Životní příběh paní Inky, jak jí říkávali její spolupracovníci, je dalším dílem našeho seriálu Inspirativní ženy. Irena Bernášková byla ženou, kterou nezlomily ani brutální výslechy v nechvalně známé „Pečkárně“. Gestapáci se z ní pokoušeli dostat jména spolupracovníků. Marně. Vzdorovala tak urputně, že se podle dochované výpovědi jejího manžela dokonce s gestapáky poprala. Nikoho však neprozradila a vše vzala na sebe, čímž zachránila život na tři sta odbojářům.
„Byla to výjimečná žena. Ona byla člověk, který, když někomu dal slovo, tak to bral za zákon, kterým se bude řídit. Byla velice cílevědomá, stále na sobě pracovala. Dokázala přijít s neotřelými názory, které si dokázala obhájit,“ říká publicistka Jana Vrzalová, která život Inky Bernáškové vylíčila v knize Zasnoubena se smrtí. „Její vzdor, tvrdohlavost a cílevědomost na ní velmi obdivuji. Tyto vlastnosti se potom odrážely i v odboji,“ dodává.
Manželé Preissigovi v USA v roce 1926
Budoucí paní Bernášková se narodila 7. února 1904 v Praze jako prostřední dcera známého grafika a malíře Vojtěcha Preissiga a jeho ženy Ireny. Když bylo malé Ireně šest, rodina se přestěhovala do USA. Její otec se angažoval v politice, pracoval pro newyorskou pobočku Československé národní rady (dá se říct, že to byla jakási československá exilová vláda, pozn. red.). Právě toto prostředí mezi českými a slovenskými krajany i osobnostmi budoucího Československa ji do jisté míry formovalo.
„Ona i její dvě sestry byly vychovávány ve velmi vlasteneckém duchu. Jako Češky i občanky Československa. V Bostonu, kde žili, se její tatínek setkával s tam žijícími Čechy a Slováky, seznamovala se tudíž s českou a slovenskou historií. Po vzniku Československa se Vojtěch Preissig rozhodl dcery poslat domů, protože se mu zdálo, že už se z nich stávají Američanky. Měly už špatnou češtinu a začaly jako Američanky myslet,“ vysvětluje Vrzalová.
Irena Preissigová mladší na lodi Rochambeuau v roce 1921
Cesta sester Preissigových do Itálie v roce 1923
Na cestu se Vojtěška, Inka a Yvonna vydaly 29. června 1921, za několik týdnů byly ve svém rodišti – v Praze. Začátek pro ni nebyl úplně jednoduchý. Město se jí odcizilo. Ve škole ji měli za Američanku, zápasila především s českou gramatikou.
„Po příjezdu do Československa Inka rodnou řeč příliš neovládala. Hovořit sice dokázala, ale v gramatice nevynikala. Musela si tak vše vydřít, stejně jako před lety v Americe. Když tam rodina přišla, neuměla ani slovo anglicky. Ovšem pracovala na sobě tak, že i učitele udivovala, jak rychle angličtinu a další předměty zvládla. To se opakovalo i v Praze,“ poukazuje publicistka.
A tak dře a dře. Stává se premiantkou a učitelé ji dokonce dávají za příklad ostatním studentům. Po maturitě se chce stát vojenskou pilotkou, vojenské předpisy však službu žen neumožňují (ženy v armádě začnou působit až v průběhu druhé světové války a to ve Svobodově armádě v SSSR či v pomocných jednotkách ve Velké Británii; první civilní pilotkou-ženou se stala Anežka Formánková, která složila pilotní zkoušky 30. května 1928 v Západočeském aeroklubu v Plzni, pozn. red.). Inka musí od svého snu upustit...
Svatba proti vůli rodičů
V té době také poznává Eduarda Bernáška, zahoří k němu láskou. Rodiče jsou však rezolutně proti jejich vztahu, vždyť jsou sestřenice a bratranec. Inka si ovšem svou lásku vyvzdorovala a v roce 1925 se za Edu provdala.
„Bylo to absolutně proti vůli rodičů. Vdávala se v černém kostýmu, jakoby to něco symbolizovalo,“ říká Vrzalová. Za několik měsíců kvůli mimoděložnímu těhotenství potratí. „Verdikt lékařů pro ni jako pro ženu byl tvrdý: už nikdy nebude mít vlastní děti. Domnívám se, že se potom jejím dítětem svým způsobem stala republika,“ poznamenává Vrzalová.
