i svou sólovou a mimořádně úspěšnou závodní kariéru. Motorismu se Čeněk věnoval i jako autor reportáží z evropských automobilových salónů. Při Velké ceně Německa v roce 1928 na okruhu Nürburgring ovšem se svým vozem Bugatti 35B v 9. kole v ostré zatáčce havaroval a na traumatické poranění mozku zemřel. |
S bratrem Stanislavem Eliška poté odjela do Francie, a protože si potřebovala vydělat peníze, aby je mohla investovat do svého vzdělání, pracovala v zahradnictví v jihofrancouzském městě Antibes. Právě tam ji lidé nazývali Elisabeth či Eli. Když se pak později - 24. června 1922 - Eliška provdala na Čeňka Junka, kromě příjmení si změnila i křestní jméno – z Alžběty Pospíšilové se stala Eliška Junková.
Majitel zahradnictví v Antibes brzy poznal Eliščiny obchodní vlohy, a tak mladou Češku místo pletí ve sklenících nechal pomáhat v obchodování a účetnictví. A také se tam poprvé v životě svezla v automobilu.
Královnou volantu
Další – až pohádkový – závodní osud Elišky Junkové už je dobře známý. V Paříži se seznámila s vynikajícím konstruktérem Ettorem Bugattim, na jehož vozech – bugatkách – poté dobývala slavná automobilová vítězství. Navzdory předsudkům a výkřikům, že se má vrátit k plotně i faktu, že řízení strojů řítících se rychlostí až 200 km/h bylo tehdy velmi fyzicky náročnou záležitostí a závodníky nechránila přilba a nejistily pásy.
V roce 1926, dva roky po svém prvním samostatném závodním startu, se stala první ženou, která dosáhla absolutního vítězství v mezinárodním motoristickém klání. Začalo se jí říkat „Královna volantu“. Mezi ženami neměla konkurenci, což dokázala třeba vítězstvím v závodě Coupe de Dames nedaleko Paříže, který rozhodoval o nejrychlejší ženě starého kontinentu.
Aktivní závodní kariéru ovšem ukončila po pouhých pěti letech - poté, co její milovaný manžel Čeněk zahynul v červenci 1928 při závodě na německém Nürburgringu, kde rok předtím zvítězila na I. Velké ceně Německa v kategorii vozů 1,5 až 3 litry. Německé pořadatele tehdy svým triumfem zaskočila, neměli ani noty československé hymny. Místo ní proto pohotově zahráli ze Smetanovy Prodané nevěsty „Proč bychom se netěšili…“
Po skončení závodnické kariéry zůstala ve světě motorů a rychlých kol. Zasadila se o vznik Masarykova okruhu v Brně. Pomáhala také firmě Baťa s vývojem pneumatik, v gumárenském průmyslu zůstala až do penze. Říká se, že právě ona vymyslela název Barum (složenina z počátečních písmen podniků, které se v Československu zabývaly výrobou gumárenských výrobků - Baťa, Rubena, Matador, Mitas, pozn. red.).
Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 v Praze, bylo jí 93 let.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
