Věnujete se boření mýtů a vzdělávání v oblasti sexuálního násilí a obtěžování, radíte, jak s nepříjemnými situacemi pracovat. Je něco takového v Česku potřeba?
Je to určitě potřeba. Jsme asi jedinou českou organizací, která se na toto téma a s ním spojenou osvětu specializuje. Vzhledem k tomu, že se v Česku ročně podle odhadů stane 12 tisíc případů znásilnění, si myslím, že je osvěty stále ještě málo a je jí potřeba více.
Co konkrétně se snažíte změnit?
Jde nám o to, dostat k co nejvíce lidem informace o tom, co dělat, aby ke znásilnění nedošlo. Věříme tomu, že nestačí jen říkat holkám, že se mají chovat slušně a neprovokovat. Spíše je potřeba vysvětlovat, jak získat souhlas k sexu, jak si ověřit, že to ten druhý opravdu chce. V podstatě objasňovat, že je potřeba být pozorný vůči druhému.
Zrovna nedávno nám na Instagramu napsal jeden kluk s tím, že nás sleduje tři měsíce. Uvedl, že si na základě toho, co od nás čte, uvědomil, že se nechoval hezky ke svým partnerkám, že jim mohl ubližovat a že si na to začne dávat pozor. Jsou lidi, kteří takové věci dělají a neuvědomují si to. Proto je potřeba o tom mluvit.
Jak často se vám takto ozývají muži?
Není to na denní bázi, ale občas se to stane. Sledují nás zejména ženy, jejich reakce jsou častější, protože to je pro ně důležité: aby se vyrovnaly se svými zkušenostmi a zjistily, že se to neděje jenom jim. Nebo naopak díky tomu zjistí, že to, co se jim děje, není normální.
Není to spíše jen házení hrachu na zeď? O sexuální obtěžování a zneužívání se mluví, upozorňuje se na něj, měli jsme tu hnutí MeToo. Osobně nicméně nemám pocit, že by se situace nějak změnila, debata se posunula. Navíc část Čechů si stále myslí, že za znásilnění je spoluodpovědná i žena.
Já si myslím, že se to posouvá a zlepšuje. Když MeToo přišlo, tak vůči němu byla spousta lidí ostražitá. Toto téma ovšem obzvlášť rezonuje u mladých lidí, je pro ně důležité. Vědí, že sexuální násilí je něco, co bychom neměli dále tolerovat. Nedávno byl zveřejněn průzkum od organizace, která řeší angažovanost mladých lidí v politice. Ten ukázal, že odpovídající tresty za znásilnění považují za jeden z nejdůležitějších bodů volebních témat, hned po bydlení. Vědí, že sexuální násilí je něco, co bychom neměli dále tolerovat.
Johanna Nejedlová (29 let) Založila neziskovou organizaci Konsent, která se zabývá právě bořením mýtů a vzděláváním o tom, co to sexuální násilí a obtěžování je a jak s nepříjemnými situacemi pracovat. Působí také jako publicistka, je členkou výkonného výboru České ženské lobby. Je držitelkou ocenění Women of Europe 2019 v kategorii za aktivismus, ve které byly kromě ní nominovány například Švédka Greta Thunberg nebo Irka Síona Cahill. |
Se svým týmem jste dělali i workshopy pro děti na základních školách. Sexuální výchova byla na školách léta tabu, někteří ministři o její výuce nechtěli slyšet a dodnes se neučí ideálně. Není potřeba začít spíš u tohoto?
To určitě. Snažíme se i vyučujícím pomoci se sexuální naukou. Z našeho průzkumu vyšlo, že spousta učitelů, kteří by se rádi věnovali sexuální výchově, nemají dostatečné podklady. Není to pro ně jednoduché téma a proto často sklouzávají k těm nejzákladnějším biologickým věcem, které se proberou v jedné hodině. Jinými slovy nezabředávají do složitějších a pracnějších věcí, které se týkají sociálních aspektů sexuální výchovy.