Irena Preissigová mladší se svým budoucím manželem Edou Bernáškem před maškarním plese v Praze v roce 1922
Vztahy s rodiči se po svatbě zpřetrhají na dlouhé čtyři roky. Gesto usmíření nabízí otec Vojtěch Preissig, když manželům Bernáškovým přispívá na rodinným dům na pražském Spořilově. Rodinná tragédie ovšem ovlivnila i vztah Inky s Eduardem, který se vůči ní začal chovat despoticky. Manželství je prakticky v troskách, jsou si naprosto odcizení.
Rodiče Preissigovi se do Prahy vrací v roce 1930, bydlí také na Spořilově. Roztříštěný vztah se těžko skládá dohromady. Navíc ta Inčina i otcova tvrdohlavost. Trvá ještě řadu let, než k sobě najdou cestu. Sblíží je hlavně hrozící nebezpečí, hitlerovské Německo se začíná zatím tiše rozpínat. V březnu 1936 napochoduje do demilitarizovaného Porýní, rakouský Anšlus, šarvátky v pohraničí…
Čechoslováci jsou odhodlaní svou republiku bránit, 23. září 1938 mobilizují a za 48 hodin jsou se zbraní v ruce připraveny téměř dva miliony mužů. Inka se stává dobrovolnicí u Červeného kříže, chystá se do pohraničí ošetřovat vojáky raněné v boji.
Velká Británie, Francie, Itálie a Německo ovšem 30. září zatnou v Mnichově do československého odhodlání smrtelnou ránu, následujícího dne musí Československo podstoupit pohraničí. Čeští obyvatelé Sudet jsou vyhnáni ze svých obydlí, cesty jsou plné uprchlíků. Místo raněných vojáků Inka pomáhá právě vyhnaným z pohraničí.
Agónie okleštěného Československa trvá ještě několik měsíců, 14. března však Slováci vyhlašují svůj loutkový stát a o den později do ještě před časem hrdého Československa napochodovaly houfy německých vojáků. Posléze vznikl Protektorat Böhmen und Mähren (Protektorát Čechy a Morava).
Zrodil se V boj
Prakticky vzápětí se rodí Družstvo v prvním sledu sdružující bývalé legionáře i civilisty. Vojtěch Preissig se 16. března schází s kolegy výtvarníky Emanuelem Prylem a Františkem Vikem v Památníku osvobození, radí se, jak vytvořit odbojovou skupinu. Je rozhodnuto, odbojáři budou vydávat časopis V boj. „Českoslovenští legionáři po 15. březnu 39 chtěli hned něco dělat, Vojtěch Preissig přišel s myšlenkou, že by se měl vydávat nějaký časopis. Potřeboval ovšem spolupracovníky. Inka se tak stala jeho pravou rukou,“ říká publicistka Vrzalová.
Obálka časopisu V boj, kterou navrhl Vojtěch Preissig
První číslo se rodí vzápětí. Již na přelomu března a dubna se dostává do rukou stovkám lidí. Vychází další čísla. Inka překládá a přepisuje zprávy i projevy státníků ze zahraničního rozhlasu. Právě v té době se opět zcelil vztah otce a dcery v pevné pouto. „Inka měla o svého otce obrovský strach. „Dílo každého výtvarníka se vyznačuje charakteristickými rysy. Ona se tudíž obávala, že je jen otázkou času, kdy gestapo přijde na to, že obrázky jsou prací Vojtěcha Preissiga. Proto se ho snažila od ilegální činnosti co nejvíc odsunout do pozadí, nicméně kreslení mu nechala. Postupně sama na sebe přebírala další a další úkoly. Sháněla papír, rozmnožovací stroje, peníze, barvy. Stala se duší spořilovského vydání časopisu,“ poukazuje Vrzalová.
Nějaký čas totiž vycházela souběžně dvě různá vydání časopisu V boj. Jeden vydávala skupina sdružující se okolo Preissigů, druhý vojenská část v Holešovicích. Právě vojenská skupina chtěla po Ince, aby s vydáváním časopisu přestala. Její tvrdohlavost a vzdor nakonec vedly k tomu, že legionáři její vydání tolerovali. Postupem času se dokonce dohodli i na vzájemné spolupráci, vydání se budou střídat a budou využívat společných kolporterů (roznašečů, pozn. red.).
