V sedmnácti Zuzana odjela na prázdniny do Japonska. Dostala nabídku od modelingové agentury pracovat jako modelka. Netušila tehdy, jak jí letní brigáda změní život. V Tokiu potkala budoucího manžela, proběhla tradiční japonská svatba, postupně se narodily tři děti.
Rodina se nejdřív stěhovala zpátky na Moravu, manželé nechali zrekonstruovat Zuzanin rodný dům. Po smrti tchána Zuzana pro změnu následovala manžela opět do Japonska, aby byli nablízku jeho mamince.
„Bydleli jsme tu pět let, měli jsme hezký dům. Když přišlo zemětřesení, připadala jsem si jako v třesoucí se papírové krabici. Vždycky jsem si říkala, jakou máme v Česku pohodu, nehrozí nám žádné přírodní katastrofy. Jen se musí v zimě topit,“ připomíná Zuzana.
Daleko od domova poznala také odlišný styl bydlení, který vyvrací představu o minimalisticky čistých interiérech. „Byty jsou převážně malé, rodina bydlí obvykle na 70 m2. Kuchyně vypadají jako u nás v sedmdesátých letech. Spí se ve vydýchaném obýváku, místo pohovek a postelí fungují skládací futony a rohože. Přes den visí přes zábradlí balkonů přehozené matrace, aby se vyvětraly. Pokud Japonci získají místnost navíc, neudělají z ní překvapivě ložnici, ale skladiště věcí.“
Když je tílko, jupka padne...
Českých Vánoc se nikdy nevzdala, vzala si je s sebou do země vycházejícího slunce, a to včetně ozdob. „Hlavním svátkem je zde Silvestr, rodina se schází u jejího nejstaršího člena. Děti dostávají místo hraček malé obálky s penězi. Před osmnácti lety Vánoce připomínaly spíš den sv. Valentýna. Umělé stromky stačilo zastrčit do zásuvky, okamžitě spustily Merry Christmas. Situaci změnila třeba IKEA, když začala prodávat živé stromky,“ vzpomíná Zuzana, která nezahálela a studovala malbu japonskou tuší.
Technikou jejího rozmývání pak vytvořila soubory kreseb jihomoravských žen v krojích. Malba je pro ni největší zábavou a odpočinkem, kreslí oděvní návrhy, ilustruje knížky. Od dětství kreslila různé postavy, chtěla navrhovat šaty. Maminka v ní viděla budoucí modelku a v deseti letech ji vzala na konkurz. Časem se pak díky modelingu k vysněné módě dostala, v Miláně rok studovala oděvní design.
Zuzana byla také členkou správní rady Jihomoravské komunitní nadace, podílela se na projektu Živý folklor. Chválí, že lidé přestali vyhazovat kroje do kontejnerů, přinášeli je. Nejlepší kousky se povedlo zachránit.
Současné podnikání nastartovala právě jupka od kroje. „Nosila jsem ji k otrhaným džínům. Mladé holky si řekly, že takovou mají doma po babičce také. Došily jsme k nim sukně a oblečení fungovalo jako kostým přizpůsobený dnešní módě, nepřidával na objemu.“ Později pak založila Zuzana oděvní značku Tradice. Se střihy jí pomáhá dokonce historička.
Zklidňující zákroky
Po několika letech strávených v Japonsku přišlo opět stěhování do Čech. V pořadí poslední dům, který manželé koupili, stojí v klidné části Roztok u Prahy. Předešlí majitelé stavbu z roku 1820 ne příliš citlivě zrekonstruovali, nešetřili zdobnými prvky ani okny z plastu. Přidali patro a obytné podkroví.
„Je tu však dobrá energie, uvnitř je hodně světla, úžasný klid, k domu chodí srnky. Ráno zpívají ptáci, což mě inspirovalo k pořízení tapety s ptačím motivem,“ vypočítává přednosti Zuzana.
V domě zůstalo také výrazné stylové zařízení, samé zlato, rudá barva, lakované povrchy, velká zrcadla, křišťálové lustry. Koupelna byla plná egyptských motivů. Protože nebylo jisté, jak dlouho tu rodina bude bydlet, pustili se manželé jen do menších úprav, například otevřeli dispozici obývacího pokoje. Nová kuchyň v mírně rustikálním provedení má pracovní ostrůvek i praktické sezení s úložným prostorem pod oknem. Toto řešení vymyslela Zuzana.
Zářivé stěny se povedlo ztlumit neutrálními tóny výmalby. Pozornost od lakovaných podlah a lesklých povrchů odvedly tapety s velkými vzory na stěnách v ložnici a salonu, kam chodí zákaznice na zkoušku oblečení. Doma není televize, nikomu ovšem nechybí. V obývacím pokoji se na stěně promítají filmy, Zuzana si ráda pouští koncerty ze záznamu.
Folklor na každý den
Zuzana Osako má ráda vzory ,Toile de Jouy‘ (většinou modrobílé, zachycující život francouzského a anglického venkova). Látky používala nejdřív jako podšívky oděvů. Když je přinesla domů, napadlo ji udělat z nich pár věcí do interiéru a vytvořila novou kolekci.
Bavlněné a plátěné utěrky, chňapky, ubrusy či pytlíčky na bylinky jsou potištěné urostlými šohaji a děvčaty v krojích, které sama namalovala. Jak říká, „moravanství“ má v krvi a lásku k folkloru ovlivnilo Podluží, kde vyrůstala a kde dodnes najdete dědiny s malovanými domy a žudry nade dveřmi, a odkud nezmizely lidové tance a muzika.
Autorem hitu Vínečko bílé je mimochodem místní rodák Fanoš Mikulecký. „Prababička měla sedm dětí a celý život chodila v kroji. Děda hrál na trombon. Pralo se v sobotu, kroje se sušily venku na stromech,“ vzpomíná.
Národní tradice a folklor byly zároveň součástí jejího manželství. Dnes už bývalý manžel je muzikant, hraje na bambusovou japonskou flétnu. Aby si prohloubila znalosti v oboru, Zuzana se nedávno pustila do studia etnologie. V Japonsku viděla, jak se lidé celý život učí, o čaji, hudbě, květinách.
„Svět je globální, nicméně má smysl zachovat si identitu, umět ji prezentovat. Japonské děti vyprávějí běžně o folkloru, nevím, co by řeklo české dítě,“ mrzí ji a dodává: „Tradice sdružují dobré lidi. Až mladší syn odmaturuje, vrátím se možná na Moravu.“