Osobně si myslím, že je opravdu pozdě, když se sexuální naukou ve školách začne v 8. či 9. třídě. Je potřeba, aby byla průběžná. Nemusí být přitom explicitně jen o sexu, ale jde i o budování tělesné integrity u dětí. Potřebují vědět, že jejich tělo je jen jejich. Jinak má samozřejmě sexuální nauka začínat už i v rodině.
Sexuální výchova v pornu
A nezačíná?
Podle informací, které zjišťovala středoškolská unie, nic takového neprobíhá. Středoškoláci jako zdroj informací o sexu rodiče vůbec neoznačovali.
Pokud se nepletu, jak jedním z hlavní zdrojů pro děti, co se týče sexu, je v současné době porno.
To určitě není dobře, protože porno přináší velmi zkreslené informace o tom, jak by sex měl vypadat. A když nemáte vlastní zkušenosti, tak z porna máte představu, která neodpovídá realitě.
Navíc porno nastavuje nepříjemné standardy ohledně velikosti těl. Myslím, že nikdo nechce, aby naše děti vzdělávaly o sexu hlavně pornoherci - a to není nic proti pornohercům.
Vrátím se k vaší organizaci Konsent. V ní jsou především jen ženy. Na stránkách máte v týmu pouze jednoho muže. Obecně o sexuálním násilí, zneužívání mluví primárně jen ženy. Proč?
Myslím si, že co se týče mužů, tak ti se tohoto tématu bojí. Myslí si, že jim nepřísluší o něm mluvit. Podle mě je nicméně důležité připojit je k této debatě, protože většina mužů nepáchá sexuální násilí. Jejich rolí je reprezentovat pozitivní model a upozorňovat na to, že by tohle žádní muži dělat neměli. To není boj, který mohou vyhrát jen ženy.
Sexuální násilí se netýká právě jen žen, ale v menší míře i mužů. A u nich je to ještě větší tabu. Proč se o něm tolik nemluví?
U mužů jsou dvě bariéry. Jednou je mýtus, že sexuální násilí na mužích spáchá nějaký jiný muž. A společnost má představu, že muži mají být ti silní, kteří vždycky umějí říct ne, umí se poprat. Takže pro ně je ještě mnohem těžší se svěřit s takovým zážitkem. Druhým důvodem je stereotyp, že muži vždycky chtějí mít sex. Když tak muž přizná, že se mu stal sex, který nechtěl, může ho společnost označit za divného.
Na to konto by mě zajímalo, zda si myslíte, že by lidé vnímali vážněji problémy, na které poukazujete, kdybyste byla muž?
Myslím si, že v určitých věcech bych byla brána vážněji. Má pozice jako mladé ženy není úplně jednoduchá. Podle mě obecně mladé ženy nejsou brány tak vážně, jako kdybychom byly starší muži.
Před časem vzbudil kritiku i velkou pozornost Radim Uzel, který uvedl, že některé ženy si za znásilnění mohou samy svou lehkomyslností. Také řekl, že „plácání po zadku v práci protepluje vztahy”. Jak se vám poslouchá takový názor?
Přijde mi to děsivé v tom ohledu, že pan Uzel byl člověk, který tady dlouhá léta dělal sexuální výchovu. A asi jí neudělal dobrý obrázek. Postoje, které reprezentuje, by podle mě neměly mít příliš mnoho prostoru v odborné veřejnosti. Sami odborníci se shodují na tom, že sexuální násilí je něco, za co nese vinu pachatel. Je pak škoda, když někdo, koho část společnosti uznává jako odborníka, to takovým způsobem podkopává.
Česko přitom jednu dobu bylo velmi progresivní ve svém sexuologickém přístupu a ta sexuologie u nás oproti jiným státům velmi napřed. A teď sexuologové začínají být hodně pozadu.