Po vzniku Protektorátu začali do zahraničí odcházet první Čechoslováci, především vojáci. Chtějí válčit s Hitlerem, když proti němu nemohli zbraň pozvednout během loňského podzimu. Do „exportu“ vojáků se zapojují i bývalí legionáři, s nimiž jsou ve spojení Preissigovi. Vojtěch navrhuje, že je na Slovensko převede Inka. Vojákům to je proti srsti. Vedla by je ženská, skřípou zuby. Preissig se však za svou dceru rázně postavil. Argumentuje, že snad již prokázala svou odvahu i rozvahu. Bývalí vojáci přikývnou. A tak se Inka vydala do Bílých Karpat, do Korytné, kam jezdívala za dědou a babičkou.
Na Slovensko převedla mnoho vojáků. Zprvu k ní příliš důvěry neměli, když jim stroze vysvětlila, že „buď ji budou poslouchat a udělají, co řekne, nebo ať se raději vrátí domů“, vojáci poslechli. Při loučení z vděčnosti obdivně zasalutovali a pokračovali v další cestě. Při převádění uplatnila později svůj důvtip. „Když už jí bylo gestapo v patách, převáděla za hranice v kroji. Kroj vám bere tvář, protože se soustředíte právě na ten kroj,“ poukazuje Vrzalová.
 |
Svou kreativitu využila i při vydávání časopisu. Když bylo potřeba dotisknout číslo, ale nebyl k dispozici žádný rozmnožovací stroj, použila prostě váleček na nudle. Nebo každé vydání časopisu posílala přímo na pražskou úřadovnu gestapa v Petschkově paláci. „Byl to jistý vzdor, chtěla ukázat: ‚já jsem tady doma, vy jste okupanti a já vám ukážu, že proti vám budu bojovat‘,“ vysvětluje publicistka.
Každé nové číslo, které jim přišlo, přivádělo gestapáky k čím dál větší zuřivosti. Smyčka se stahovala stále těsněji. Více a více spolupracovníků na podzim 1939 končilo v rukou obávaných mužů v dlouhých kožených kabátech. V lednu 1940 se nechala úředně rozvést s manželem. Přestože láska obou již dávno vyprchala, chtěla ho ochránit, kdyby se dostala do nesnází.
Jsem Vlasta Nováková
Jednoho únorového dne nachází ve schránce anonymní vzkaz. „Vaše papíry si vyžádalo gestapo. Je nutno, abyste se více nezdržovala doma, hrozí vám zatčení. Přítel z policie,“ stojí v něm. Inka se začíná skrývat, znovu se několikrát vydá přes hranici.
Na přelomu jara a léta roku 1940 se dokonce dostává až do Budapešti, chce se spojit s představiteli československého exilu v Paříži. Neúspěšně. Znovu a znovu se vrací do Protektorátu. „Několikrát ji rodina přemlouvala, aby odešla do zahraničí. Cestu za hranice znala. Ona jim ale odvětila: ‚Já nemůžu, mám vůči vám finanční dluh.‘ Preissigovi dávali do časopisu své peníze, brali to jako samozřejmost a jako svou povinnost pro republiku, ona to ovšem brala tak, že by jim to měla vrátit,“ říká Vrzalová.
Je sobota 21. září, Inka má v ulici Na Poříčí schůzku s neznámým mužem. Dávají si vzájemně heslo. Než si však stačí něco sdělit, přikračují k nim gestapáci a chtějí jejich doklady. Inka, nyní jako Vlasta Nováková, jedná klidně. Trvá na tom, že je Vlastou Novákovou a že se zřejmě spletli. Gestapáci znejistí, zvažují, že ji propustí, nakonec ji však odvezou do Petschkova paláce.
Falešná legitimace Inky Bernáškové na jméno Vlasta Nováková. Tuto legitimaci měla u sebe, když ji zatklo gestapo
Inka si stále trvá na svém, že je Vlasta Nováková. Gestapáci znovu znejistí. Žena vypadá věrohodně, zároveň zuří, že by jim Bernášková i na desátý pokus unikla. Druhý den se obrázek opakuje. „Uvidíme,“ zuří jeden z gestapáků. „Přiveďte je,“ dodává jedním dechem.