Přejí mi, ať zažiju znásilnění
To se pravděpodobně týká spíše starších generací sexuologů, ne?
Je to možné. Těm mladším se pak naopak nedostává prostor, přitom mladší sexuologové, sexuoložky tu určitě jsou. Náš rybníček je zvyklý nicméně zvát si pořád dokola ty lidi, se kterými mají už zkušenost. A možná ti naši sexuologové prostě jen ustrnuli, přestali se vzdělává a zjišťovat si věci, protože nemusí.
Setkáváme se někdy s nenávistí kvůli tomu, co děláte?
Stává se mi, že dostává nepříjemné e-maily, nebo si o sobě přečtu nepříjemné komentáře, které bývají v některých fázích až úsměvné - třeba když mi někdo přeje, abych zažila znásilnění, abych pochopila, o co jde. Nebo když mi naopak někdo píše, že já se bát nemusím, že by mě nikdo neznásilnil, ať se podívám do zrcadla. To je nepříjemné.
Přitom není tajemstvím, že jste sama zažila znásilnění. Jak na toto období svého života vzpomínáte?
Já se většinou snažím nepříjemné věci obracet v něco pozitivní a říkám si, že asi jsem ten zážitek měla proto, abych s tím dál mohla pracovat a pomoci dalším lidem. Osobně to vše mám již za sebou a nijak mě to neovlivňuje. Vidím to jako fázi svého života, která mě dovedla tam, kde jsem nyní. Dělám práci, která mě naplňuje a vidím v ní smysl.
Byla vaše zkušenosti právě to, co zapříčinilo, že se nyní věnujete sexuálnímu násilí?
Je to tak. Bez té zkušenosti bych určitě necítila potřebu se v tomto tématu tolik angažovat. Určitě mi téma sexuálního násilí vždycky přišlo důležité, ale myslím si, že bych možná dělala něco jiného.
Máte kampaň Respekt je sexy, jež má zabránit sexuálnímu obtěžování v klubech, barech a hospodách. Jak toho chcete docílit?
Kampaň si klade za cíl ukázat, že sexuální obtěžování k nočnímu životu nepatří, i když je ho často součástí. Často se stává, že si někomu postěžujete, že vás někdo obtěžoval v baru a reakcí je „no, to se nemůžeš divit, byla si prostě v jednu ráno v klubu“.
Kampaní se snažíme říci, že to prostě není jedno a že to jde i bez toho. Zároveň jsme začali tvořit síť podniků, které deklarují, že se u nich toto netoleruje a pokud to u nich zažijete, tak můžete poprosit o pomoc. Bary nastavují pravidla ve svém prostředí a myslím si, že postupně by se nám mohlo podařit výrazně snížit toleranci sexuální obtěžování. Nikdy se ho asi nepodaří ale úplně „zničit“.
Nicméně každý z nás má své hranice někde úplně jinde. To, co může být pro jednu ženu nevinným flirtováním, může druhá vnímat jako sexuální obtěžování. Kde je správné nastavit hranice, co je v pořádku a co už není?
To není úplně možné, nastavit nějakou jasnou hranici. Nicméně je možné se chovat tak, aby to bylo respektující k druhému člověku. Když bych vám sáhla na ruku a viděla bych, že se vám to nelíbí, tak bych s tím přestala a omluvila se. Tím pádem by to pro vás nebylo nepříjemné. V současné době u lidí, kteří obtěžují, když vám sáhnou na ruku, vy řekne, že se vám to nelíbí, oni se vám vysmějou. Myslím si, že je potřeba nastavit komunikaci i ve flirtování, která je respektující.
Cpát někomu sušenku do pusy
V Dánsku například spustili aplikaci k udělování souhlasu se souloží. Není to přece jen už trochu moc?
Určitě je správnou cestou to, že v Dánsku byl schválen zákon, který jasně říká, že sex bez souhlasu je znásilnění a že není podstatné, zda se oběť bránila, ale že je podstatné, že k tomu nedala souhlas. Aplikace, která na to reaguje, je spíše takový marketingový tah vývojářů aplikace. Souhlas je udělen na 24 hodin na jednu soulož, ale zároveň to člověk může kdykoliv odvolat. Což je podstatou souhlasu, že jej můžete kdykoliv odejmout a že když si to uprostřed sexu rozmyslíte, tak člověk nemá právo pokračovat. Aplikace reálně ani nemůže fungovat a než se zavazovat se v nějaké aplikaci je spíše dobré prostě druhého člověka vnímat a všímat si, zda se mu líbí to, co mu děláme. A pokud si člověk není jistý, tak je úplně normální se ho zeptat.
Sex bez souhlasu je vždy znásilnění. Neziskovky usilují o změnu legislativy |
Lidé si souhlas úplně zbytečně formalizují, představují si ho jako něco, co se udává v bance za potřesení rukou. Ale ono to je vlastně normální věc, kterou ve spoustě dalších činnostech používáme. Normálně se člověka zeptáme, zda nechce sušenku, přece mu jí rovnou necpeme do pusy.
Jste členkou výkonného výboru České ženské lobby. Setkala jste se někdy s názorem, že feminismus je jen pro privilegované bělošky?Setkala. Někteří lidé razí feminismus, který může být jen pro privilegované bělošky. V České ženské lobby se snažíme o co největší diverzitu, právě skrze různé zapojení mnoha organizací. Cílem lobby je přenášet problémy žen na nějakou politickou úroveň a upozorňovat zákonodárce na mezery v legislativě, nebo další problémy, se kterými se ženy setkávají. Protože většina politiků jsou navíc muži, kteří mají jiné životní zkušenosti a nedohlédnou na věci, které se mohou týkat žen. Tím, že se snažíme mít platformu co nejvíce diverzní, tak se chceme vyhnout tomu, abychom razili nějaký privilegovaný feminismus.
Rozumím argumentu, který říká, že feminismus nemusí mnoho žen zajímat. Když mají mizernou práci s mizerným ohodnocením, tak je asi moc nezajímá diskuze o prorážení skleněného stropu, protože pro ně je to úplně imaginární problém a potýkají se s jinými starostmi.
Teď jste zmínila, že v politika je spíše hřištěm pro muže. Pomohlo by tedy situaci, kdyby se do politiky dostalo více žen?
Vždy záleží, o jaké ženy se jedná a jaké mají životní zkušenosti. To, že je někdo žena, ještě stoprocentně neznamená, že bude zastávat stejné názory jako třeba já. V ideálním případě by ženy v politice nemusely hájit práva žen, protože by tato práva byla vyrovnaná. I ženy mohou mít jiné politické cíle než ty, které se týkají sociálních a ženských oblastí.
Teď, když nemáme skoro žádné ženy v politice, nebo jich je tam málo, tak je to smutné. Ve chvíli, kdy polovina populace jsou ženy, tak by je v politice mělo zastupovat obdobné procento i na politické úrovni.
Cílem České ženské lobby je zlepšování podmínek žen ve společnosti. Kde v tomto ohledu má tedy Česko nedostatky?
Nejpalčivější téma je sexuální násilí nebo domácí násilí. Statistiky říkají, že každá 10. žena v Česku zažije znásilnění a každá třetí zažije nějakou formu násilí, což je strašně moc. Tohle by měla být priorita minimálně číslo tři naší politické reprezentace. Pak jsou to třeba nedostupná místa v předškolní péče, které limitují ženy v tom, aby se kariérně realizovaly, nebo jsou bariéry v tom, aby dosahovaly stejného kariérního postupu jako muži. Také jsou to rozdíly v platech, někdy je to rozdíl až 20 procent.