Do místnosti vstupují její otec, sestry, bratranci. Už nemá cenu zapírat, Inka kapituluje. Otec se snaží gestapu vysvětlit, že V boj vydával on. Do toho ovšem vstupuje Inka. „Ne, tatínek lže. Není to pravda. Vše jsem dělala já, tatínek si jen něco maloval. Já se nezajímala o jeho práci, on o moji,“ vypráví. Gestapák zařve a udeří Inku. Poručí, aby rodinu zase odvedli.
Výslechy pokračují, Inka je tvrdá jako skála. Buď neříká nic, vymýšlí si báchorky, nebo prozrazuje jen jména těch, kteří už jsou po smrti. Přesto se pokusí 23. září o sebevraždu. Jed, který měla u sebe, však neúčinkoval. Výslechy pokračují. Zmlácenou Inku dovlečou do cely. Deset dní ji gestapáci nechají v klidu, aby byla schopná dalšího výslechu.
Ten trvá nepřetržitě tři dny. Inka bere vše na sebe. Gestapákům zbědovaná žena hrdě přiznává: „Pracovala jsem proti Říši.“ Podle dochovaného svědectví jejího manžela Eduarda se dokonce při výsleších s gestapáky poprala. Těm je ovšem jedno, že je to žena. Je opět plná modřin, podlitin, řinčí jí všude krev. Přesto sbírá poslední zbytky sil a zkrvavenýma rukama posílá domů motáky zašité v knoflících.
„Svou činností jsem chtěla povzbudit skleslý český lid, který nechápe, proč si nemůže vládnout sám sobě a musí se podrobit vůli jiných jenom proto, že je početně malý a neubrání se německému náporu… Povahy obou národů jsou přece tak odlišné, že není možno se sžít v jedné domácnosti. Český lid ví, že to logicky znamená, že slabší bude pohlcen od silnějšího. A chce si žít po svém, má svůj vlastní způsob života, svou vlastní kulturu, i kdyby se to celému světu nelíbilo, jemu se to líbí a nikomu přece neškodí. Nejsem, bohužel, vůbec schopna hájit tyto zájmy, nejsem ani tak bláhová, abych si myslila, že svou činností silnému německému náporu zabráním; jen dle svých slabých sil pokusila jsem se udržet zoufající lid „nad vodou“, dodat mu chuť vydržet a víru, že si bude vládnout sám sobě. Anglie si vzala za jeden z válečných cílů naše osvobození, a proto přeji Anglii, aby vyhrála.“ text motáku poslaný Inkou Bernáškovou z cely |
Nemáte právo mě soudit!
Otto Georg Thierack, předseda soudního senátu a pozdější říšský ministr spravedlnosti
Po předběžné vyšetřovací vazbě strávené v „Pečkárně“ a na Pankráci Inku převezli do Lipska, poté do Drážďan, v červenci 1941 pak do Budyšína. V září se ujímá vlády nad Protektorátem Reinhard Heydrich. Rozpoutává teror, už 30. září padají první rozsudky smrti. Smráká se i nad Čechy, kteří dlí ve vězeních v Říši. Irena Bernášková, Antonín Mádl, Arnošt Polavský (vlastním jménem František Ročen) a Milada Marešová stanou 5. března 1942 před lidovým soudem, kterému předsedá Otto Georg Thierack (od 24. srpna 1942 do 25. května 1945 zastával funkci ministra spravedlnosti, pozn. red.). Formálně se přečte obžaloba. Od obviněných se očekává doznání…
Inka ovšem opět vzdoruje. „Jsem občankou Československé republiky. Nemáte mě právo soudit, neboť nejsem občankou vaší Německé říše,“ vmete udiveným přítomným do tváře. Umí perfektně německy, přesto odmítá německy mluvit a žádá překladatele. Pouští se do polemiky se soudcem. Ten tvrdí, že třetí říše poskytla Čechům ochranu. „Zřízením toho vašeho protektorátu teprve pro český národ to největší nebezpečí začalo,“ nebere si servítky.
„Hitler vás vede do zkázy. Vaše Říše dříve či později bude sražena na kolena,“ opovážlivě zřetelně říká na celou soudní síň. Výměna názorů pokračuje dál a dál. „Morrell (britský novinář, pozn. red.) viděl ukřižování naší země, našeho národa. Vy chcete ukřižovat mne, ale pamatujte, tak jako vstal Kristus z mrtvých, vstanou i po nás další a další bojovníci. Všechny nás pozabíjet nemůžete. Československá republika žije a žít bude!“ křičí na soudce. Ten už toho má dost. Končí polemiku.
Soud se odebírá na poradu a pak vynese rozsudek „ve jménu německého národa“: trest smrti pro Irenu Bernáškovou, dvanáct let káznice pro Miladu Marešovou, deset pro Antonína Mádla a osm pro Arnošta Polavského.
Sama odmítá žádat o milost. Rodina i advokátka ex offo to přesto zkusí. Marně. Nadchází 25. srpen 1942, je 20:30. Do její cely vchází představitel vězeňské správy, lékař a kněz.
„Rozsudek bude proveden zítra, 26. srpna v 5 hodin ráno,“ stroze oznámí. Zpovídá se knězi. Píše ještě poslední dopis na rozloučenou. Ani tento dopis však posléze neunikne cenzuře. Loučí se s v něm se svými nejbližšími i Edou. „Tož nadešel můj čas a nevěřili byste, že jdu klidně… přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké,“ napsala v něm. „Mnoho pus a jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude 5. hod. ráno. Vaše milující Irena,“ uzavírá svůj poslední dopis Inka.
Další den je ve věznici v Plötzensee v Berlíně sťata, stala se vůbec první Češkou popravenou nacisty. Její tělo je dáno k dispozici, stejně jako těla dalších československých odbojářů, anatomickému ústavu.
Toho dne bylo kromě Bernáškové popraveno ještě dalších deset odbojářů – Václav Bouzek, Miroslav Filipec, Jan Janoušek, Bohuslav Kohout, Vítězslav Mečíř, Tomáš Podruh, Pavel Ripka, Otokar Sviták, Jan Vignati a Bohuslav Závada.
Po válce byla Inka Bernášková za svou odbojovou činnost vyznamenána československým válečným křížem 1939, v roce 1998 jí prezident in memoriam udělil medaili Za hrdinství v boji.
Válku nakonec nepřežil ani Vojtěch Preissig, který byl vězněn v koncentračním táboře v Dachau, kde 11. června 1944 zemřel následkem celkového fyzického vyčerpání. Také Eduard Bernášek se konce války nedožije, umírá v Buchenwaldu.
| Bernášková Irena | novinářka | 7.2.1904 | Praha | 5.3.1942 odsouzena Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě ve spojení s napomáháním nepříteli (vydavatelka ilegálního časopisu V Boj) |
| Bouzek Václav | podplukovník, vrchní železniční inspektor | 26.2.1893 | Dnešice | 5.6.1942 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě a napomáhání nepříteli (odbojová organizace Obrana národa) |
| Filipec Miroslav | podplukovník, inženýr | 31.12.1909 | Praha | 18.3.1942 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za zemězradu, napomáhání nepříteli a přípravu k velezradě (odbojová činnost) |
| Janoušek Jan | nadporučík, úředník | 27.12.1897 | Vysoké Mýto | 18.3.1942 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za zemězradu, napomáhání nepříteli a přípravu k velezradě (odbojová činnost) |
| Kohout Bohuslav | major | 5.12.1896 | Litomyšl | 7.1.1942 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za napomáhání nepříteli a přípravu k velezradě (odbojová organizace Obrana národa) |
| Mečíř Vítězslav | lékárník | 16.7.1887 | Mladá Boleslav | 18.11.1941 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě (odbojová organizace Obrana národa) |
| Podruh Tomáš | podplukovník, odborný učitel | 15.12.1896 | Třeboň | 5.12.1941 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za zemězradu, přípravu k velezradě a napomáhání nepříteli (odbojová organizace Obrana národa) |
| Ripka Pavel | štábní kapitán, majitel továrny | 30.6.1898 | Český Brod | 5.12.1941 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě a napomáhání nepříteli (odbojová organizace Obrana národa) |
| Sviták Otokar | plukovník | 3.3.1894 | Kopřivnice | 18.3.1942 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za zemězradu, napomáhání nepříteli a přípravu k velezradě (odbojová činnost) |
| Vignati Jan | lékař | 2.7.1899 | Přerov | 18.11.1941 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě (odbojová organizace Obrana národa) |
| Závada Bohuslav | plukovník, profesor | 17.1.1890 | Býškovice | 7.1.1942 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě (odbojová organizace Obrana národa) |
| Zdroj: Archiv bezpečnostních složek | ||||
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