Máme tady totiž problém, že ženy na stejných pozicích dostávají méně peněz, ale pak je tady i to, že ženy si volí obory, kde jsou méně ohodnocené, protože se snaží najít způsob, jak skloubit práci s rodinou a pak volí nějaké typy kariér. Nebo studují rovnou obory, ve kterých si pak vydělávají méně. A to je pak komplexní problém, který je třeba řešit už od školního vzdělávání.
Myslím si, že tohle není dobře. Nyní to vidíme ve zdravotnictví, kdy se vedou diskuze, jestli se mohou zavřít školy, protože když se zavřou školy, tak zdravotní sestry si vezmou volno a nebudou v nemocnicích, kde je potřebujeme. Kdyby to bylo vyrovnanější, tak takový problém nemáme.
Chlapci mají být silní, holky pilné
Říká se, že ženy se samy na vrcholové pozice nehlásí. Je to tedy jen v našich hlavách?
Často se říká, že muž, když si přečte inzerát a nesplňuje 2 z 8 kritérií, tak si řekne super, to zvládnu. A žena, když si přečte inzerát a splňuje všechna kritéria, tak stejně má pocit, že na to není dost připravená. To je rozdíl v sebevědomí, které se buduje od mala, výchovou. Chlapcům se říká, aby byli odvážní, zatímco holčičky mají být pouze pilnější. Výchovou se pak stává, že si chlapci zvyknou, že nemusí splňovat 100 procent na to, aby byli oceňování.
Objevují názory, že úspěšné ženy nemají děti. Myslíte si, že je to jen mýtus, nebo jsme se jako společnost posunula?
Určitě jsou už i úspěšné ženy, které mají děti. Teď máme například v Senátu Adélu Šípovou, která má 4, což je vlastně velmi neobvyklé. Ale u muže by nás nepřekvapilo, že je senátorem a má 4 děti. To, že jsou ženy zvyklé trávit péčí o děti více času, než tráví jejich partneři. To je samozřejmě limituje v tom, aby byly kariérně spěšnější. Nebo jim okolí často vyčítá, že mají malé dítě a pracují. I když je to třeba jen na částečný úvazek. Rodina od nich prostě očekává, že budou prostě full time maminka. Vy když nějakou část svého života zůstanete doma kvůli dětem, tak vypadáváte z toho kariérního růstu a pak je mnohem těžší dohnat muže, kteří tu pauzu neměli.
Takže stále žijeme ve společnosti, kde aby žena byla úspěšná ve společnosti, na rovině pracovní, musí za ní stát silný muž, který ji v tom podpoří?
Kdyby to bylo takto, tak by to bylo skvělé, ale nemyslím si, že je tento trend natolik rozšířený. Zatím se u nás spíše razí ten opačný příklad, že za každým úspěšným mužem stojí žena, která ho tlačila před sebe. O úspěšných ženách, které to tak měly, se tohle ještě neříká.
Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová |
To také souvisí s tím, že spousta mužů má pocity méněcennosti, když jejich žena je úspěšnější. Od nich se totiž očekává, že oni budou ti živitelé rodiny. Což je ten problém, který se snaží uchopovat i feminismus a zapomíná se na to, že je špatně i to, pokud muž má pocit, že musí být ten úspěšnější a všechno obstarat, protože muži by měli mít také právo dělat to, co chtějí. A pokud je to péče o děti, tak by měli mít právo o ně pečovat.
Setkala jste se někdy s diskriminací proto, že jste žena?
Já jsem vždycky pracovala v menších kolektivech, kde si myslím, že k něčemu takovému nikdy nedocházelo, ale setkala jsem se sexistickým přístupem a s obtěžováním. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že se mi muži snažili vysvětlit věci, které jsem věděla i bez jejich pomoci a lépe. Ale že bych si u něčeho přímo řekla, že je to diskriminace a můžu si stěžovat, tak to si nyní nevybavuji.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
